Kurt Schuschnigg
Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg (14. prosince 1897, Riva del Garda – 18. listopadu 1977, Mutters, Tyrolsko) byl od 25. července 1934 do 11. března 1938 rakouským kancléřem.
Narodil se v důstojnické rodině. Po maturitě se v roce 1915 dobrovolně přihlásil do armády. Po válce se stal právníkem, vstoupil do Křesťansko-sociální strany, v roce 1927 byl nejmladším poslancem. V kabinetu Karla Buresche byl ministrem spravedlnosti, později i ministrem vyučování.
Po zavraždění Engelberta Dollfusse v roce 1934 se stal kancléřem a pokusil se vybudovat nový stát, který by byl postavený na křesťanském sociálním učení (hlavně podle encykliky Rerum novarum) a byl „lepším ze dvou Němecek“. Jeho monarchistické postoje se projevily také v tom, že po nástupu do křesla kancléře prosadil zrušení zákona z roku 1919, který zrušil práva a výsady habsbursko-lotrinského rodu.
Stal se spojencem Mussoliniho, to však v konečném důsledku znamenalo destabilizaci vnitřních poměrů. Rakousko jako jeden z mála států podpořilo otevřeně invazi Itálie do Habeše (vedle Maďarska a Albánie). To si vysloužilo kritiku na mezinárodním poli. Člen Schuschniggova kabinetu, Starhemberg, vyzdvihnul „vítězství fašistického ducha nad barbarstvím a demokratickou nepoctivostí a pokrytectvím“. Důsledkem byla vnitrostátní krize a pád vlády. V čele nové vlády stál sice opět Schuschnigg, avšak členy vlády se již stali i rakouští nacisté. To znamenalo zlom v dosud protinacistickém směřování vlády. Od roku 1934 byla zakázána německá periodika v Rakousku, řada nacistů byla ve vězení. Od roku 1936 se situace mění. Vliv získávají nacisté. Členem kabinetu se stal sudetský Němec a nacista Arthur Seyß-Inquart (pocházel z jihlavska), stále častější byly pronacistické a prohitlerovské demonstrace. Tlak nacistů se stupňoval. V únoru 1938 byl Schuschnigg pozván, či spíše předvolán, do osobního sídla Adolfa Hitlera. Tam mu bylo předloženo k podpisu sedmibodové komuníké, dle něhož se mmj. měl Seyß-Inquart stát ministrem bezpečnosti, měli být propuštěni z vězení všichni rakouští nacisté a k rakouskému vojsku mělo být přiděleno 100 německých důstojníků. Schuschnigg komuniké nepodepsal, Hitler stanovil lhůtu pro vyjádření na tři dny. Hitlerovy požadavky byly plněny za mlčenlivého přihlížení mezinárodního společenství. V Rakousku se množily nacisty organizované nepokoje a demonstrace. V této situaci se Schuschnigg rozhodnul vyhlásit plebiscit, zda si občané Rakouska nadále přejí samostatné, křesťansko-sociální Rakousko. Petici rakouské vlády za zachování Rakouska podepsalo 1 milion Rakušanů. Hitler reagoval na vyhlášení plebiscitu tím, že shromáždil armádu u rakouských hranic a nátlakem prostřednictvím Seyß-Inquarta dosáhl zrušení plebiscitu. Po tomto úspěchu Hitler předložil další ultimátum, dle něhož měl Schuschnigg odstoupit a kancléřem se měl stát Seyß-Inquart. Velmi známou se stala Schuschniggova rozhlasová řeč, v níž řekl, že „vláda ustupuje násilí“, ale za žádnou cenu si nepřeje „prolévat německou krev“, a svou řeč zakončil slovy „Bůh ochraňuj Rakousko!“. Ultimátum bylo opět splněno. Nový kancléř požádal Německo o pomoc v podobě vyslání vojsk a následný plebiscit dopadl tak, jak bylo požadováno. Brzy na to Hitler připojil Rakousko
Druhou světovou válku prožil v koncentračních táborech (Sachsenhausen), po válce se stal profesorem práva v USA.
