Ján Čarnogurský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
JUDr. Ján Čarnogurský
Ján Čarnogurský (2012)
Ján Čarnogurský (2012)
7. premiér Slovenska
(v rámci federace)
Ve funkci:
23. dubna 1991 – 24. června 1992
Předchůdce Vladimír Mečiar
Nástupce Vladimír Mečiar

Ve funkci:
23. dubna 1991 – 6. května 1991
Předchůdce Milan Kňažko
Nástupce Pavol Demeš

Ve funkci:
30. října 1998 – 15. října 2002
Předchůdce Jozef Liščák
Nástupce Daniel Lipšic

Narození 1. ledna 1944 (70 let)

Bratislava
Slovenská republika (1939-1945)Slovensko 1939-1945 Slovenská republika

Národnost slovenská
Politický subjekt KDH (od 1990)
Děti 4
Vzdělání Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě
Profese právník

Ján Čarnogurský (* 1. ledna 1944 Bratislava) je bývalý československý a slovenský politik, disident. V minulosti zastával například funkce místopředsedy federální vlády (1990), předsedy vlády Slovenské republiky (1991-1992) a ministra spravedlnosti Slovenska (1998-2002).

Život[editovat | editovat zdroj]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl politik Pavol Čarnogurský. Má čtyři sourozence, bratry Ivana (politik), Pavola mladšího a sestry Marinu (sinoložka) a Oľgu (překladatelka).

Je ženatý a má čtyři děti.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Doktorát práv získal v roce 1971 na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Ján Čarnogurský v kanceláři polského prezidenta (2011).

Disent[editovat | editovat zdroj]

V letech 1970-1981 pracoval jako advokát v Bratislavě a v tomto povolání se stal známým jako zástupce náboženských aktivistů a politických disidentů v rámci celého Československa.

V roce 1981 ho vyloučili z advokacie. Důvodem byla jeho obhajoba v politickém procesu. Nejprve pracoval jako řidič, později se stal podnikovým právníkem.

V roce 1987 úplně ztratil zaměstnání. Pokračoval v poskytování právních konzultaci náboženským a opozičním politickým aktivistům. V roce 1988 začal vydávat samizdatový časopis Bratislavské listy.

V srpnu 1989 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky právě za vydávání Bratislavských listů a přípravu vzpomínky na lidi, které v roce 1968 v Bratislavě a na jiných místech Slovenska zastřelili vojáci z okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Z vězení byl propuštěn až v 25. listopadu 1989 v období sametové revoluce, když tehdejší prezident Gustáv Husák zastavil trestní stíhání např. M. Kusého, J. Rumla, P. Uhla a R. Zemana.[1]

Listopad 1989 a veřejné funkce v 90. letech[editovat | editovat zdroj]

2013

Od 10. prosince 1989 do 6. dubna 1990 byl prvním místopředsedou federální vlády národního porozumění a předsedou Legislativní rady vlády ČSFR od února do srpna 1990. Později se stal místopředsedou vlády ČSFR (od 6. dubna 1990 do 27. června 1990). Od 27. června 1990 do 23. dubna 1991) na Slovensku zastával funkci prvního místopředsedy vlády Slovenské republiky, předsedy Rady vlády SR pro informační politiku a masmédia a předsedy Rady vlády SR pro národnosti a etnické skupiny.

Byl iniciátorem vzniku Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Na jeho zakládajícím sněmu v únoru 1990 byl zvolen za předsedu. V této funkci působil až do roku 2000.

Ve volbách roku 1990 zasedl za KDH do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava). Na mandát ale ještě v červnu 1990 rezignoval.[2] V listopadu 1990 byl po 20 dnů pověřen přechodně řízením Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Předsedou vlády SR byl od dubna 1991 do června 1992. Kromě toho krátce od dubna do května 1991 byl pověřen i postem ministra zahraničních vztahů Slovenské republiky.

V roce 1992 byl nominován na ocenění ROPÁK. Navrhovatelé uvedli, že to má být za „prozíravost, se kterou pochopili skvěle koncipované plány svých předchůdců a zabuldočí vytrvalost, se kterou prosazují unikátní projekt totální likvidace celého slovenského Podunají“, a za „smělost, se kterou se ekologům vysmál do tváře, když se na gabčíkovské staveniště vypravil v době celosvětového Dne Země.[3]

V letech 1998-2002 působil v první vládě Mikuláše Dzurindy, kde byl jmenován ministrem spravedlnosti Slovenské republiky.

Soukromá VŠ[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 odešel z politiky a vrátil se do advokacie. Má vlastní advokátní kancelář.[4]

V roce 2003 stal u zrodu Panevropské vysoké školy (dříve Bratislavská vysoká škola práva) se sídlem v Bratislavě, která již v roce 2004 jako první soukromá vysoká škola právnického zaměření na Slovensku přijala své první studenty.[5] V současnosti je členem její Správní rady.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Ján Čarnogurský ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Čarnogurský na slovenské Wikipedii.

  1. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 268.  
  2. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-09-19]. Dostupné online. (česky) 
  3. Ropák 1992
  4. ČARNOGURSKÝ, Ján. O autorovi [online]. Praha: Centrum holdings, 2007-08-27, [cit. 2012-06-23]. Dostupné online.  
  5. Historie [online]. Bratislava: Рaneurópska vysoká škola, [cit. 2012-06-23]. Dostupné online.  
  6. Správní rada [online]. Bratislava: Рaneurópska vysoká škola, [cit. 2012-06-23]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 87–88.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 185–186.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]