Kounicové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kounicové
(Kaunicové, Kaunitzové)
Wappenkaunitzrietberg.png
Erb rodu
Země České království
Tituly Čeští páni, Říšská hrabata, Říšská knížata
Zakladatel Heřman z Kounic
Rok založení 12. století
Větve rodu Stošové z Kounic, Šiškové z Kounic

Kounicové (též Kaunicové či Kaunitzové) byli stará česko-moravská rytířská a později panská šlechta. Rod je prvně doložen ve 12. století.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky rodu[editovat | editovat zdroj]

Svůj původ odvozovali Kounicové od oněch šlechticů, kteří měli ve znaku leknín, podle této indicie by k rodu mohli příslušet i Heřman a Hroznata (z Kounic), kteří v I. polovině 12. století pobývali v Jeruzalémě. Jejich potomci měli údajně založit hrad v Dolních Kounicích na Moravě. Jednu větev vytvořili Stošové z Kounic, kteří se později rozdělili na moravskou a českou linii. Druhé dali vzniknout Šiškové z Kounic, kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu.

Rozvětvení rodu[editovat | editovat zdroj]

Moravská větev[editovat | editovat zdroj]

Mezi přední moravské rody se Kounicové dostali v 16. století, kdy Oldřich z Kounic (1460-1516) zakoupil slavkovské panství včetně blízkých vesnic (Heršpice, Hodějice a Němčany). Jeho potomci byli poté roku 1532 povýšeni do panského stavu. Dalším významným představitelem rodu byl Oldřich z Kounic (1569-1617), který studoval v Itálii a působil jako komoří krále Matyáše Habsburského. K rodovému majetku, který za jeho držení dosáhl svého vrcholu, přidal Nový Rousínov, Uherský Brod a další statky. Oldřichovi synové stáli během stavovského povstání na straně českých stavů, dva z nich byli odsouzeni ke ztrátě majetku, zbylí se konfiskacím vyhnuli.

Česká větev[editovat | editovat zdroj]

Kounický palác v Praze, dnes sídlo velvyslanectví Srbska
Kounicův dům (se znakem rodu) v České Lípě

Oldřichův starší syn Bedřich založil českou větev rodu. Účastnil se však českého stavovského povstání a o svůj majetek přišel. Císařskou přízeň pak opětně získal jeho syn Rudolf z Kounic (1617-1664), který si vzal za manželku jedinou dceru vévody Albrechta z Valdštejna Marii Alžbětu. Ta ovšem z obrovského panství svého otce dostala jen statky Českou Lípu a Nový Zámek. Roku 1664 získali jejich potomci říšský hraběcí titul (Reichsgraf) a roku 1700 i jeho potvrzení pro české země. Česká větev zdědila roku 1848 statky moravské větve, která tehdy vymřela.

Vrcholné období moravské větve[editovat | editovat zdroj]

Moravská větev pokračovala potomky výše zmíněného Oldřicha z Kounic (1569-1617). Slavkovské panství zdědil Lev Vilém z Kounic (1614-1655), který byl roku 1642 jmenován moravským nejvyšším sudím a o rok později získal i český hraběcí titul. Oženil se poté s hraběnkou Marií Eleonorou z Ditrichštejna. Jejich syn Dominik Ondřej I. z Kounic (1655-1705) se v císařských službách osvědčil v mnoha diplomatických misích. V roce 1683 mu byl udělen i titul říšského hraběte. Zastával funkci říšského dvorského vicekancléře a byl mu udělen Řád zlatého rouna. Za jeho života byl zámek Slavkov přestavěn v honosnou rezidenci. Roku 1675 se oženil s Marií Eleonorou ze Šternberka.

Syn Dominika Andrease Karel Josef z Kounic (1676-1713) se vydal na církevní dráhu a působil jako lublaňský biskup. Mladší syn hrabě Maxmilián Ulrich (1679-1746) pokračoval v otcových šlépějích. Stal se zněj diplomat a později i moravský zemský hejtman. V roce 1699 se oženil s hraběnkou Marií Ernestinou z Rietbergu. Díky tomuto sňatku získal titul hraběte z Rietbergu, protože jeho manželka zdědila toto východofríské hrabství po smrti svého otce. Mezi jejími předky patřil v páté generaci i švédský král Gustav I. Vasa.

Z tohoto manželství se narodil možná nejznámější představitel rodu Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (1711-1794. Byla mu předurčena kněžská dráha, on se však stal diplomatem a státníkem během vlády císařovny Marie Terezie. Po účasti na mírových jednáních roku 1748 jej Marie Terezie jmenovala vyslancem ve Francii. Zde se osvědčil jako prvotřídní diplomat a roku 1753 byl jmenován do funkce dvorského a státního kancléře. Do tří let poté dokázal vyjednat spojenectví s Francií a během sedmileté války zformoval protipruskou koalici. Dojednal sňatek Marie Antoinetty a tehdejšího francouzského dauphina a pozdějšího krále Ludvíka XVI.[2] Za mimořádné služby získal roku 1764 hodnost říšského knížete (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí stav. Václav poté v nejvyšší funkci zůstal i za vlády císařů Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Posledně jmenovaného však již požádal o své propuštění ze státních služeb. Po 43 let byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu klíčovým císařským státníkem. Podporoval umění a vědu a vlastnil hojné umělecké sbírky. Dokončil přestavbu slavkovského zámku.

Roku 1736 se Václav oženil s hraběnkou Marií Ernestinou ze Starhembergu, s níž měl čtyři syny a jednu dceru. Jeho nejstarší syn Arnošt Kryštof z Kounic byl vyslancem v Sicilském království (Neapolsku), kde se oženil a zplodil dceru, jež byla později manželkou knížete Klementa Metternicha (následně rakouského ministra zahraničí a kancléře). Arnošt zemřel bezdětný a tak po něm knížecí stolec převzal jeho mladší bratr Dominik Andreas. Ten působil jako vyslanec ve Španělsku, Rusku i Švédsku. Stejně jako jeho otec byl rytířem řádu Zlatého rouna. Jeho bratr, hrabě František Václav z Kounic-Rietbergu (1742-1825), byl významným generálem, mimo jiné i v napoleonských válkách.

Jediným synem Dominika Andrease byl Alois z Kounic-Rietbergu (1774-1848), který byl posledním mužským potomkem moravské linie rodu. Působil jako vyslanec v Dánsku a Sasku. V manželství se mu narodily pouze dcery, a tak připadl rodový majetek moravské větve Kouniců (nikoli však jejich knížecí titul) po soudní při české větvi hrabat z Kounic. Ti tak získali panství ve Slavkově i Jaroměřicích nad Rokytnou.

Poslední období rodu[editovat | editovat zdroj]

Kounicův palác v Brně, dnes sídlo rektorátu Masarykovy univerzity

Z této české větve pocházel hrabě Václav Robert z Kounic (1848-1913), který působil jako právník a poslanec v říšské radě. V roce 1897 převzal moravské statky po svém bratru Albrechtovi. Jako zástupce mladočeské strany hájil české národní zájmy. Jeho první manželkou byla herečka Josefína Čermáková. Poté, co se sestra hraběnky Josefíny, Anna Čermáková, provdala za skladatele Antonína Dvořáka, stal se hrabě Václav Robert jeho švagrem. Dvořák a jeho rodina byli často jeho hosty na zámečku ve Vysoké u Příbrami. Rodový palác v Brně věnoval studentskému sdružení a položil tak základ studentským kolejím, které dodnes nesou jeho jméno (Kounicovy koleje). Posledním z hraběcího rodu Kouniců byl Evžen z Kounic (1841-1919). Zámek a statek Slavkov se po vymření tohoto rodu dostaly do majetku původně uherských hrabat Pálffyů.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako mnohé ostatní české šlechtické rody byli i Kounicové v německých společenských kruzích známí pod fonetickým přepisem svého jména. České jméno „Kounic“ bylo v těchto kruzích psáno jako „Kaunitz“ a odpovídajícím způsobem vyslovováno. (Podobně jako se jméno Lobkovicové psalo jako „Lobkowitz“ nebo z původního „Vchynský“ vzniklo jméno „Kinský“ apod.) Po získání vestfálského hrabství Rietberg se Kounicové psali „z Kounic a Rietbergu“ (von Kaunitz-Rietberg).

Erb[editovat | editovat zdroj]

V původním znaku nosili dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli a modré růže na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Po povýšení do hraběcího a knížecího stavu do erbu přidali další znaky získaných lén.

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Kounicové měli příbuzenské vztahy s Valdštejny, Voděradskými, Dietrichsteiny, Thuny, Šternberky, Metternichy a jinými.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://patricus.info/Rodokmeny/Kaunitz.txt - Rodokmen Kouniců
  2. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Kounicové, s. 79-80.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Kaunitz family ve Wikimedia Commons