Parašutismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Parašutisté ve formaci RW disciplíny.

Parašutismus je opuštění letícího letadla a návrat na zem za pomoci padáku. Parašutistický seskok sestává z volného pádu, následného letu na otevřeném padáku a přistání.

Historie parašutismu[editovat | editovat zdroj]

Historie parašutismu pravděpodobně začíná dříve než s návrhem padáku Leonardem da Vinci. V roce 1470 italský anonymní manuscript obsahuje ilustraci lidské postavy pod čtverečným rámem s konickou kopulí. Da Vinci v Codex Atlanticus (cca 1485) zobrazil něco podobného - ale pokud víme, tyto "návrhy" zůstaly - jen návrhy. Srb, kardinál Faust Vranic (1551-1617), se pokusil o vylepšení da Vinciho návrhu. Tento návrh je zobrazen pod názvem "Homo Volans" (létající muž) v jeho knize Machinae Novae (1615). Tento padák by také podle pověsti, měl být prvním použitým padákem. Faust Vranic prý s ním seskočil ze zvonice St Marko v Benátkách. První popsaný seskok byl v roce 1783, kdy francouz Louis-Sebastien Lenormand, seskočil z Montpellier observatoře a přistál bez nehody. Byl to on (Louis-Sebastien Lenormand) kdo první nazval padák "le parachute", z řeckého slova "para" (proti) a francouzského slova "chute" (padat). Zájmy o zbrzdění a přežití volného pádu jsou spojeny také s vynálezem horkovzdušného balónu (André-Jacques Garnerin, 1797), ale prakticky se úspěšné pokusy (z hlediska přežití parašutisty) datují teprve z období na začátku 20. století. Koncem 1. Světové války Alessandro Tandura (1893 - 1937) byl prvním parašutistou při seskoku z letadla, kdy za vojenské akce v severní Itálii v okolí řeky Piavy - infiltrace za frontu/špionáž - v noci z 8. na 9. srpna 1918 seskočil ze speciálně vybaveného letadla (Savoia-Pomilio SP.4). Posádka letadla byli dva zajímaví muži: anglický kapitán William Wedgwood Benn, 1. Viscount Stansgate (otec Anthony Neil Wedgwood "Tony" Benna (2.Viscount Stansgate), člena parlamentu (MP) Velké Británie) a kanadský major William Baker. Požadavky praxe na prakticky využitelný padák zesílily v okamžiku rozšíření motorového létání ve dvacátých letech 20. století. V tomto období slovenský vynálezce Štefan Banič nechal patentovat svůj upravený model padáku - U.S. Patent číslo 1,108,484. Po druhé světové válce - ve které se parašutismus stal běžným nástrojem nejen při záchraně sestřelených letců, ale také prostředkem dopravy zásob a vojska do týlu nepřítele - se zásluhou vyřazených vojenských parašutistů, kteří si tuto činnost v armádě oblíbili, stává z parašutismu civilní sport.

V současné době je parašutismus provozován celosvětově. Profesionální využití parašutismu je zejména v armádách (výsadkáři), velký rozmach však zaznamenal parašutismus sportovní. Rozšířen je zejména v hospodářsky rozvinutých zemích, kde vyšší kupní síla obyvatelstva umožňuje překonat poměrně vysoké náklady na jeho provozování. V posledních letech se prudce zvyšuje obliba tandemových seskoků, které může absolvovat v podstatě kdokoli a jen s minimální přípravou. Seskok totiž probíhá tak, že "pasažér" je připoután speciálním postrojem ke zkušenému parašutistovi, "pilotovi," který celý seskok řídí. Cena těchto „seskoků na zakázku“ se pohybuje okolo 3.500 Kč. Zájemci o samostatný seskok musí absolvovat základní výcvik v rozsahu cca 10 hodin. Seskoky pak probíhají nejprve na padácích s automatickým otevřením (pomocí výtažného lana, tzv. Static line metoda), nebo metodou AFF (anglicky Accelerated Free Fall), kdy již první seskoky probíhají z výšky 4000 metrů a se žákem skáčou dva zkušení instruktoři, kteří seskok sledují a žáka vedou. Při prvních seskocích jej dokonce celou dobu drží a rovněž mu v případě potřeby otevírají padák.

Popis seskoku[editovat | editovat zdroj]

Při seskoku je parašutista vybaven padákovým kompletem, který sestává z hlavního a záložního padáku a postroje. Hlavní padák je zpravidla typu křídlo (umožňuje lépe manévrovat v průběhu letu), záložní padák bývá rovněž křídlo, u studentských kompletů může být i kulatý. Dále k vybavení parašutisty patří dobře čitelný výškoměr, helma, nůž (pro případné uvolnění ze zamotaných šňůr padáku) a pevná kotníková obuv. Výsadek může probíhat ve výškách od 700 do 4 000 metrů nad úrovní terénu. Seskoky z vyšších výšek zpravidla vyžadují speciální výstroj, např. kyslíkové masky.

Stabilizační poloha tzv. "vlaštovka".

Výskok z letadla a volný pád[editovat | editovat zdroj]

Letadlo naletí do určeného prostoru, zpravidla v blízkosti letiště, a v určené výšce výsadku zpomalí na 250-120 km/h. aby bylo usnadněno opuštění letadla. Po výskoku nastává volný pád, který trvá až do otevření padáku. V prvních několika vteřinách po výskoku převažuje setrvačná dopředná rychlost, teprve poté převáží gravitace. Stabilizace těla ve vzduchu se dosáhne výrazným prohnutím vzad - viz obrázek. Pro stabilitu pádu je důležitá především symetrie těla, padat se dá v nejrůznějších polohách. Nejčastější a nejdůležitější pro každého parašutistu je tzv. "prsní poloha," tedy jakoby vleže na břiše. Jde o základní polohou při výcviku. Otevírat padák je nutné vždy z této polohy, protože se tak předejde kontaktu těla parašutisty s popruhy a šňůrami otevírajícího se padáku. Tato poloha je využita v disciplínách typu RW nebo ve velkých sestavách. V disciplíně "Free Fly" lze padat v sedě, hlavou dolů nebo po nohách. V disciplíně "Free Style" je pak možné úplně cokoli, například pád v "holubičce." V závislosti na výšce výsadku poloze a výšce otevření se výsledná pádová rychlost pohybuje v rozmezí cca 180 - 300 km/h a volný pád může trvat téměř minutu.

Otevření padáku[editovat | editovat zdroj]

Hlavní padák lze otevírat několika způsoby, ale nejčastěji se pomocí malého výtažného padáčku nejprve uvolní uzavírací trn postroje. Z něj se poté vytáhne kontejner padáku, z něhož se postupně odmotávají šňůry. Až poté co je celá délka padákových šňůr rozvinuta, dojde k otevření kontejneru a vytažení vrchlíku (horní látkové části padáku). Ten se poté rozbalí a postupně nafukuje vzduchem. Po sjetí sliteru (slideru - malého čtvercového kousku látky) k popruhům parašutisty, je již plně připraven pro let. Otevírání padáku je pozvolné (o to se stará výše zmíněný sliter), aby došlo k plynulému zbrzdění pádové rychlosti. Sportovní padáky se otevírají několik sekund, se ztrátou výšky kolem 150-300 metrů.

Výška otevření padáku[editovat | editovat zdroj]

Přistání na padáku s dobře viditelným výtažným padáčkem (červené barvy).

Při otevření padáku ve výšce 14 000 stop (cca 4,2 km) nebo vyšší hrozí nebezpečí, že se padák vlivem nízkého odporu vzduchu, který v těchto výškách panuje, zcela neotevře a zůstane „splasklý“ po celou dobu pádu. Proto se padáky otvírají v mnohem nižší (asi čtvrtinové) výšce, tedy okolo 1000 metrů nad zemí, což dává v případě závady na hlavním padáku dostatek času k posouzení a řešení vzniklé situace. V případě neodstranitelnosti závady se situace řeší odhozením hlavního padáku a následným (automatickým nebo ručním) otevřením padáku záložního. Tímto se parašutismus liší od paraglidingu, kde se záložní padák otevírá vedle padáku hlavního. Odhození hlavního padáku je možné až do výšky cca 300-500 metrů nad zemí, potom už se rozhodně nedoporučuje.

Přistání[editovat | editovat zdroj]

Pro přistání si parašutista vybírá vhodný volný a přehledný terén. Je třeba se vyhýbat překážkám jako jsou vedení vysokého napětí, budovy, stromy, silnice a podobně. Ty jsou nebezpečné nejen pro přistání samotné, ale i tvořením turbulencí - vzdušných vírů. Ty v jejich okolí vznikají díky rozdílnému ohřevu a tím proudění teplého vzduchu v jejich okolí. Několik metrů nad zemí dokáže taková turbulence přistání velmi znepříjemnit, a může být i nebezpečná. Před seskokem nad nepříliš známým terénem, je proto vhodné seznámit se s potencionálně nebezpečnými místy. Zásadně se přistává proti větru, čímž se zbrzdí dopředná rychlost padáku vzhledem k zemi. Pro zjištění síly a směru větru jsou proto v místech přistání umístěny větrné rukávy. Ve výšce cca. 5 metrů parašutista začíná pomalu a plynule brzdit (tzv. „podrovnávat“) padák stahováním řídících šňůr. Tím mění profil padáku a zvyšuje vztlak. Přistává na zabrzděném padáku, kdy se klesající i dopředná rychlost (padáku typu křídlo) sníží na nulu. Zkušený parašutista dokáže přistát velice přesně, čehož se využívá ve sportovní disciplíně na přesnost přistání.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Současné padákové komplety již splňují náročné mezinárodní normy na bezpečnost a spolehlivost použitých materiálů a konstrukcí. Statistická pravděpodobnost závady na padáku se pohybuje v řádu promile [1]. Většina úrazů se stává chybou pilota, přeceněním vlastních sil či podceněním okolních vlivů (především větrných podmínek a počasí).

Drtivá většina dnešních padákových kompletů je navíc vybavena bezpečnostním zařízením AAD (Automatic Activation Device), toto zařízení sleduje aktuální výšku a rychlost klesání a v případě vyhodnocení kritické situace (podle navoleného režimu: student, expert, swoop apod.) automaticky otevírají záložní padák.

Sportovní disciplíny[editovat | editovat zdroj]

Parašutismus během své téměř padesátileté existence rozrostl do celé řady disciplin, z nichž některé ani nejsou provozovány výskokem z letadla.

Parašutistické disciplíny[editovat | editovat zdroj]

  • přesnost přistání - hodnotí se nejpřesnější přistání
  • RW - formace / spolupráce při volném pádu. Z anglického "Relative Work." Jedna z hlavních sportovních disciplín parašutismu.
  • Free Fly - zkratka FF. Pro parašutisty, které omrzelo padat v prsní poloze. Ve Free Fly jsou nejčastější polohy "Sit" (slangově "sedák") - v sedě, "Head Down" - hlavou dolů nebo poloha vestoje (slangově "stoják"). Free Fly je náročný na dovednost i fyzickou přípravu parašutisty. Ve volném pádu jsou dosahovány i rychlosti přes 300 km/h.
  • Free Style - speciální akrobacie, dá se říci gymnastika ve volném pádu. Doména především dívek a žen. Dobře provedený Free Style seskok je nádherná podívaná. Zahrnuje například polohy jako jsou holubička, provaz, provaz hlavou dolů, rotace v těchto polohách, a mnoho dalších.
  • velké sestavy - anglicky „Big-Ways,“ koordinované seskoky početnějších skupin. Nejčastěji kolem 8-16 lidí. Český rekord tvoří 33 parašutistů, světový rekord z roku 2006 tvoří stěží uvěřitelné číslo 400. Hodnotí se počet parašutistů zapojených do předem určené formace.
  • přistání na rychlých padácích - anglicky Swooping; moderní, velmi efektní, ale i riskantní disciplina. Používají se padáky o malých plochách, které tak parašutista výrazně více zatěžuje a dosahuje tím větší rychlosti. Před přistáním navíc provádí tzv. narychlení padáku, kdy agresivní otáčkou prudce ztratí výšku a získá tak ještě větší rychlost. Účelem je získání vysokého vztlaku, který umožní po srovnání padáku ve výšce v řádu metrů letět několik desítek metrů vodorovně se zemí. Výsledek je velmi efektní, ale bezpečnost přistání je řádově nižší než u běžného přistání. Nemálo "swoopů" již skončilo tvrdým kontaktem parašutisty se zemí, v těchto případech jde pak nezřídka o život.
  • formace na otevřených padácích - anglicky Canopy Relative Work - CRW
  • práce s kamerou Většina parašutistických disciplin probíhá za volného pádu, a tedy bez možnosti sledování ze země. Parašutista, který skáče s kamerou připevněnou na přilbě je proto důležitý pro pořízení záznamu, který slouží ke sledování a hodnocení daného seskoku.
  • Skysurfing - „surfing“ během volného pádu. Seskok se speciálním surfovým prknem připevněným na nohy, Díky obtékání vzduchu kolem prkna je možné jak "surfování po vzduchu," tak nejrůznější vzdušná akrobacie.
  • Birdman - „Ptačí muž“ parašutista ve speciální kombinéze, která využívá vlastností křídla a umožňuje téměř ploché klouzání po vzduchu. Volný pád se prodlužuje na několik minut a parašutista skutečně "létá." Přistává však na otevřeném padáku, byť neustále probíhá snaha o přistání birdmana bez něj. V posledních letech je každoročně avizován takový pokus, dosud se však neuskutečnil.

Kategorie bez letadla[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Přesnější data se závadami na padácích

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu