Heliodor Píka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Heliodor Píka
Heliodor Píka jako francouzský legionář v období 1. světové války
Heliodor Píka jako francouzský legionář v období 1. světové války
Narození: 3. července 1897
Štítina u Opavy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 21. června 1949 (ve věku 51 let)
Plzeň, Věznice Bory
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vojenská kariéra
Hodnost: Generál
Doba služby: 1915 - 1948
Sloužil: Československo
Složka: Československé legie, Československá armáda
Jednotka: Pěší pluk č. 15 v Opavě
1. čs. střelecký pluk
21. čs. střelecký pluk francouzských legií
21. pěchotní pluk v Kladně
1. československý armádní sbor
Války: První světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka

Generál (armádní generál i. m.) Heliodor Píka (3. července 1897 Štítina[1]21. června 1949 Plzeň) byl československý voják a legionář[2], významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Do konce první světové války[editovat | editovat zdroj]

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897ŠtítiněOpavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziuOpavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde v řadách 15.zemského polního pluku byl pak 28.7.1916 ve Volyňské oblasti v Berestečku[3] zajat ruskými jednotkami. Již za tři měsíce poté se přihlásil v Babrujsku do Československých legií. Do legií, tehdy Československé střelecké brigády a jejího záložního praporu byl zařazen 21.7.1917 v hodnosti vojína.

V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu - přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Byl zařazen jako vojín k 33.střeleckému pluku. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci nejprve četaře a později poručíka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou službu v prvních liniích.

První republika[editovat | editovat zdroj]

9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan.

Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 192628 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži.

V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement GottwaldVáclav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (který osvobodila) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy.

V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

Poprava[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a ve vykonstruovaném soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory.

Tělo generála se po pitvě "ztratilo" nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno.[4]

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za válkyBritského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno.

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Parčík Heliodora Píky v České Lípě

V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České Televize Proč vás zabili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenována i 53. brigáda PS a EB Armády České republikyOpavě, náměstí v Plzni - Slovanech, ulice v Praze 6 - Dejvicích a také v Brně, Kroměříži, Liberci, Olomouci, Ostravě a na Kladně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Heliodor Píka v databázi čs. legionářů z 1. světové války (Vojenský historický archiv)
  3. http://www.vuapraha.cz
  4. http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/pikapoprava.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 81–82.
  • BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Kdo byl generál Píka. 1. vyd. Praha : Doplněk, 1999. 307 s. ISBN 80-85765-81-0.  
  • BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Vražda jménem republiky: Tragický osud generála Heliodora Píky. 3. vyd. Praha : Ostrov, 2006. 383 s. ISBN 80-86289-47-8.  
  • JIŘÍK, Karel. Poslední dopis generála Heliodora Píky před popravou - jedné z prvních obětí stalinských represí u nás. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy : časopis pro dějiny, umění, přírodu a dnešek. 1990, roč. 16, čís. 2, s. 4-7. ISSN 1213-3140.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 571.  
  • VÁHALA, Rastislav. Smrt generála. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1992. 189 s. ISBN 80-7023-124-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu