McDonnell FH-1 Phantom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
FH-1 Phantom
Určení palubní stíhací letoun
Výrobce McDonnell Aircraft
Šéfkonstruktér D.S.Lewis
První let 26. ledna 1945
Zařazeno srpen 1947
Vyřazeno 1949 (USN, USMC), 1954 (USNR)
Uživatel US Navy
United States Marine Corps
United States Navy Reserve
Vyrobeno kusů 63
Varianty F2H Banshee

McDonnell FH-1 Phantom byl dvoumotorový proudový stíhací letoun, vyvinutý pro službu na letadlových lodích US Navy. Vývoj letounu, ze kterého se stal první americký proudový palubní stíhač začal ještě během druhé světové války.

Phantom byl první letoun s čistě reaktivním pohonem, který přistál na palubě americké letadlové lodi a také první proudový letoun americké námořní pěchoty. Přestože jeho operační služby byla poměrně krátká, přesvědčil admiralitu o schopnostech proudových letounů při službě na letadlových lodích. Také to byl první úspěšný projekt firmy McDonnell, na který zakrátko navázala pokročilejší modifikace McDonnell F2H Banshee, jeden ze dvou nejdůležitějších palubních stíhačů korejské války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

FH-1 z VF-17A Phantom Fighters roluje ke katapultu během zkoušek na lodi USS Saipan v květnu 1948

Počátkem roku 1943 byla firma McDonnell vyzvána, aby se podílela na vývoji nových palubních stíhacích letounů, které by poháněly proudové motory, tehdy nově vyvíjené firmou Westinghouse. Už 30. srpna 1943 letectvo objednalo stavbu tří prototypů, označených XFD-1. Byla zvažována řada kombinací motorů a řešení draku, až byla vybrána dvojice motorů s průměrem 483 mm, umístěných na bocích trupu v kořenech křídel. To mělo co nejvíce zkrátit vstupy vzduchu a odvod plynů do trysek, což se ukázalo jako lepší řešení, než motory v gondolách pod křídly. Výzbroj se měla skládat ze čtyř 12,7 mm kulometů v přídi.

Vývoj palubního stíhače byl mnohem náročnější než u pozemních stíhacích typů, jelikož tyto letouny měly být schopny startovat a přistávat při omezených rychlostech.

První prototyp XFD-1 byl dokončen v lednu 1945. Jelikož pro něj byl zatím vyroben jen jeden motor Westinghouse 19XB-2B, pozemní testy začaly pouze s ním. Nakonec prototyp pouze s jedním motorem provedl i první let, který proběhl 26. února 1945. Jelikož testy probíhaly úspěšně, byla 7. března 1945 objednána série 100 kusů sériových FD-1. Označení se poté změnilo na FH-1, protože písmeno D bylo mezitím letectvem přiděleno firmě Douglas. Po skončení války byla objednávka FD-1 nejprve snížena na 30 a posléze zvýšena na konečných 60 kusů.

Druhý prototyp XFD-1 byl prvním čistě proudovým letounem, který kdy operoval z paluby americké letadlové lodi. 21. července 1946 provedl korvetní kapitán James Davidson s prototypem celkem čtyři úspěšné starty a přistání na palubě letadlové lodi USS Franklin D. Roosevelt. Nekonvenční letoun Ryan FR Fireball, který kombinoval pístový a reaktivní pohon, přistál na letadlové lodi už dříve, ale byl projektován primárně pro lety s pístovým motorem a proudový motor měl být použit až v bojové situaci.

Sériové stroje vycházely z továrny mezi červencem 1947 a květnem 1948.

Už během vývoje FH-1 se v McDonnellu pracovalo na výkonnější variantě letounu, která nakonec vedla až ke vzniku modernějšího typu F2H Banshee. Přestože Banshee měla být jen modifikací Phantomu, stal se z ní jiný typ s těžší výzbrojí a větší zásobou paliva.

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Tři FH-1 Phantomy z VMF-122 roku 1949
Tři letouny z Minneapolis U.S. Naval Air Reserve (z předu): FH-1 Phantom, F4U-1 Corsair a SNJ Texan v roce 1951.

Produkční letouny byly postupně upravovány a modernizovány. Letouny byly například upraveny pro nesení přídavných nádrží, měly zesílenou konstrukci, vylepšené střelecké zaměřovače, upravené ocasní plochy a výkonnější motory.

První Phantomy byly v srpnu 1947 dodány stíhací squadroně VF-17A (později přejmenované na VF-171). Plného stavu 24 letadel squadrona dosáhla 29. května 1948. Počátkem listopadu 1947 dostaly nové Phantomy i jednotky námořní pěchoty, přesněji VMF-122, která se stala první bojovou jednotkou námořní pěchoty s proudovými letadly. Poslední squadronou, která typ používala, byla VMF-311 patřící k námořní pěchotě.

Operační nasazení Phantomu bylo velice krátké. Jeho malý dolet a slabá výzbroj, společně s nemožností podvěsit pod letoun pumy, znamenaly, že se nejvíce hodil pro funkci záchytného stíhače. Ovšem jeho rychlost a stoupavost nebyly o moc vyšší než u pístových stíhaček a naopak výrazně horší než tomu bylo u jiných proudových stíhacích letounů, jako byl Lockheed P-80 Shooting Star. Bylo proto jasné, že bude brzy nahrazen modernější konstrukcí. Zkušenosti z druhé světové války ukazovaly bojovou hodnotu stíhacích bombardéru, což ale byla úloha, pro kterou nebyl Phantom vybaven. Také avionika nebyla příliš kvalitní, nemohl být ani vybaven moderními vystřelovacími sedadly a zbraně umístěné na vrchní straně přídě v noci při výstřelu oslňovaly pilota.

VF-17A se stala první operační squadronou US Navy používající proudová letadla. Stalo se tak 5. května 1948, když první Phantomy VF-17A přistály na palubě USS Saipan. V době, kdy byly Phantomy zaváděny do služby, začaly zkušební testy modernějších typů palubních stíhačů McDonnell F2H Banshee a Grumman F9F Panther. Ty lépe splňovaly představy US Navy o výkonech pokročilých víceúčelových stíhaček. Z tohoto důvodu byl Phantom rychle označen za zastaralý a sloužil především pro výcvik pilotů letounů Banshee a Panther, které byly dodávány od srpna 1948. Začátkem této fáze služby Phantomů bylo rozpuštění samotné squadrony VF-17A a rozdělení jejich pilotů do jednotek, které se aktuálně přezbrojovaly na proudová letadla. Phantomy byly vyřazeny z bojové služby ještě před vypuknutím korejské války. Žádný z nich se nedostal do boje, zatímco v cvičných jednotkách fungovaly až do roku 1954.

V roce 1964 byly v jedné letecké škole dva Phantomy obnoveny pro účely výcviku. Měly se na nich trénovat civilní piloti proudových letadel. Tento pokus ale nebyl úspěšný a letouny už byly vyřazeny definitivně.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

FH-1 Phantom[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 12,42 m
    • (Složená křídla): 4,95 m
  • Délka: 11,35 m
  • Výška: 4,32 m
  • Hmotnost prázdného letounu: 3031 kg
  • Vzletová hmotnost: 4552 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 5459 kg
  • Pohonná jednotka: 2 × proudový motor Westinghouse J30-WE-20
    • Tah motoru: 7,1 kN
  • Nesené palivo: 1420 l + 2540 l (přídavná nádrž)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 771 km/h (u hladiny moře)
  • Cestovní rychlost: 399 km/h
  • Dostup: 12 525 m
  • Stoupavost: 1289 m/min
  • Dolet: 1120 km
    • Dolet s přídavnou nádrží: 1580 km
  • Plošné zatížení: 178 kg/m²

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie FH Phantom ve Wikimedia Commons Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:

V tomto článku byl použit překlad textu z článku FH Phantom na anglické Wikipedii.