Jaroslav Průcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Průcha
Jaroslav Průcha
Jaroslav Průcha
Narození 24. dubna 1898
Skvrňany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. dubna 1963 (ve věku 65 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko  Československo
Občanství Česko
Povolání herec
Ocenění Národní umělec

Jaroslav Průcha (24. dubna 1898, Skvrňany, nyní Plzeň 3[1]25. dubna 1963, Praha) byl významný český herec, režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyučil se lakýrníkem, avšak pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni.[2] Po několika peripetiích v ochotnických spolcích, válečném divadle během vojenské služby za první světové války, několika angažmá u kočovných divadelních společností, neúspěšném pokusu založit vlastní divadelní společnost, angažmá v různých oblastních divadlech (zejména v divadle na Kladně (19241928), které pak na jeho počest společně s divadlem v Mladé Boleslavi neslo jeho jméno), krátkém působení v Osvobozeném divadle, v Olomouci (1929) a  v brněnském Národním divadle (1930), nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. V letech 19441945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu, dále zde také působil jako režisér. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry (v letech 19511953) a dále také jako hlavní režisér.

Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Ve filmu začal působit již v roce 1928 a hrál téměř až do své smrti.

Pohřben na Vyšehradském hřbitově

Citát[editovat | editovat zdroj]

Umřel Jaroslav Průcha! Neuvěřitelná zpráva! V kině Světozor, na oslavě svých pětašedesátin v dubnu 1963, s náručí růží od svých přátel a ctitelů, oslavován a poctěn jako málokterý z našich herců, skonává tento vzácný člověk a kamarád. Jaroušek nebyl jenom kolega a přítel, znamenal pro mne mnohem více. Byl upřímný, bezelstný člověk, který uměl říci pravdu za všech okolností, ať to bylo komukoli.
— Jan Pivec[3]

Divadelní režie, výběr[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 393
  3. B.Bezouška, V.Pivcová, J.Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 172

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 67
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 96, 125, 129, 134, 137–8, 140, 145, 153, 156, 161, 172–4, 178, 215, 226, 238–9, 248, 250–3, 257, 260, 290, 294–5, 309, 352, 359, 361–3
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 102–3, 113, 118, 128, 135, 172, 177, 180, 184, 187–9, 210–1, 213, 216, 221, 230–1, 240, 249, 257, 301–3, 305
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 69, 83, 85, 127–9, 135, 137, 144–6, 155, 173, 175, 178, 204, 217, 225, foto 165, 209, 216, 319, 324, 327, 335, 342, 362, 365, 384, 450, 455, 466, 551, 588, 616, 617
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252 ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 178, 200, 215, 217–221, 226–9, 248, 252, 274, 299, 301
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 69–75, 106, 130
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 36, 84, 116, 119, 126–9, 146–7, 181, 199, 202, 365, 377, 379, 383, 415
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 20–1, 27, 30, 40, 46, 48, 65, 80–3, 113–4, 116, 159, 204, 208–210, 245–7, 249, 290, 304, 306, 339, 345, 381, 427, 455, 485, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 163, 260, 303, 324, 325, 350, 382, 468, 471, 475.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 72, 125, 142, 212, 222, 231, 235, 450, 455, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 514–518.
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 104, 137, 227
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 114, 233, 251, 254, 352, 390, 412, 433–4
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 19, 77, 87, 90, 94, 97–8, 107, 150, 167, 205, 234, 330, 413, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 74, 174, 178, 181, 219, 245, 357, 359, 469, 474, 499, 502, 553, 588, 590, 597, 612, 625, 635, 658, 664
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 18831963, Orbis, Praha, 1964, str. 41, 74, 76, 78, 80, 82
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 393–4
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 221, 262, 266, 317, 323–7, 330, 386, 394–8
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 133–4, 290, 350
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 17, 44, 235–6, ISBN 80-86182-51-7
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 46, 49–50, 54–5, 57–8, 162–3, 225
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 23, 41, 78, 85, 88, 97, 101, 118, 124, 157, 203, 213–5, 218–220, 223, 225, 229, 230, 237–41, 243, 259, 264–6
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 438–442.
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, 1975, vyd. Divadelní ústav, Praha
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 37, 180
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 637.  
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 67, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 46, 152, 234, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 70, 149, 150, 159, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 50, 166, 178, 180, 181, 257–8, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu