Gustáv Husák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
JUDr. Gustáv Husák, CSc.
Gustáv Husák
Ve funkci:
29. května 1975 – 10. prosince 1989
Předseda vlády Lubomír Štrougal (1970–1988)
Ladislav Adamec (1988–1989)
Marián Čalfa (1989-1992)
Předchůdce Ludvík Svoboda
Nástupce Václav Havel

Ve funkci:
1969 – 1987
Předchůdce Alexander Dubček
Nástupce Miloš Jakeš

Ve funkci:
srpen 1946 – květen 1950
Předchůdce Karol Šmidke
Nástupce Karol Bacílek

Ve funkci:
září 1945 – srpen 1946
Předchůdce Kornel Filo
Nástupce Kazimír Bezek

Ve funkci:
únor 1945 – září 1945
Předchůdce Ján Púll a Štefan Kočvara
Nástupce Július Viktory
Ve funkci:
září 1944 – říjen 1944

Narození 10. ledna 1913

Dúbravka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko

Úmrtí 18. listopadu 1991 (ve věku 78 let)
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt KSČ
Choť Magda Husáková-Lokvencová
Viera Husáková-Čáslavská
Děti synové Vladimír (*1944) a Ján (*1946)
Vzdělání Univerzita Komenského v Bratislavě
Ocenění Leninův řád, Hrdina Sovětského svazu, Řád Říjnové revoluce a Řád José Martiho

Gustáv Husák. (10. ledna 1913 Dúbravka, dnes část Bratislavy18. listopadu 1991 Bratislava, pův. křestní jméno Augustín) byl československý komunistický politik a posléze prezident republiky.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Husák se narodil do rodiny Nikodéma Husáka (1881–1962) a jeho manželky Magdalény, roz. Fratričové (1882–1914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustin.[1] Otec byl dělník v kamenolomu, sezonní zemědělský dělník a starosta Dúbravky ve dvacátých letech.

V roce 1938 se Husák oženil s herečkou a režisérkou Magdou Lokvencovou.[2] Měli spolu syny Vladimíra (nar. 23. října 1944 v Moskvě) a Jána (nar. 1946). Jeho první manželství skončilo rozvodem (asi 1963). Magda Husáková-Lokvencová zemřela v roce 1966.

Po smrti své první ženy se Husák seznámil v roce 1966 s Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, která byla o deset roků mladší než on. Viera Husáková zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Ve dvacátých letech studoval na bratislavském gymnáziu. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do Komunistické strany Československa. V roce 1937 ukončil studium na Univerzitě Komenského v Bratislavě a v roce 1938 získal akademický titul doktora práv.

Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd).[2] Vědecký titul kandidáta věd ( CSc. ) získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[3] Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. Později ale již Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.

Období 1945 až 1948[editovat | editovat zdroj]

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací.[4]

V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 Husák navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti – SNB), tak tajné policie (StB). Po únoru 1948 navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.[5]

Věznění[editovat | editovat zdroj]

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců.[6]

Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství,[7]odsouzen za velezradu[8] k doživotnímu trestu odnětí svobody.[9] Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po StalinověGottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti.[10]

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.

Husák na návštěvě Rumunska v roce 1977 zachycený společně s diktátorem Ceauşescem.
Gustáv Husák (uprostřed) na státní návštěvě NDR v roce 1971. Zleva: Erich Honecker, Husák a Walter Ulbricht.

Po roce 1968[editovat | editovat zdroj]

Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se tím mužem, kterému posléze dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ. Do května roku 1971 byl formálně jejím prvním tajemníkem, poté se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987.[11]

Prezident ČSSR[editovat | editovat zdroj]

Rovněž Rumunsko, fotografie pořízená během exkurze do továrny na vozy Dacia.
Husák se zapisuje do zlaté knihy návštěvníků Východního Berlína (1987).

Po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a tzv. volbách nového prezidenta v roce 1975 se Gustáv Husák stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československé socialistické republiky (ČSSR).

Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k tzv. normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé,[zdroj?] což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti.[zdroj?] Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně „dobrovolně“ zúčastňovala[zdroj?]) naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 1968–1969.

Husák byl trojnásobným nositelem titulu Hrdina Československé socialistické republiky (Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR vyznamenán v roce 1969, 1973 a 1983) a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Husákův zdravotní stav. Byl až do smrti velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. V roce 1987 se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Milouš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál.

Abdikace prezidenta[editovat | editovat zdroj]

Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince Čalfovuvládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím[zdroj?], a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Dne 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. Přes proklamovaný ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz a Husák takzvaně „zemřel smířen s Bohem“. [12][13]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok.
— Gustáv Husák, 1944[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gustáv Husák 1. díl, pořad ČRo 6 z 15. 3. 2009
  2. a b Gustav Husák [online]. Osobnosti.sk, [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  3. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623. (česky) 
  4. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623-624. (česky) 
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625. (česky) 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625-626. (česky) 
  7. Rudé právo: Gustav Husák [online]. Ústav totalitních režimů, [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  8. ROKOSKÝ, Jaroslav. Amnestie 1960 [online]. Ústav totalitních režimů, [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  9. Gustáv Husák na webu Totalita.cz
  10. ŠTEFANICA, Jan: Vybrané právne aspekty procesu G. HUSÁK a spol., Brno : Masarykova univerzita, 2013 s. 346-362 Dostupné online.
  11. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 270.  
  12. Gustáv Husák - životopis. Středočeskénovinky.cz [online]. 2013-11-18 [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  13. MACHÁLEK, Vít. Víra Gustáva Husáka. blog.idnes.cz [online]. 2013-11-18 [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  14. Gustáv Husák na prezidentských stránkách Hrad.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Gustáv Husák ve Wikimedia Commons

1. tajemník KSČ
Předchůdce:
Alexander Dubček
19691971
Gustáv Husák
Nástupce:
Generální tajemník ÚV KSČ
Předchůdce:
19711987
Gustáv Husák
Nástupce:
Milouš Jakeš