Petr Uhl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ing. Petr Uhl
Petr Uhl

Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992

Ve funkci:
28. května 2003 [1] – 28. května 2009 [2]

Narození 8. října 1941 (72 let)

Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava

Politický subjekt OF (1989-1991)
OH (1991-1992)
SZ (2002-2007)
Choť Anna Šabatová
Děti tři synové a jedna dcera
Vzdělání ČVUT v Praze
Ocenění Medaile Za zásluhy

Ing. Petr Uhl (* 8. října 1941 Praha) je český levicově orientovaný novinář a politik, za normalizace disident a signatář Charty 77, po sametové revoluci poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí, počátkem 21. století politik Strany zelených.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a aktivity v disentu[editovat | editovat zdroj]

Maturoval na jedenáctileté střední škole v roce 1958, roku 1963 promoval na ČVUT jako strojní inženýr. Poté pracoval jako technik, patentový úředník a od roku 1966 coby učitel na stavební průmyslové škole. V období Pražského jara působil v levicovém Hnutí revoluční mládeže.[3][4]

Za své aktivity v během pražského jara byl v roce 1969 na čtyři roky uvězněn. Šlo o první velký politický proces po začátku normalizace. Po propuštění v roce 1973 pracoval jako projektant a strojník. Roku 1974 se oženil s Annou Šabatovou. Byl členem petičního výboru Charty 77, kterou podepsal již v prosinci 1976, a spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po roce 1977 byl proto propuštěn ze zaměstnání a v roce 1979 odsouzen na pět let do vězení (spolu s ním byli odsouzeni i Jiří Dienstbier a Václav Benda). Po propuštění od roku 1984 do roku 1989 pracoval jako strojník a topič. Dále se angažoval v disentu, vydával Informace o Chartě 77 a od roku 1988 byl aktivní ve Východoevropské informační agentuře. Profiloval se jako stoupenec demokratického a samosprávného socialismu. V roce 1982 v tomto smyslu publikoval spis Program společenské samosprávy.[5][6]

Sametová revoluce a dezinformace o mrtvém studentovi[editovat | editovat zdroj]

Během sametové revoluce Petr Uhl coby pracovník Východoevropské informační agentury rozšířil formou telefonátu do rádia Svobodná Evropa dezinformaci, že během zásahu proti demonstraci konané dne 17. listopadu na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd.[6] Tuto nepravdivou zprávu se dozvěděl přes prostředníky od Drahomíry Dražské, která si ji nejspíše sama vymyslela.[7] Důvěryhodnost tohoto sdělení měl „potvrdit“ fakt, že na místě demonstrace zůstal ležet na zemi agent Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák. Ačkoliv na fámu ihned zareagovaly československé oficiální sdělovací prostředky a přinesly rozhovor s údajně mrtvým studentem Šmídem[8], vzbudila ve společnosti velké rozhořčení a přispěla k pádu komunistického režimu.

Petr Uhl se za rozšíření dezinformace omluvil na veřejném shromáždění občanů na Letenské pláni. Úloha Dražské, Uhla, Zifčáka a dalších osob na rozšíření dezinformace vedla k vytváření spikleneckých teorií o tom, že listopadový převrat byl předem naplánován a organizován. Ani jedna z poslaneckých vyšetřovacích komisí takové podezření nepotvrdila.[9]

Politické a veřejné aktivity po roce 1990[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci pracoval v Koordinačním centru Občanského fóra.[6] Ve volbách roku 1990 zasedl do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum, respektive za radikálně levicovou skupinu Levá alternativa (na jejím vzniku se podílel). Po rozkladu OF v roce 1991 přešel do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V parlamentu se profiloval jako odpůrce lustračního zákona. Členem Občanského hnutí byl do září 1992.[10][6]

Od roku 1991 do roku 2001 byl pracovníkem Komise OSN pro lidská práva. Od února 1990 do září 1992 vykonával funkci generálního ředitele ČSTK, až do roku 1994 tam pracoval jako redaktor.[6] Poté pracoval do roku 1996 jako redaktor Listů Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo. Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD (jako nečlen), v letech 1998-2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a zároveň předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem vlády pro lidská práva. Významně protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici. Roku 2001 z rodinných důvodů rezignoval na všechny své funkce. Od března 2001 do dubna 2006 byl znovu redaktorem deníku Právo. Roku 2003 byl zvolen členem Rady České televize.

Počátkem 21. století patřil mezi signatáře výzvy Dejme šanci zeleným, která umožnila Straně zeleným překonat vnitřní spory a otevřít ji i osobnostem mimo stranické struktury.[11]

Od roku 2002 byl členem Strany zelených. V letech 2003-2004 se podílel na formulování programových tezí strany, ale jeho návrhy nebyly přijaty, protože zvítězila koncepce, kterou prosazoval předseda Jan Beránek a jeho spojenec Jakub Patočka. Uhl pak společně s Ivanem Dejmalem vedl Otevřenou platformu, která byla kritická k většinovému vedení (Beránek, Patočka) a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 vyjádřila raději podporu lídrovi Strany pro otevřenou společnost.[12] Za Stranu zelených roku 2006 kandidoval na šestém místě pražské kandidátky. V lednu 2007 ze Strany zelených vystoupil s odůvodněním že „Dnešní koaliční nevětšinová vláda je produktem politické korupce, stojí na podvodu“, s čímž odmítl souhlasit a uvedl i další politicko-ideologické důvody, jako například postoj SZ k americkým základnám. Uhlův syn Michal ve straně zůstal a zastává v ní post vedoucího genderové odborné sekce.[13]

V dubnu 2007 podal trestní oznámení na pracovníky TV Prima pro podezření ze spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob, když nechali diváky dvakrát hlasovat pomocí krátkých textových zpráv o otázkách souvisejících s výroky Jiřího Čunka. Pracovníci televize Prima podle Uhla „věděli nebo měli a mohli vědět, že výsledek bude pro Jiřího Čunka příznivý a bude potvrzovat zákonnost a správnost jeho výroku“.[14]

Politická orientace[editovat | editovat zdroj]

Uhl se podle vlastních slov před rokem 1989 nehlásil přímo k trockismu, ale k revolučnímu marxismu, i když mnozí lidé z Hnutí revoluční mládeže se hlásili k trockismu. Členem Čtvrté internacionály byl až od roku 1984, vystoupil v roce 1992, když ho jeho pařížští soudruzi přesvědčovali, že už není marxista. Marxistou zůstal dodnes, ale už se nepovažuje za revolučního marxistu. Uhl ztratil postupně, již od roku 1969 do roku 1989, víru ve světovou revoluci a v úspěch jejích tří front - antikapitalistické revoluce, národně-osvobozovacího boje a revoluce proti byrokratické diktatuře stalinského typu.[15] Od listopadu 2002 byl členem Strany zelených, ze které v lednu 2007 vystoupil na protest proti účasti SZ v Topolánkově vládě.[16]

Státní a jiná vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Program společenské samosprávy, společné vydání Index (Kolín nad Rýnem) ve spolupráci s informačními materiály (Západní Berlín), Kolín nad Rýnem 1982
  • S Jiřím Gruntorádem O čs. vězeňství, sborník Charty 77, Orbis Praha 1990
  • Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla, C. H. Beck Praha 1998
  • Dělal jsem co jsem považoval za správné, rozhovor se Zdenko Pavelkou, Torst Praha 2013

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2003 [online]. Česká televize, 2004, [cit. 2014-03-08]. Dostupné online.  
  2. Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2009 [online]. Česká televize, 2010, [cit. 2014-03-08]. Dostupné online.  
  3. Hnutí revoluční mládeže
  4. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. Dále jen: Kdo byl kdo. ISBN 80-901579-5-5. S. 562-563. (česky) 
  5. Oficiální životopis
  6. a b c d e Kdo byl kdo. 562-563
  7. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 5) - Desinformace o údajném úmrtí studenta Šmída, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online.
  8. Popis „života“ dezinformace o mrtvém studentovi.
  9. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část VI. - Závěr, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online.
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  11. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1585. (česky) 
  12. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1587. (česky) 
  13. http://www.gruzovsky.cz/?text=8-zeleni-vyzyvaji-poslance-aby-prehlasovali-prezidentske-veto-zakona-o-registrovanem-partnerstvi
  14. Petr Uhl podal trestní oznámení na Primu
  15. On-line s Petrem Uhlem
  16. Vážení členové strany Zelených!

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1026.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 693.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 393–394.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]