Miroslav Kusý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
PhDr. Prof. Miroslav Kusý, CSc.

Ve funkci:
1990 – 1990

Ve funkci:
1990 – 1992

Narození 1. prosince 1931

Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo

Občanství Slovensko
Politický subjekt KSČ (KSS)
VPN
Vzdělání

Univerzita Karlova

Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Miroslav Kusý (* 1. prosince 1931 Bratislava) je slovenský a československý politolog, filosof, publicista a pedagog, před rokem 1969 člen KSČ, za normalizace politicky pronásledován, signatář Charty 77, po sametové revoluci politik Veřejnosti proti násilí, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady.

Život[editovat | editovat zdroj]

Život do Sametové revoluce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1954 vystudoval Filosofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze a v roce 1956 tamtéž dokončil postgraduální studium. Potom se vrátil do Bratislavy, kde působil na Filozofické fakultě Univerzity Komenského, nejprve jako odborný asistent, potom docent a nakonec v letech 1967-1970 profesor marxistické filosofie.[1]

V letech 1968-1969 byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, vedl zde ideologické oddělení.[2] V letech 1963-1968 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[3]

Po roce 1969 a po vyloučení z KSČ mu zakázali pedagogickou činnost a v době normalizace pracoval jako knihovník na Univerzitě Komenského.[4]

V roce 1977 byl jedním ze tří slovenských signatářů Charty 77, kteří požadovali, aby československá vláda dodržovala lidská práva, tak jak se k tomu zavázala v Závěrečném aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Následně byl propuštěn z univerzity a živil se mnoho let jako dělník. Později pracoval ve Státním institutu urbanismu a územního plánování - (URBION).

V roce 1988 veřejně vystoupil (formou otevřené výzvy zaslané do Svobodné Evropy) proti názorům slovenského komunistického publicisty a politika Vladimíra Mináče, který v anketě k 20. výročí federalizace Československa stavěl na roveň maďarizaci za Uherska a čechoslovakismus po vzniku Československé republiky. Kusý to odmítl a naopak vyzval k upevnění československého vědomí.[5]

Pravidelně jej kontrolovala a sledovala StB pod kódovým jménem RENEGÁT[6] a příležitostně byl preventivně zadržen. Připojil se k spisovatelům okolo Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a Edice Expedice Václava Havla. Od srpna 1989 strávil deset týdnů ve vězení, kde čekal na soudní proces za údajnou zradu a podvracení republiky. Stíhání zastavil prezident Gustáv Husák 25. listopadu 1989.[7][2]

Život po Sametové revoluci[editovat | editovat zdroj]

Miroslav Kusý byl po sametové revoluci místopředsedou VPN. 29. listopadu 1989 se účastnil společné porady VPN a českého Občanského fóra, kde se formálně rozhodlo o tom, že VPN je výlučným představitelem občanského hnutí na Slovensku a že obě republiková hnutí budou úzce spolupracovat, přičemž cílem je demokratická československá federace.[8] 10. prosince 1989 byl Vládou národního porozumění jmenován předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace. V únoru 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 199 - Trebišov, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec (respektive poslanec za hnutí Veřejnost proti násilí). Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.[9][10]

Ve volbách roku 1990 se stal poslancem Slovenské národní rady a členem jejího předsednictva.[11][2] V rámci VPN se během roku 1990 přesunul společně s Fedorem Gálem do křídla, jež odmítalo politiku Vladimíra Mečiara. Rozkol ve straně pak vyvrcholil na jaře 1991 odvoláním Mečiara z postu slovenského premiéra.[12] Václav Havel ho v roce 1991 jmenoval ředitelem Kanceláře prezidenta ČSFR v Bratislavě. Po abdikaci Havla na post československého prezidenta v létě roku 1992 Kusého politický vliv poklesl a nadále se angažoval spíše akademicky a v nevládním sektoru.[2]

Od roku 1990 působil jako rektor Univerzity Komenského.[13][2] Je zakladatelem Slovenského helsinského výboru, Nadace Milana Šimečky a předsedou komise UNESCO pro lidské práva na Slovensku, členem orgánů různých organizací na ochranu lidských práv. Vyučuje lidská práva na Univerzitě Komenského. Píše pro deník SME a je autorem jedenácti knih.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. Dále jen: Kdo byl kdo. ISBN 80-901579-5-5. S. 308. (česky) 
  2. a b c d e Kdo byl kdo. 308
  3. Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. Sdělení VONS č. 1057 /Ján Čarnogurský a Miro Kusý ve vazbě/ [online]. cibulka.com, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. (česky) 
  6. http://www.upn.gov.sk/rekonstrukcia/data/DOK/56062_Ekonom_DOK.pdf
  7. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 275.  
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 568. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  10. Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  12. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1385, 1397. (česky) 
  13. NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]