Lockheed L-10 Electra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lockheed L-10 Electra
Lockheed Model 10-E Electra, stroj s registrací NR16020 měl výrobní číslo 1055; na tomto stroji létala Amelia M. Earhartová, snímek byl pořízen 20. března 1937 na letišti v Oaklandu, Kalifornie
Lockheed Model 10-E Electra, stroj s registrací NR16020 měl výrobní číslo 1055; na tomto stroji létala Amelia M. Earhartová, snímek byl pořízen 20. března 1937 na letišti v Oaklandu, Kalifornie
Určení dopravní letoun
Výrobce Lockheed
Šéfkonstruktér Hall Hibbard
První let 23. února 1934
Uživatel USA
Kanada, Austrálie
Vyrobeno kusů 149
Cena za kus 1933-36000 dolarů, 1935-55000 dolarů

Lockheed L–10 Electra byl dvoumotorový, celokovový dopravní letoun z poloviny třicátých let 20. století, současník typů Boeingu 247 a DC-2.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Electra byla prvním dvoumotorovým letounem firmy Lockheed. Při jeho vývoji byly provedeny zkoušky modelů v aerodynamickém tunelu Michiganské univerzity. Podíl na nich také měl aerodynamik Clarence Leonard „Kelly“ Johnson, v té době pracující jako asistent profesora Edwarda Stalkera. Johnson později nastoupil k firmě Lockheed (nakonec působil jako první šéf ADP — Skunk Works). Prototyp Electry (X233Y) poprvé vzlétl 23. února 1934 poháněný dvojicí motorů Pratt & Whitney Wasp Junior SB o výkonu po 294 kW s kovovými dvoulistými stavitelnými vrtulemi.

Stroj oficiálně získal letové osvědčení 11. srpna 1934, kdy ho také jako první vůbec uvedla na linku Chicago-St. Paul společnost Northwest Airlines. První ze 148 sériových strojů L-10A byl ovšem předán 4. srpna (poslední pak až 18. července 1941). Dodávaly se vybavené pro dvoučlennou osádku a 8-10 cestujících.

Varianta L-10B měla instalovány pohonné jednotky Wright R-975E-3 Whirlwind po 323 kW a L-10Cdvojici motorů Wasp Junior SC-1 o výkonu po 330 kW.

Electra se ukázala jako velice úspěšná konstrukce, letoun se velmi dobře prodával jak na domácích trzích, tak i v cizině — kupříkladu polský LOT zakoupil deset strojů, jugoslávský Aeroput osm, rumunská společnost LARES sedm a British Airways šest. Dvě Electry také před válkou létaly v Československu, používala je jako služební letouny zlínská firma Baťa (nesly registraci OK-CTA a OK-CTB).

Několik L-10 dostaly americké vzdušné ozbrojené složky, které je používaly pod označením UC-36, JO-1 a R2O-1.

Prototyp XC-35 z května 1937 měl jako první v USA přetlakový kokpit pilotů a kabinu cestujících a jeho motory byly opatřeny kompresory. Jednalo se o první letoun konstruovaný samostatně C.L.Johnsonem.

Mimoto úspěch typu L-10 záhy vedl ke konstrukci dvou koncepčně příbuzných typů, které měly pokrýt požadavky zájemců o výkonný dopravní letoun v dalších kategoriích, vzniká tak L-12 Electra Junior pro šest cestujících, a také větší L-14 Super Electra, určená pro přepravu dvanácti až čtrnácti cestujících.

První Lockheed L-12 Electra Junior (NX 16052) byl zalétán 27. června 1936 se dvěma hvězdicovými motory Pratt & Whitney R-985-SB o výkonu po 294 kW, které roztáčely automaticky stavitelné dvoulisté vrtule Hamilton Standard. Osvědčení o letové způsobilosti úřadu CAA získal v říjnu 1936. Prvních 90 sériových strojů bylo identických s prototypem a nesly označení L-12A. Během produkce se začaly montovat výkonnější motory R-985-SB-2 po 330 kW.

Dva kusy L-12B nesly v motorových gondolách pohonné jednotky Wright R-975-E3 Whirlwind po 309 kW. Celkem bylo do roku 1942 postaveno 114 letounů L-12.

Jako první je zařadila na linku Denver-Pueblo letecká společnost Varney Air Transport. Kromě USA byly exportovány do Velké Británie, Francie, Kanady a Austrálie. Před válkou koupilo USAAF dva stroje, které používalo pod označením C-40B, které si US Navy zapůjčovalo jako XJO-3.

Další modifikací se stal typ L-212A, který byl vyzbrojen jedním pevným kulometem v přídi a jedním pohyblivým ve střelecké věži na hřbetě trupu. Letectvo Holandské východní Indie zakoupilo v období 1939-1941 16 strojů.

Prototyp letounu Lockheed L-14 Super Electra (X17382) vzlétl poprvé 29. července 1937 poháněný dvěma motory Pratt & Whitney Hornet S1E-G o výkonu po 551 kW, který byl později přestaven na nákladní variantu C-14H-1. Po něm následovalo 19 sériových strojů L-14H. Dalších 32 sériových strojů L-14H-2 mělo instalováno pohonné jednotky Hornet S1E2-G s výkonem po 643 kW.

Exportní verze L-14WF-62 byla dodávána s motory Wright Cyclone SGR-1820-F62, L-14WG-3B pak byla exportována s dvojicí motorů Cyclone GR-1820-G3B se vzletovým výkonem 900 kW.

Požadavek na vyšší rychlost L-14 některých zákazníků vedl k výrobě dvou letounů L-14N s motory Wright Cyclone GR-1820-G105, jednoho stroje L-14N-2 s pohonnými jednotkami GR-1820-G102 a jednoho kusu verze L-14N-3 s GR-1820-G105A.

Prvním provozovatelem L-14H se od září roku 1937 stal civilní dopravce Northwest. Celková dodávka zahrnovala 11 letounů, tři z nich však během 15 měsíců služby havarovaly, což vedlo firmu k rozhodnutí o prodeji zbylých Super Electer. V USA poté L-14 létaly jen u menších provozovatelů.

Mezi další přepravce se zařadil rovněž polský LOT s 10 kusy L-14H, Trans-Canada Air Lines zakoupila 16 kusů L-14H-2, KLM Royal Dutch Airlines měla 11 L-14WF-66, British Airways 8 strojů stejného typu a rumunská společnost LARES používala 4 L-14WG-3B.

V průběhu druhé světové války došlo u dvanácti kanadských L-14H-2 k výměně motorů za výkonnější Pratt & Whitney Twin Wasp S1C3-G o výkonu 882 kW, které následně nesly typové označení L-14-08.

Celková produkce pro civilní sektor čítala celkem 112 kusů.

Japonská firma Tačikawa Hikoki K. K. zakoupila v roce 1938 20 strojů L-14WG-3B bez motorů a vybavení. Po kompletaci přešly do užívání dopravní společnosti Dai Nippon Koku K. K., která poté zakoupila dalších 10 plně vybavených letounů přímo z USA. Dalších 64 Super Electer vyrobila Tačikawa v licenci pod označením LO, dalších 55 postavila továrna Kawasaki, která pak letoun přepracovala a dodávala jej pro armádní letectvo jako Kawasaki Ki-56.

V červnu 1938 objednalo britské letectvo prvních 250 strojů L-14 v námořní průzkumné verzi L-214, které se pak proslavily pod označením Lockheed Hudson.

Provoz[editovat | editovat zdroj]

Z dnešního pohledu byla Electra „Gulfstreamem“ své doby. Letoun vysokých výkonů, krásných nadčasových tvarů. Navíc doby, kdy vývoj v letectví šel kupředu v řádu měsíců, nikoliv desetiletí jako je tomu dnes.

V současnosti se dochovalo méně než dvacet letounů, z nichž je méně než polovina v letovém stavu. Lockheed Electra 10 A, sériové číslo 1091, se kterým létal pod registrací OK-CTB Jan Antonín Baťa, je ve vlastnictví Leteckého Muzea Točná, která momentáně financuje jeho rekonstrukci. Letoun by měl být provozován na pražském letišti Točná.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Lockheed Model 10 Electra.svg

Lockheed Model 10-A Electra

  • Rozpětí: 16,764 m
  • Délka: 11,760 m
  • Výška: 3,073 m
  • Nosná plocha: 42,577 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 2926 kg
  • Vzletová hmotnost: 4762 kg
  • Maximální rychlost: 325 km/h ve výšce 1524 m
  • Cestovní rychlost: 306 km/h ve výšce 2926 m
  • Počáteční stoupavost: 347 m/min
  • Dostup: 6462 m
  • Dolet: 1304 km

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lockheed 10 Electra byl dopravní dvoumotorový dolnoplošník samonosné celokovové konstrukce se zatahovacím záďovým podvozkem. Ocasní plochy měly zdvojené SOP.

Křídlo je celokovové samonosné konstrukce, jednonosníkové, vybavené křidélky a odštěpnými vztlakovými klapkami. Centroplán tvoří celek s trupem, vnější části jsou odnímatelné. Profil nosné plochy byl osvědčený Clark Y, s relativní tloušťkou 18 procent (u kořene), plynule se snižující ke koncům křídla na 9 %. Geometrická štíhlost křídla je 6,59.

Pohon strojů verze 10-A zajišťovaly motory Pratt & Whitney Wasp Junior SB o výkonu 400 hp (cca 298 kW). Jde o vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový hvězdicový devítiválec vybavený kompresorem, se zdvihovým objemem 16 170 cm³. Plnicí kompresor je odstředivý, hnaný jednostupňovým převodem do rychla od klikového hřídele, s převodovým poměrem 1÷10 (tj. poměr otáček klikového hřídele a kompresoru). Předepsaným palivem je benzín s oktanovým číslem nejméně 80. Vrtule má přímý náhon (pouze menší část různých verzí motoru Wasp Junior měla reduktor vrtule), unašeč vrtule je SAE No.30.

Palivové nádrže jsou v centroplánu křídla. Celková kapacita byla 734 litrů.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]