Václav Černý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Prof. PhDr. Václav Černý (26. března 1905 Jizbice u Náchoda – 2. července 1987 Praha) byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof.

Po maturitě (1924) studoval bohemistiku a romanistiku, studia úspěšně zakončil roku 1929. Od roku 1930 pracoval v Ženevě, kde se roku 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. Roku 1936 se stal docentem na Karlově univerzitě a od roku 1938 působil jako mimořádný profesor i na Masarykově univerzitě v Brně. Od tohoto roku též redigoval Kritický měsíčník, ten redigoval až do r. 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945–1948. Po uzavření vysokých škol působil jako učitel na gymnáziu, po 2. světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Během 2. světové války se podílel na organizaci českého protinacistického odboje.

Pro své spory s marxistickým výkladem dějin literatury musel v r. 1951 opustit univerzitu. Téhož roku byl uvězněn, po návratu z vězení pracoval v nevýznamném postavení v Československé akademii věd. Roku 1968 mohl opět vyučovat na univerzitě, ale již roku 1970 musel nucen odejít do důchodu. Po tomto roce jeho práce vycházely pouze v zahraničí. V roce 1977 podepsal Chartu. Dlouhodobě spolupracoval s novinami Lidová Demokracie, které mu umožnily publikovat články o literatuře.

[editovat] Dílo

Jeho dílo mělo blízko k existencialismu, kterým se zabýval po teoretické stránce. Dále se zabýval francouzskou literaturou, barokní a později i staročeskou literaturou. Dalším jeho oblíbeným tématem byl romantismus.

Černý se k literatuře stavěl jako k projevu individualismu, což nutně vedlo ke střetu se socialistickými kolektivistickými teoriemi. Sám se ovšem označoval za radikálního socialistu, měl ovšem výhrady ke komunismu a marxismus z filozofického hlediska podroboval kritice.

• Lidové kořeny současného umění, 1929
• Karel Čapek, 1936
• Esej o básnickém baroku, 1937
• Meditace o romantickém neklidu, 1943
• Boje a směry socialistické kultury, 1946
• Prvý sešit existencialismu, 1947
• Druhý sešit existencialismu, vyšel až v r. 1992 společně s „Prvým sešitem existencialismu“
• Osobnost tvorba a boj, 1947
• Středověká milostná lyrika, 1948
• Jaroslav Seifert, 1954
• Staročeský mastičkář, 1955
• Lid a literatura ve středověku, zvláště pak v románských zemích, 1958
• Knížka o Babičce, 1963
• Středověké drama, 1964
• Studie ze starší světové literatury, 1969
• Studie a eseje z moderní světové literatury, 1969
• O povaze naší kultury, 1981
• Paměti, tři díly, původně v cizině, v ČR až v letech 1992–1993
• Úvod do literární historie, texty seminářů na katedře literatury srovnávací a obecné FF UK z let 1969/1970, vydáno posmrtně v roce 1993
• Eseje o české a slovenské próze , 1994
• V zúženém prostoru, 1994
• Skutečnost a svoboda, 1995
• Vývoj a zločiny panslavismu, 1995

Mimo vlastní činnost působil též jako překladatel, především z románských jazyků (přeložil například Eseje Michela de Montaigne nebo Cervantesova Dona Quijota). Dalším významným dílem bylo uspořádání básnického almanach s názvem Jarní almanach básnický, který vyšel roku 1940, byl zaměřen na generaci kolem Jiřího Ortena, jehož dílo v r. 1947 vydal.