Charles de Gaulle (R91)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Charles de Gaulle (R91)
Základní údaje Vlajka
Typ: letadlová loď
Zahájení stavby: 1989
Spuštěna na vodu: květen 1994
Uvedena do služby: duben 2001
Osud: aktivní (2010)
Takticko-technická data
Výtlak: 38 000 t[1]
Délka: 261,5 m
Šířka: 64,4 m
Ponor: 8,6 m
Pohon: 2 jaderné reaktory (2×150 MW)
2 parní turbíny (2×60 MW)
4 turbogenerátory 2×4 MW)
Rychlost: 27 uzlů
Dosah:
Posádka: 1 950 mužů
Výzbroj: 32× Aster 15 (4×8)
12× Mistral (2×6)
8× 20mm kanón Giat 20F2
Elektronika: Thomson-CSF DRBJ 11 B
Thomson DRBV 26D Jupiter
Thomson-CSF DRBV 15D Sea Tiger Mk 2
2 Racal 1229
Thomson-CSF Arabel
výstražný protitorpédový systém SLAT
Letadla: až 40

Charles de Gaulle (R91) je francouzská letadlová loď s jaderným pohonem. Je jedinou lodí své třídy. Ve francouzském loďstvu slouží od roku 2000 a je jeho vlajkovou lodí. Byla pojmenována na počest francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Po vyřazení letadlové lodi Foch v roce 2000 zůstává prozatím jedinou francouzskou letadlovou lodí. Je první francouzskou hladinovou lodí s jaderným pohonem a jedinou letadlovou lodí s jaderným pohonem, postavenou mimo území USA.

Ve službě měla Charles de Gaulle doplnit ještě druhá francouzská letadlová loď, tentokrát s konvenčním pohonem, označovaná jako Porte-Avions 2 či PA2. Původně byla vyvíjena společně s Velkou Británií, prezident Nicolas Sarkozy však v roce 2008 spolupráci ukončil.[2] Později byl projekt zrušen.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Francouzské palubní letouny – stíhací letouny Rafale letí za sebou, po stranách letí útočné letouny Super Étendard. Formaci uzavírá dvoumotorový stroj Hawkeye.
Vertikální vypouštěcí sila Sylver pro řízené střely Aster 15.

Loď byla postavena francouzskou loděnicí DCNBrestu. Stavba lodi byla zahájena v roce 1989. V květnu 1994 byl trup spuštěn na vodu a v roce 2000 letadlová loď zahájila zkoušky. Do operační služby byla zařazena v dubnu 2001.[1]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Charles De Gaulle je vybaven úhlovou letovou palubou. Na pravoboku je mohutný velitelský ostrov. Na přídi se nachází americký katapult typu C13.

K obraně proti nepřátelským letounům a protilodní střelám slouží systém SAAM vyvinutý konsorciem Eurosam. Systém využívá protiletadlových řízených střel Aster 15 s dosahem 30 km. Ty jsou odpalovány ze čtyř osminásobných vertikálních vypouštěcích sil Sylver A43. Na palubě jsou rovněž dvě šestinásobná odpalovací zařízení Sadral, využívající řízených střel Mistral s dosahem 4 km. Hlavňovou výzbroj tvoří osm 20mm kanónů Giat 20F2.

Letadlová loď Charles De Gaulle může nést až 40 palubních letounů a vrtulníků. Útočné stroje typu Dassault Super Étendard jsou v současnosti vyřazovány. Hlavní údernou silou lodi tak jsou moderní stíhací a útočné letouny Dassault Rafale M.[3] Letouny včasné výstrahy jsou amerického typu Grumman E-2 Hawkeye. Letecký park doplňují vrtulníky typu Eurocopter AS565 Panther či NHIndustries NH90.

Charles De Gaulle v suchém doku.

Pohonný systém tvoří dva tlakovodní reaktory K15, dvě parní turbíny a čtyři turbogenerátory. Nejvyšší rychlost je 27 uzlů.

Služba[editovat | editovat zdroj]

Srovnání velikosti Charles De Gaulle (vpravo) a USS Enterprise.

V prosinci 2001 se Charles De Gaulle přesunul do oblasti Perského zálivu, kde se zapojil do operace Trvalá svoboda. Zpět do Toulonu se vrátil v červenci 2002. Při tomto nasazení byly operačně použity palubní letouny Super Étendard a Hawkeye.[1]

Od září 2007 do prosince 2008 loď prošla generální opravou, včetně výměny jaderného paliva a instalace nového velícího a kontrolního systému SYTEX. Lodě také získala schopnost provozovat letouny verze Rafale F3 s řadou nové podvěšené výzbroje.[1]

Dne 24. září 2009 prováděl Charles de Gaulle kalibraci katapultů. Při návratu na loď se v 8:09 srazily dva Rafale M (M-22 a M-25 od 17F) a zřítily se do Středozemního moře asi 30 kilometrů od Perpignan. Pilot Yann Beaufils byl zachráněn, ale jeho kolega Françoise Dufolt zůstal v kokpitu svého stroje a zahynul. Jeho tělo bylo nalezeno po šesti dnech v hloubce 700 metrů.[4]

Od září 2016 do února 2018 by měla podstoupit generální opravu a modernizaci, která by měla stát 1,3 miliardy euro.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Charles De Gaulle Nuclear-Powered Aircraft Carrier, France [online]. Naval-technology.com, [cit. 2010-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Porte-Avions 2 (PA2) French Future Aircraft Carrier, France [online]. Naval-technology.com, [cit. 2010-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ATM časopis, 3/2006, Aeromedia, MK ČR 13347, ISSN 1210-2849
  4. Nehody vojenského letectva: září 2009. ATM. listopad 2009, čís. 11, s. 51. Dostupné online. ISSN 1802-4823.  
  5. Pourquoi le Charles-de-Gaulle sera inutilisable entre 2016 et 2018 [online]. Le Figaro.fr, 2013-12-02, [cit. 2013-12-04]. Dostupné online. (francouzsky) 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French aircraft carrier Charles de Gaulle (R91) na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ATM časopis, 3/2006, Aeromedia, MK ČR 13347, ISSN 1210-2849

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu