Jindřich Plachta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jindřich Plachta (1. července 1899 v Plzni6. listopadu 1951), vlastním jménem Jindřich Šolle byl český herec a spisovatel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejstarší dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 19101911 byl s rodiči v ruském Bachmutu, kde otec pracoval na výstavbě lihovaru [1]. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro [2]. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky [3]. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu.

Divadelní kariéra[editovat | editovat zdroj]

V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna – paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku [4].

Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20.let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si začal získávat přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil odchodem z divadla.

V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hry W.Shakespeara Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic na scéně Národního divadla, kam jej přivedl režisér Karel Hugo Hilar, který jej viděl v divadle u Vlasty Buriana [5].

Na sezónu 1929/1930 jej angažovali do Osvobozeného divadla Jiří Voskovec s Janem Werichem, kde vystoupil ve dvou hrách, např. Fata Morgana, kde hrál po boku Ference Futuristy. Na sezónu 1930/1931 se vrátil opět do Divadla Vlasty Buriana, avšak v letech 19331937 byl znovu v angažmá v Osvobozeném divadle,[6] kde zářil např. ve hrách Osel a stín či Kat a blázen, ale hlavně v revue Rub a líc. Další scény na kterých hrál byly Tylovo divadlo v Nuslích [7], v letech 19381941 Kohoutovo Divadlo U Nováků a za války Nezávislé divadlo a Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé).

Po válce následovalo Divadlo 5. května (19451946), (hrající v budově dnešní Státní opery). V rámci divadla byla vytvořena herecká skupina zvaná Divadlo pod Plachtou [8], která vyjížděla na venkov se zájezdovými představeními pod hlavičkou "Vesnického divadla". V čele této skupiny stál právě on sám. Skupina odehrála 70 představení a v říjnu 1946 ukončila výjezdová představení pro zhoršení jeho zdravotního stavu [9]. Několikrát dostal Plachta nabídku stát se členem Národního divadla. Pro svou vrozenou skromnost a malou víru ve své nadání, ji vždy odmítl. Až v letech 19481949 v Národním jednu sezonu působil [10]. Krátce působil jako umělecký vedoucí v Divadle umění lidu v Karlíně potom od roku 1950 až do své smrti byl v Ústředním divadle československé armády (dnešním Vinohradském divadle). Jeho poslední divadelní rolí zde byla postava krejčího Ondřeje Poláka v Jiráskově hře Jan Hus.

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Měl zvláštní dar: dovedl se i v nesympatické postavě přiblížit svým herectvím divákovi, aniž ubral postavě její záporné rysy. Takový byl jeho Hippodromos v Oslu a stínu, takový byl jeho notář Vittorio Bartolus v Nebi na zemi. Měl jsem ho rád. Kdo znal Jindřicha Plachtu, nemohl jinak. Byl prototypem vlídnosti a v jeho plaché prostotě byla i jeho velikost.
— František Filipovský [12]

Film[editovat | editovat zdroj]

Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se projevily až po nástupu zvukového filmu. Zahrál si již ve 20.letech v rakouském filmu Štěstí u žen (Sachsfilm, režie Otto Haas) [13]. První větší roli dostal však až v sedmadvaceti letech v němé verzi filmu Dobrý voják Švejk. Filmovou hvězdou se stal až začátku třicátých let, po filmech s Vlastou Burianem a také v Mužích v ofsajdu. Výraznou postavou byl i jeho detektiv Klubíčko ve filmu Vražda v Ostrovní ulici (natočil režisér Svatopluk Innemann dle románu Emila Vachka Muž a stín), což byl první film natočený v ateliérech A–B Barrandov [14]. Do konce 2. světové války pak natočil skoro osmdesát filmů. Většina jeho rolí diváky okouzluje dodnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Ve 30.letech byl počítán mezi šest nejslavnějších filmových hvězd (Smolík, Plachta, Haas, Nedošínská, Baarová, Ferbasová) [15].

Protože byl přesvědčeným komunistou, neměl po 2. světové válce problémy přejít do zestátněného filmu. Dokonce si sám napsal scénář k filmu Pan Novák, který propagoval tehdejší heslo „70 tisíc lidí z administrativy do výroby“. Zahrál si úředníka, který je přeřazen do továrny. Ještě krátce před svou smrtí, v létě 1951 navštívil s delegací čs. filmových pracovníků Sovětský svaz [16].

Filmografie, výběr[editovat | editovat zdroj]

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Psal humoristické články, básně, fejetony a črty, především do Rudého práva, Tvorby, Haló-nedělních novin (zde vycházely jeho pravidelné Koutky) i Lidových novin [17].

Literatura, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • Pučálkovic Amina – ve své době velmi známá humoristická kniha (o žirafě v činžáku), která byla později upravena i jako televizní animovaná pohádka a audiokniha na CD, které namluvili Jiří Lábus a Jaroslava Kretschmerová.
  • Dějepis světa a okolí
  • Trampský nástin historie
  • Radiopotlachy paní Acetylénové (vycházelo na pokračování)

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Měl dvě sestry, Helenu a Vilmu (provdanou za architekta Hurta). Za 2. světové války byla celá rodina zapojena do ilegální odbojové činnosti, pomáhala například ukrývat odbojáře, člena ilegálního ÚV KSČ Jan Ziku [18] [19]. Z prvního manželství měl dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka (nar. 1924, pozdější historik Dr. Zdeněk Šolle). Po 2. světové válce, i když nebyl zdráv, jako komunista [20] chodil na brigády do kladenských dolů a pomáhal budovat socialismus. Možná i to uspíšilo jeho předčasnou smrt ve dvaapadesáti letech.

Místem jeho posledního odpočinku jsou Olšanské hřbitovy v Praze.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Své umělecké jméno Plachta si Jindřich Šolle dal podle své přezdívky. Ta vznikla za školních let, kdy mu jeho matka ušila velkou pelerínu, která na jeho hubeném těle doslova vlála. Jeden z učitelů na něj zavolal: „Kam s tou plachtou?“ [21] a přezdívka mu od té doby zůstala.

Jako velká ctitelka pana Jindřicha Plachty znám spoustu reálií z jeho života, též od jeho dosud žijící dcery p.Ing. Alenky Chvátalové. Chci jen pozamenat, že první žena pana Plachty se nejmenovala Alena, ale Marie (roz. Puchernová). Druhá žena byla Anna (roz.Hůlková).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1941 Národní cena za umění filmové [22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 9
  2. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 6, 8
  3. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 12
  4. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 13
  5. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 21, 22
  6. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Oddíl "Osvobozené divadlo neznámé" obsahuje záznamy improvizačně rozvinutých scén např. z her Osel a stín, Kat a blázen, Vždy s úsměvem nebo Panorama 1927-1937, v nichž vystupuje Jindřich Plachta jako jevištní partner J. Voskovce a J. Wericha.
  7. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 22–6
  8. Ladislav Tunys: Dobrák od kosti Jindřich Plachta, vyd. Ametyst, Praha, 2003, str. 164, 169, ISBN 80-85837-43-9
  9. Jaroslav Pucherna a kol.: Přijelo divadlo, vyd. Orbis pro Státní zájezdové divadlo, Praha, 1961, str. 14, 20
  10. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 44
  11. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 31
  12. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1982, str. 128
  13. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 34
  14. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 25, ISBN 80-86182-51-7
  15. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 28
  16. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 56
  17. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 39, 50–52
  18. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 154–6, ISBN 80-86182-51-7
  19. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 32–3
  20. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 32
  21. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 5
  22. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 34

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]