Boeing P-26 Peashooter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Boeing P-26 Peashooter
Boeing P-26
Boeing P-26
Určení stíhací letoun
Výrobce Boeing
Šéfkonstruktér C. N. Monteith
První let 20. března 1932
Zařazeno 1932
Vyřazeno 1957 (Guatemala)
Uživatel USA
Španělsko
Čína
Panama
Guatemala
Filipíny
Výroba 19331936
Vyrobeno kusů 151

Boeing P-26 byl první jednoplošný stíhací letoun, který byl přijat do vojenského letectva Spojených států amerických. Letoun byl vyvinut jako nástupce úspěšného stíhacího dvouplošníku Boeing P-12. Prototyp absolvoval první lety již roku 1932 a byl prakticky ihned sériově vyráběn. Byl vyzbrojen dvěma kulomety a mohl nést až 90 kg bomb. Před druhou světovou válkou byl však již zastaralý a sloužil v USA pouze jako cvičný. Mezi piloty byl oblíben a vysloužil si přezdívku Peashooter. Účastnil se bojů v Číně a na Filipínách. Používalo ho několik zahraničních uživatelů, z nichž Guatemalské letectvo typ vyřadilo až v roce 1957.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Boeing P-26

Vývoj nového typu začal v roce 1931, přičemž už od počátku byla pro nový letoun zvolena jednoplošná konstrukce. Z různých možných koncepcí letounu byl nakonec zvolen Model 248, celokovový dolnoplošník s pevným podvozkem a otevřenou pilotní kabinou. Projekt byl v září 1931 předveden USAAC a už 5. prosince 1931 získal Boeing zakázku na stavbu tří prototypů, označených tehdy ještě XP-936. Jelikož byla právě hospodářská krize, Boeing stavěl nové pouze draky letounů a další vybavení dodalo USAAC.

Stavba probíhala rychlým tempem a už za dva měsíce byl dokončen první prototyp, který 20. března 1932 poprvé vzlétl. Pilot si po letu pochvaloval dobrou ovladatelnost letoun i rychlost o 48 km/h vyšší, než u zavedeného P-12. Druhý prototyp, určený k pevnostním testům na zkušební základně Wright Field v Ohiu, byl zalétán 22. dubna 1932 a třetí prototyp 6. května 1932. Třetí vyrobený stroj byl zkoušen v běžných provozních podmínkách u 1. stíhací skupiny na letišti USAAC Selfridge Field v Michiganu.

Po testech USAAC všechny tři stroje zakoupilo a jejich typové označení se změnilo na XP-26, následně pak na Y1P-26. Nakonec se z obou létajících prototypů staly sériové P-26 se sériovými čísly 32-412 a 32-414.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o jednomístný jednomotorový dolnoplošník celokovové konstrukce s pevným podvozkem. V přídi letounu byl instalován vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Pratt & Whitney R-1340-21 Wasp o výkonu 386 kW (u prototypu ve verzi SR-1340E), který byl chráněn prstencem Townend. Pilotní kabina byla otevřená, pilota před větrem chránil jednoduchý štítek a za jeho hlavou byla pro případ nehody vysoká opěrka. Ocasní plochy byly klasické, ostruhové kolečko bylo kapotováno. Mezi křídlem, trupem a podvozkem konstrukci letounu vyztužoval systém drátových výztuh. Prototyp byl neozbrojen. Přistávací klapky byly instalovány až na základě s zkušeností s provozem prvních sériových strojů.

Sériové stroje[editovat | editovat zdroj]

Formace strojů P-26A 20. stíhací skupiny, jaro 1938

Dne 28. ledna 1934 pak vedení USAAC objednalo první jedenáctikusovou sérii P-26A, u kterého bylo provedeno několik změn. Od prototypu se lišil zjednodušenou konstrukcí podvozku i jeho kapotáže, jež měly usnadnit údržbu. Byl instalován silnější motor R-1340-27 o výkonu 500 hp při 2200 otáčkách za minutu u země. Pomocí instalace přistávacích klapek byla snížena vysoká přistávací rychlost, jež u pilotů, nemajících zkušenosti s létáním na jednoplošnících, znamenala vysokou nehodovost. Letouny také měly výzbroj a radiostanici. Výzbroj se skládala ze dvou kulometů Browning ráže 7,62 mm a zásobou 500 nábojů. Někdy byl jeden z nich nahrazen 12,7 mm kulometem Browning s 200 náboji. Pro střelbu byl instalován i zaměřovač a fotokulomet. Letoun mohl nést dvě pumy po 52,6 kg či pět po 11,3 kg. Radiostanice se skládala z přijímačů SCR-183, SCR-192 a vysílače BC-180. Anténa vysílače byla umístěna před pilotní kabinou a stožárek přijímače byl na vrcholu svislé ocasní plochy. Této varianty bylo nakonec vyrobeno 111 kusů.

Na výrobu této varianty navázala vylepšená verze P-26B (33-179 až 33-185), která se lišila především výkonnějším motorem R-1340-33 o výkonu 575 hp. Motor měl místo karburátoru přímý vstřik paliva, ale díky jeho vyšší hmotnosti se výkony letounu zvýšily jen mírně. První P-26B byl dodán na Wright Field 20. června, druhý 21. července 1934.

Celkem 18 kusů verze P-26C (33-186 až 33-203) mělo nejprve motor R-1340-27, který byl ale časem vyměněn za verzi R-1340-33 a letouny této varianty byly přeznačeny na P-26B. Výroba strojů pro USAAC skončila touto verzí v březnu roku 1936.

Letouny P-26A, určené na export byly označeny Model 281. Bylo postaveno 12 kusů Modelu 281, z nichž dva byly neozbrojené předváděcí letouny a deset bylo určeno pro Čínu. Jeden z předváděcích kusů zakoupilo španělské republikánské letectvo.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

USAAC[editovat | editovat zdroj]

Letouny 17. Pursuit Group na fotografii z roku 1935

Jako první získala 20 P-26A (33-29 až 33-48) v prosinci 1933 jednotka 20. Pursuit group na Barksdale Fieldu v Louisianě, složená z 55., 77. a 79. squadrony. Celkem letoun používalo deset amerických jednotek (1. Pursuit Group tvořená 17., 27. a 94. squadronou na Selfridge Fieldu v Michiganu, 4. Composite Group, 15–18. Pursuit Group, 20. Pursuit Group, 31–32. Pursuit Group a 37. Pursuit Group), z nichž některé je provozovaly až do roku 1941. Jednotky se věnovaly především hlídkování a výcviku, přičemž letectvem nebyly nikdy bojově nasazeny. Šest letounů bylo zničeno na zemi při japonském útoku na Pearl Harbor a při napadení Filipín.

Zahraniční uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Čína[editovat | editovat zdroj]

Do Číny byl 15. srpna odeslán předváděcí letounu Modelu 281, který zde sice havaroval, ale i tak si Čína, potýkající se s nedostatkem moderních letounů, objednala stavbu deseti sériových kusů s motorem R-1340-33. Prostředky na jejich zakoupení byly získány i pomocí sbírky mezi čínskými krajany v zahraničí. Letouny byly v Číně sestaveny v lednu 1936. Po vypuknutí druhé Čínsko-japonské války byly tyto letouny poprvé bojově nasazeny a to jako součástí obrany hlavního města Nanking. Například 15. srpna 1937 se těmto strojům podařilo sestřelit dva japonské bombardéry Micubiši G3M. Boje mezi čínskými letouny Model 281 a japonskými Micubiši A5M byly historicky prvními souboji moderních stíhacích jednoplošníků. Přesný počet vítězství, dosažených piloty na Modelu 281 není znám. V době dobytí Nankingu v prosinci 1937 už byl letuschopný jen jediný kus.

Španělsko[editovat | editovat zdroj]

Španělské republikánské letectvo v první polovině roku 1937 zakoupilo druhý předváděcí kus Modelu 281, který zde byl provizorně vyzbrojen dvojicí nesynchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm, umístěných v pouzdrech pod křídly a bojově nasazen (nejspíše při obraně Madridu) ve španělské občanské válce. Dne 21. října 1937 byl sestřelen letouny Fiat CR.32. Objednávce dalších strojů zabránila jejich vysoká cena.

Filipíny[editovat | editovat zdroj]

Filipínské letectvo získalo v červenci 1941 devět amerických P-26A zařazených do výzbroje 6. squadrony. Po zapojení Japonska do války, byly letouny bojově nasazeny proti japonském letectvu a podařilo se jim dosáhnout i několika vzdušných vítězství. Všechny letouny byly při obraně Filipín zničeny přímo v boji, či vlastním personálem, aby nebyly ukořistěny.

Panama a Guatemala[editovat | editovat zdroj]

Jedenáct letounů P-26 používalo od roku 1940 panamské letectvo. Později byly předány Guatemale, kde sloužily jako stíhací a cvičné letouny (po válce už pouze jako cvičné). Poslední kusy byly vyřazeny v roce 1957. Dva guatemalské P-26 byly poté darovány do USA, kde jsou dnes vystaveny v muzejních expozicích.

Dochované kusy[editovat | editovat zdroj]

P-26A

V současnosti existují dva originální kusy P-26, pocházející z Guatemaly. První je vystaven v americkém National Air and Space Museum ve městě Washington, D.C.[1] a druhý vlastní museum Planes of Fame v kalifornském městě Chino. Vzniklo také několik replik.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

P-26A[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 8,50 m
  • Délka: 7,17 m
  • Výška: 3,05 m
  • Hmotnost prázdného letounu: 996 kg
  • Vzletová hmotnost: 1358 kg
  • Maximální rychlost: 377 km/h ve výšce 1829 m
  • Dostup: 8500 m
  • Dolet: 579 km

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2 × 7,62mm kulomet Browning (možná byla i kombinace 1 × 7,62 mm a 1 × 12,7 mm)
  • až 100 kg pum (2× 52,6 kg či 5× 11,3 kg)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.  
  • DVOŘÁK, Pavel. Boeing P-26. HPM. 1999, roč. 9, čís. 10, s. 2–7. ISSN 1210-1427.  
  • DVOŘÁK, Pavel. Boeing P-26 (dokončení). HPM. 1999, roč. 9, čís. 11, s. 2–4. ISSN 1210-1427.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Boeing P-26A Peashooter [online]. Smithsonian National Air and Space Museum, [cit. 2008-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Boeing P-26 Peashooter ve Wikimedia Commons