Marián Čalfa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
JUDr. Marián Čalfa
JUDr. Marián Čalfa
JUDr. Marián Čalfa

Ve funkci:
10. prosince 1989 – 2. července 1992
Prezident Gustáv Husák
Václav Havel
Předchůdce Ladislav Adamec
Nástupce Jan Stráský

Ve funkci:
7. prosince 1989 – 10. prosince 1989
Prezident Gustáv Husák
Předchůdce Ladislav Adamec
Nástupce Marián Čalfa

Ve funkci:
3. prosince 1989 – 10. prosince 1989

Ve funkci:
21. dubna 1988 – 3. prosince 1989
Předseda vlády Lubomír Štrougal
Ladislav Adamec

ministr vnitra ČSSR
spolu s J. Čarnogurským a V. Komárkem
pověřeni společným řízením
Ve funkci:
10. prosince 1989 – 30. prosince 1989
Předseda vlády Marián Čalfa
Předchůdce František Pinc
Nástupce Richard Sacher

Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992

Narození 7. května 1946 (68 let)

Trebišov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo

Politický subjekt KSČ (1964-1990)
VPN (1990-1991)
ODÚ-VPN (1991-?)
Vzdělání

Univerzita Karlova v Praze

Marián Čalfa (* 7. května 1946 Trebišov) je slovenský právník a bývalý politik působící v Praze, za normalizace člen a funkcionář KSČ. Po sametové revoluci československý premiér.

Mládí a kariéra v KSČ[editovat | editovat zdroj]

Od počátku vysokoškolských studií v roce 1964 žije v Praze. V roce 1970 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval potom po dva roky na praxi v ČTK a od roku 1972 v legislativním odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Od svých osmnácti let byl členem KSČ.[1][2][3]

V roce 1987 se stal zástupcem vedoucího Úřadu předsednictva vlády a v dubnu 1988 byl Lubomírem Štrougalem jmenován ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády ČSSR v šesté vládě Lubomíra Štrougala. V této funkci zůstal i poté, co Štrougala nahradil na místě předsedy vlády Ladislav Adamec (vláda Ladislava Adamce). Mimo jiné dostal za úkol vypracování přísnějšího tiskového zákona (v lednu 1989).[4] Před rokem 1989 také předsedal pracovní komisi při ÚV KSČ, která měla za úkol připravit novou ústavu Československa. V rámci ústavních návrhů se zvažovalo vypuštění vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a garantování svobody opuštění území republiky. Ústava ale nebyla dokončena a po událostech v listopadu 1989 již nebylo na tento návrh navázáno.[5]

Podzim 1989[editovat | editovat zdroj]

Jeho politická kariéra pokračovala i po sametové revoluci. Po listopadových událostech roku 1989 se nejprve 3. prosince 1989 stal 1. místopředsedou rekonstruované Adamcovy vlády a členem týmu, který za KSČ jednal se zástupci Občanského fóra a VPN. Funkci 1. místopředsedy zastával do 10. prosince, přičemž od 7. prosince byl i pověřeným předsedou vlády místo Ladislava Adamce (první vláda Mariána Čalfy). Po odstoupení Adamce z jednání se stal hlavním vyjednavačem s nastupující mocí a následně 10. prosince 1989 premiérem v takzvané „vládě národního porozumění“ (fakticky druhá vláda Mariána Čalfy), která dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990.[6][4] V této vládě dočasně, do 30. prosince 1989 zaujal i post pověřeného ministra vnitra ČSSR, který zastával společně s Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem.

Sehrál významnou roli při prosazení Václava Havla na post prezidenta. V té době se ozývaly hlasy pro přímou volbu, v níž ale měl větší šance Alexander Dubček než málo známý Havel. Čalfa ale zajistil Havlovo jednomyslné zvolení v nepřímé volbě (parlamentem složeným ještě z předlistopadových poslanců) a coby člověk obeznámený s fungováním vládních orgánů poskytoval Havlovi profesionální politické rady.[7][8][9]

Politická kariéra po sametové revoluci[editovat | editovat zdroj]

V nejvyšších politických funkcích se udržel i po dva roky po sametové revoluci. V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a po volbách roku 1990 byl zároveň opětovně jmenován předsedou vlády (takzvaná vláda národní oběti, fakticky třetí vláda Mariána Čalfy) a tuto funkci zastával až do voleb roku 1992, nyní již jako člen hnutí Verejnosť proti násiliu, které do svých řad přijalo i populární osobnosti s komunistickou předlistopadovou minulostí.[10][4]

Zároveň zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Východoslovenský kraj) za VPN. Po rozkladu VPN v roce 1991 přešel do jedné z nástupnických stran ODÚ-VPN (byl místopředsedou ODÚ-VPN). Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V roce 1992 kandidoval do parlamentu za ODÚ, tentokrát neúspěšně.[11][4]

Po odchodu z politiky[editovat | editovat zdroj]

Po volební porážce odešel Marián Čalfa z politiky (do které se v roce 1995 neúspěšně pokusil vrátit) a po rozdělení Československa zůstal v Praze, kde do roku 2011[12] působil jako advokát. V roce 2006 ho Deník zahrnoval mezi nejbohatší a nejvlivnější pražské advokáty.[13] I po odchodu z politiky měl blízko k Václavu Havlovi, v roce 1994 ho Havel jmenoval svým poradcem, jako právník dojednával prodej paláce Lucerna Chemapolu.[7][14][13]

Byl také akcionářem[15], členem představenstva (1994-1999) a dozorčí rady (1999-2005) pražské IC banky (dnes Equa bank).[16] V letech 1993-1995 byl také členem dozorčí rady CS First Boston investiční společnosti (dnes WOOD & Company investiční společnost), [17] a v letech 1998-1999 členem dozorčí rady chemičky Synthesia. Působil i v dalších obchodních společnostech. Od roku 2008 je jediným jednatele a společníkem v PROGNEM, s.r.o.[18], od roku 2004 společníkem v Starlit, s.r.o.,[19] a od roku 2012 členem představenstva Pražské energetiky.[20][21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 267.  
  2. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. Dále jen: Kdo byl kdo. ISBN 80-901579-5-5. S. 61. (česky) 
  3. Zeman do vlády nepatří [online]. respekt.ihned.cz, [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c d Kdo byl kdo. 61
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. (česky) 
  6. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc : ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Čalfa Marián, s. 44.  
  7. a b Cuhráň, Milan: O věrném přátelství Václava a Mariána, Prostor č. 37/1998 [online]. cibulka.net, [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  8. Musíte zvolit Havla! tlačil na komunisty Čalfa [online]. zpravy.idnes.cz, [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 570. (česky) 
  10. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1385, 1395, 1424. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  12. Věstník České advokátní komory 3/2011
  13. a b K nejvlivnějším v Praze patří advokáti. Deník. 2006. Dostupné online.  
  14. Plesl, Jaroslav: Když se hlídací psi (k někomu) lísají [online]. britskelisty.cz, [cit. 2012-08-07]. Dostupné online.  
  15. měšec.cz: Banco Popolare se mění na Equa bank. Co tomu předcházelo?
  16. Úplný výpis z obchodního rejstříku - Equa bank a.s., B 1830 vedená u Městského soudu v Praze
  17. Úplný výpis z obchodního rejstříku - WOOD & Company investiční společnost, a.s., B 2206 vedená u Městského soudu v Praze
  18. Úplný výpis z obchodního rejstříku - PROGNEM, s.r.o., v likvidaci, C 137072 vedená u Městského soudu v Praze
  19. Úplný výpis z obchodního rejstříku - Starlit, s.r.o., C 28556 vedená u Městského soudu v Praze
  20. Úplný výpis z obchodního rejstříku - Pražská energetika, a.s., B 2405 vedená u Městského soudu v Praze
  21. iHNed.cz: Polistopadový premiér Marián Čalfa míří do představenstva Pražské energetiky

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 84.  
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha : Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 115.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 180.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]