Doktor práv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Doktor práv (ve zkratce JUDr. psané před jménem) je akademický titul, udělovaný těm právníkům, kteří už dosáhli titulu Mgr. a kteří poté úspěšně absolvovali rigorózní řízení (tj. sepsali a obhájili rigorózní práci a složili státní rigorózní zkoušku ze zvoleného právního oboru). Původní, středověký význam latinské zkratky titulu je juris utriusque doctor, tedy doktor obojího práva (římského i kanonického). Podle některých zdrojů však jde i o zkratku juris universi doctor, doktor veškerých práv.[1]

Tento titul však není výsledkem doktorského studia, jedná se stále o magisterskou úroveň vysokoškolského vzdělání a proto se někdy označuje jako tzv. malý doktorát a zároveň je jeho nositel vzděláním rovnocenný s právníkem s titulem Mgr.[2]

Historie titulu[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1953[editovat | editovat zdroj]

Název „doktor obojího práva“ pochází z boloňské univerzity, kde se učitelé římského práva označovali jako doctores legum. To se pak rozšířilo i na další univerzity a díky pozdějšímu sloučení římskoprávních a církevněprávních studií došlo i ke spojení tohoto titulu s titulem učitelů kanonického práva doctores canonum et decretalium do od té doby jediného titulu doktora obojího práva (doctor utriusque juris).[1]

První moderní úprava získání titulu doktora práv na českém území byla obsažena v rakouském rigorózním řádu pro fakulty věd právních a státních z roku 1872, který v mírně pozměněné podobě platil i po vzniku první republiky.[3] Každý student práv, který vykonal v průběhu studia jednu ze tří předepsaných státních zkoušek (historickoprávní, judiciální a státovědeckou) s prospěchem alespoň dobrým, mohl po každé z nich absolvovat i přísnou zkoušku doktorskou neboli rigorózní. Zkušebními předměty u jednotlivých rigoróz byly:

  1. historickoprávní rigorózum – právo římské, právo církevní, dějiny veřejného a soukromého práva ve střední Evropě a dějiny práva na území republiky Československé (před vznikem republiky místo právních dějin „německé právo“, ovšem ve smyslu dějin právních pramenů a práva veřejného a dějin a systému práva soukromého[4]),
  2. judiciální rigorózum – právo občanské, právo obchodní a směnečné, civilní řízení soudní a právo trestní a řízení trestní,
  3. státovědecké rigorózum – právo ústavní, nauka správní a právo správní, nauka o národním hospodářství a národohospodářská politika, finanční věda a právo finanční a právo mezinárodní.

Na rozdíl od moderní doby absolvent nenabýval titulu automaticky, ale až udělením na slavnostní promoci.[5] Právnickou fakultu šlo absolvovat i jen složením státních zkoušek, tedy bez získání titulu doktora práv. Ovšem, na rozdíl od jiných právnických profesí, doktorát byl podmínkou pro výkon advokacie.[6][7] Po prvním rigorózu studenti používali neoficiální čekatelský titul JUC. (z lat. juris utriusque candidatus; podobně byly užívány i tituly MUC., PhC. nebo RNC.). Po roce 1953 vyšel vzhledem k reformě studia z užívání.[8]

Po roce 1953[editovat | editovat zdroj]

Uvedená úprava platila až do nástupu komunistů k moci, kdy byly akademické tituly zákonem o vysokých školách č. 58/1950 Sb. zrušeny a od roku 1953 tak byli absolventi právnických fakult označováni jen jako „promovaní právníci“ (používaná zkratka prom. práv.).[9] Po roce 1966 však byly tituly znovu zavedeny, přičemž tehdejší úprava byla podobná té dnešní.[10] Absolventi práv, kteří vykonali státní závěrečnou zkoušku, mohli podstoupit státní rigorózní zkoušku, která se skládala z písemné práce a z ústní zkoušky ze zvoleného vědního oboru a jeho širšího vědního základu (od roku 1980 pouze z ústní zkoušky). Vědními obory, ve kterých bylo možno státní rigorózní zkoušku vykonat, tehdy byly dějiny státu a práva, teorie státu a práva, státní právo, správní právo a zemědělskodružstevní právo, hospodářské právo a finanční právo, pracovní právo, občanské právo hmotné a občanské právo procesní, trestní právo a mezinárodní právo. V období komunistického režimu byl ale titul doktora práv znehodnocen tím, že byl udílen rovněž absolventům Vysoké školy SNB, ač neabsolvovali řádné univerzitní právnické studium. Takto udělené tituly nebyly po roce 1989 jejich nositelům odebrány a tito je tedy mohou i v současnosti dále užívat, ačkoli např. Česká advokátní komora je za právnické vzdělání, potřebné pro výkon povolání advokáta, neuznává.[11]

V letech 1990–1998 titul doktora práv opět nemohl být udělován, absolventi právnických fakult získávali jen titul magistr[12] a teprve s novým vysokoškolským zákonem č. 111/1998 Sb. byla obnovena možnost jeho získání prostřednictvím následné rigorózní zkoušky.

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Získání titulu doktora práv je podmíněno dřívějším získáním titulu magistr v oboru práva, obhájením písemné rigorózní práce a úspěšným vykonáním ústní zkoušky ze zvoleného právního oboru. Udělovat jej na českých vysokých školách může:

Až do listopadu 2011 titul mohla udělovat i Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni. Každá fakulta si obory, ve kterých je možno rigorózní zkoušku vykonat, stanoví svým vlastním rigorózním řádem.

V Česku jsou navíc uznávány za rovnocenné akademické tituly získané na slovenských vysokých školách, tedy i slovenský titul doktora práv.[16]

Podobné tituly v jiných zemích[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku platí prakticky stejná úprava jako v České republice. Absolvent magisterského právnického studijního programu může vykonat rigorózní zkoušku, jejíž součástí je i obhajoba rigorózní práce, a získat tím titul JUDr. (doktor práv).[17]

V Německu, stejně jako v Rakousku, je podobným titulem Dr. iur. (Doktor iuris), případně Dr. jur. (Doktor juris), který je ale nejvyšší akademickou hodností v oboru práva a odpovídá tedy titulu Ph.D. Ve svém významu je brán buď jako doktor práv, nebo jako doktor jurisprudence (právní vědy). Udělován je na základě obhájení doktorských tezí, které musí vyjít jako publikace nebo jako soubor článků a které musí obsahovat vlastní výzkum, a dále na základě ústní zkoušky (disputace).

Naproti tomu ve Spojeném království jde o titul LL.D. (Doctor of Laws), který je ještě vyšším, než Ph.D., a který se uděluje za velmi rozsáhlou výzkumnou činnost v oboru práva, případně jako čestný titul. Některé univerzity, např. Oxford, místo něj udělují titul D.C.L. (Doctor of Civil Law).

Ti, kteří v USA či Austrálii vystudují bakalářskou úroveň právnické fakulty, získají titul LL.B. Mohou však pokračovat v postgraduálním studiu a získat tzv. profesní doktorát J.D. (Juris Doctor), nebo se zaměřit na výzkum a získat magisterský titul LL.M. Tento doktorský titul tedy neoznačuje právního vědce, ale odborníka pro právní praxi. Za odbornou vědeckou činnost se uděluje titul J.S.D. (Doctor of Juridical Science) nebo S.J.D. (Scientiae Juridicae Doctor), kterému většinou předchází titul LL.M. a který tak odpovídá titulu Ph.D. Titul LL.D. bývá udělován jen jako čestný titul.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. Heslo J. U. Dr., s. 652.   Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. Heslo Doktor, s. 774.  
  2. SKOVAJSA, Marek. Velkovýroba malodoktorů v Česku. Lidovky.cz [online]. 2009-10-24 [cit. 2014-11-07]. Dostupné online.  
  3. Část I. nařízení č. 57/1872 ř. z., rigorosní řád pro fakulty věd právních a státních, dostupné online; ve znění nařízení vlády č. 324/1920 Sb., o změně rigorosního řádu pro fakulty věd právních a státních, dostupné online, a později i ve znění nařízení vlády č. 66/1939 Sb., o změně rigorosního řádu pro fakulty věd právních a státních, dostupné online.
  4. § 4 odst. I. písm. c) zákona č. 68/1893 ř. z., o právnických a státovědeckých studiích a zkouškách státních. Dostupné online.
  5. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 1928, sp. zn. 26455/26, publikováno pod č. 7544/1928 Boh. A.
  6. § 1 písm. c) zákona č. 96/1868 ř. z., řád advokátský.
  7. MELLAN, Jaroslav. Trestní řízení v praksi. Praha : A. Hubínek, 1941. Dostupné online. S. 240–244.  
  8. URBÁŠEK, Pavel. O vědeckých a vědeckopedagogických titulech na univerzitách v minulosti. Žurnál UP [online]. 2004-03-26, roč. 13, čís. 21, s. 8. Dostupné online.  
  9. § 36 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, dostupné online, a vládní nařízení č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol, dostupné online; později vyhláška č. 94/1961 Sb., o označování absolventů vysokých škol, dostupné online.
  10. Vyhláška č. 26/1966 Sb., rigorosní řád, dostupné online. Později nařízení vlády č. 90/1980 Sb., o státních závěrečných zkouškách a státních rigorózních zkouškách, dostupné online.
  11. MANDÁK, Václav. Tisk o advokacii. Bulletin advokacie. 1995, čís. 10, s. 40–41. Dostupné online.  
  12. § 18–25 a § 44 bod 3. a 4. zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Dostupné online.
  13. Státní rigorózní zkouška (JUDr.) [online]. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, [cit. 2014-11-07]. Dostupné online.  
  14. Rigorózní řízení [online]. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, [cit. 2014-11-07]. Dostupné online.  
  15. Rigorózní řízení [online]. Olomouc: Právnická fakulta Univerzity Palackého, [cit. 2014-11-07]. Dostupné online.  
  16. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydávaných v České republice a ve Slovenské republice č. 33/2001 Sb. Dostupné online.
  17. § 53 odst. 9 písm. d) slovenského zákona č. 175/2008 Z. z. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]