Bazilika svatého Marka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bazilika sv. Marka
Půdorys
Pět hlavních kopulí chrámu
Bronzoví koně (čtyřspřeží) z 1. století
Interiér hlavní lodi
Mramorová dlažba (11. století)

Bazilika svatého Marka (italsky Chiesa (nebo také Basilica) di San Marco) je hlavní kostel a jedna z nejvýznamnějších památek města Benátky v Itálii. Dnes je to asi nejlépe zachovaný příklad byzantské architektury. Stojí na Piazza di San Marco, vedle Dóžecího paláce.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kostel svatého Marka byl na tomto místě postaven už v letech 828-832, když se benátští kupci v Konstantinopoli lstí zmocnili ostatků tohoto světce, od té doby patrona Benátek. Při povstání roku 976 byl palác i kostel vypálen, znovu vystavěn v letech 1063-1094, patrně podle vzoru kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli z let 536-546, zbořeného po roce 1455. I další přístavby a přestavby ve 13. století (hlavní průčelí, předsíň a většina mozaik) zachovaly byzantský ráz, kdežto doplňky 14. století jsou už gotické.

Z křížové výpravy roku 1204 přivezli Benátčané bohatou kořist soch, sloupů a kamenů, které dnes zdobí kostel sv. Marka. V historii kostel patřil benátské republice a dóžeti, kdežto biskupský kostel San Pietro di Castello leží v odlehlé čtvrti. Teprve od roku 1807 je San Marco také sídelním kostelem benátského patriarchy.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kostel o rozměrech 76,5 x 62,6 m je postaven převážně z cihel na půdorysu rovnoramenného (řeckého) kříže, jehož ramena jsou rozdělena sloupy do tří lodí. Střechu tvoří pět mohutných kupolí s dřevěnou konstrukcí pokrytou plechem. Střední kupoli nad křížením (vnitřní výška 45 m) podpírají čtyři mohutné pilíře. Směrem do náměstí je od 13. století představen klenutý nartex (předsíň) o rozměrech 62 x 6 m, zastřešený osmi menšími kupolemi, který tvoří hlavní průčelí kostela. Dolní patro fasády tvoří pět oblouků s bohatou výzdobou mozaik, antických sloupů a soch. Uvnitř i vně kostela je přes 500 kamenných sloupů, většinou starověkých a dovezených z východu. Také bronzová vrata jsou byzantského původu.

Nejslavnější je měděné a původně pozlacené antické čtyřspřeží z doby kolem přelomu letopočtu. Každý kůň je odlit ze dvou kusů, spojení kryje páska kolem krku. Sochy stály původně v Římě, císař Konstantin I. Veliký je odvezl do Konstantinopole, odkud je jako kořist přivezli křižáci. Roku 1798 je odvezl Napoleon do Paříže, po roce 1815 se však vrátili zpět. V 90. letech 20. století byly sochy koní zrestaurovány a uloženy do Muzea sv. Marka uvnitř baziliky, do exteriéru byly umístěny jejich bronzové kopie.

Na rohu basiliky je porfýrové sousoší „tetrarchů“ - císaře Diokleciána a jeho tří spoluvládců z doby kolem roku 300.

Vnitřek[editovat | editovat zdroj]

Vnitřek působí jednak neobvyklým prostorem, jednak mimořádně bohatou mozaikovou, malířskou a sochařskou výzdobou. V basilice je přes 4 200 m² mozaik z barevných skleněných kostiček, zčásti se zlatou vložkou. Mozaiky v hlavní apsidě jsou patrně z 11. století (trůnící Kristus a čtyři patroni města Benátek), mozaiky v levé příční lodi byly v 16. a 17. století obnoveny, kdežto v pravé jsou ze 13. století, stejně jako mozaiky v předsíni.

Z vnitřního zařízení je nejznámější Pala d´oro, zlaté antependium hlavního oltáře z roku 1105, upravené ve 14. století, dnes na zadní straně oltáře. Výzdoba ikonostase je ze 14. století, stejně jako dvojitá kamenná kazatelna vlevo. Chórová empora na protější straně byla určena zpěvákům. Po obou stranách chóru jsou bronzové reliéfy ze života sv. Marka od Jacopa Sansovina ze 16. století.

Zvonice[editovat | editovat zdroj]

Jihozápadně naproti bazilice stojí zvonice vysoká 98,6 m z let 1511-1514. Roku 1902 se při stavbě výtahu zřítila, naštěstí bez lidských obětí, a byla z původních kamenů znovu postavena. Na zvonici je 5 zvonů a na vyhlídkovou plošinu se lze dostat výtahem. Na úpatí zvonice je renesanční logetta z let 1537-1549 od Jacopa Sansovina.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • K. Baedeker, L'Italie. Leipzig 1900, str. 85n.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]