Seversky P-35

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Seversky P-35
Seversky P-35, 27th PS, 1st Pursuit Group, USAAC
Seversky P-35, 27th PS, 1st Pursuit Group, USAAC
Určení stíhací letoun
Výrobce Seversky Aircraft Corp.
Šéfkonstruktér Alexander Kartveli
První let 15. srpna 1935
Zařazeno 1937
Uživatel USA
Švédsko
Ekvádor
Kolumbie
Vyrobeno kusů 136

Seversky P-35 byl americký stíhací letoun, postavený na konci 30. let 20. století. Byl to první stíhací letoun USAAC, který měl celokovovou konstrukci, zatahovací podvozek a krytou pilotní kabinu.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Na počátku vývojové řady, ze které vzešel i typ P-35, byl třímístný plovákový letoun Seversky SEV-3 z roku 1933, ze kterého byl nakonec v roce 1934 vyvinut cvičný letoun Seversky BT-8.

BT-8 se stal vzorem pro další typ, prototyp dvoumístné stíhačky SEV-2XP, navržený Kartvelim pro soutěž vypsanou výzbrojním oddělením USAAC v květnu 1935. Letoun společnosti Seversky se však při přepravě k testům poškodil a Kartveli stroj zmodernizoval a přestavěl na jednomístný SEV-1XP, přičemž pevný kapotovaný podvozek nahradil zatažitelným. SEV-1XP ve druhém kole soutěže 18. června 1935 zvítězil nad typem Curtiss Hawk 75. Curtiss však protestoval a tak se 15. dubna 1936 konalo třetí kolo. Původní pohonná jednotka SEV-1XP, Wright Cyclone R-1820-C5 o výkonu 625 kW, byla nahrazena spolehlivějším motorem Pratt & Whitney R-1830-9. Seversky byl opět vyhlášen vítězem a jeho prototyp byl přeznačen na XP-35. Současně byla objednána sériová výroba 76 kusů (sér. č. 36-354 až 36-429), jejichž dodávky proběhly od července 1937 do srpna 1938. Výzbroj byla složena z jednoho kulometu ráže 12,7 mm a jednoho ráže 7,62 mm. Závěsníky pojaly až 136 kg pum.

Prvním zahraničním uživatelem se stalo švédské letectvo Flygvapnet, které však na výrobci požadovalo zlepšení výkonů P-35 i jeho exportní obměny EP-1. Nová švédská verze EP-106 tak létala s motorem Pratt & Whitney R-1830-45 o výkonu 772 kW. Hlavňovou výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Bofors M/22F ráže 7,92 mm a dva křídelní Bofors M/39A ráže 13,2 mm. Nosnost pum se zvýšila na 160 kg. Těžší pohonná jednotka byla kompenzována prodloužením trupu mezi koncem kabiny a kýlovkou, změněno bylo i zatahování ostruhy. Samotná zakázka Flygvapnetu na 15 exemplářů byla vystavena 22. června 1939, jejíž realizace proběhla v lednu 1940. Ve Švédsku sloužily pod označením J-9.

Druhá zakázka na 45 letounů následovala 11. října 1939, třetí na 60 kusů pak 5. ledna 1941. Letouny z druhé švédské objednávky byly dohotoveny v červnu 1940, třetí již nebyla realizována z důvodu uvalení embarga na vývoz zbraní kongresem USA. EP-106 dokončené v únoru 1941 (41-17434 až 41-17493) převzalo USAAC, dostaly americkou hlavňovou výzbroj a označení P-35A.

V prosinci 1941 bylo 48 kusů odesláno na Filipíny, kde jich však po prvním dnu japonského útoku přežilo jen osm. Zbývajících 12 P-35A ze stavu tehdy již USAAF bylo odprodáno Ecuadoru.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

P-35A[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 10,972 m
  • Délka: 8,204 m
  • Výška: 2,997 m
  • Nosná plocha: 20,44 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2071 kg
  • Vzletová hmotnost: 2769 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 3941 kg
  • Maximální rychlost: 499 km/h
  • Cestovní rychlost: 418 km/h
  • Dostup: 9571 m
  • Stoupavost: 9,74 m/s
  • Dolet: 1529 km

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.