Lockheed L-10 Electra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lockheed L-10 Electra
Lockheed Model 10-E Electra, stroj s registrací NR16020 měl výrobní číslo 1055; na tomto stroji létala Amelia M. Earhartová, snímek byl pořízen 20. března 1937 na letišti v Oaklandu, Kalifornie
Lockheed Model 10-E Electra, stroj s registrací NR16020 měl výrobní číslo 1055; na tomto stroji létala Amelia M. Earhartová, snímek byl pořízen 20. března 1937 na letišti v Oaklandu, Kalifornie
Určení dopravní letoun
Výrobce Lockheed
Šéfkonstruktér Hall Hibbard
První let 23. února 1934
Vyrobeno kusů 149

Lockheed L–10 Electra byl dvoumotorový, celokovový dopravní letoun z poloviny třicátých let 20. století, současník typů Boeingu 247 a DC-2.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Electra byla prvním dvoumotorovým letounem firmy Lockheed. Při jeho vývoji byly provedeny zkoušky modelů v aerodynamickém tunelu Michiganské univerzity. Podíl na nich také měl aerodynamik Clarence Leonard „Kelly“ Johnson, v té době pracující jako asistent profesora Edwarda Stalkera. Johnson později nastoupil k firmě Lockheed (nakonec působil jako první šéf ADP — Skunk Works). Prototyp Electry poprvé vzlétl 23. února 1934.

Stroj oficiálně získal letové osvědčení 11. srpna 1934, první ze 148 sériových strojů L10 ovšem byl předán 4. srpna (poslední pak až 18. července 1941). Dodávaly se vybavené pro dvoučlennou osádku a 8-10 cestujících.

Electra se ukázala jako velice úspěšná konstrukce, letoun se velmi dobře prodával jak na domácích trzích, tak i v cizině — kupříkladu polský LOT zakoupil deset strojů, jugoslávský Aeroput osm, rumunská společnost LARES sedm. Dvě Electry také před válkou létaly v Československu, používala je jako služební letouny zlínská firma Baťa (nesly registraci OK-CTA a OK-CTB).

Mimoto úspěch typu L-10 záhy vedl ke konstrukci dvou koncepčně příbuzných typů, které měly pokrýt požadavky zájemců o výkonný dopravní letoun v dalších kategoriích, vzniká tak L-12 Electra Junior pro šest cestujících, a také naopak větší L-14 Super Electra, určená pro přepravu dvanácti až čtrnácti cestujících.

Provoz[editovat | editovat zdroj]

Z dnešního pohledu byla Electra „Gulfstreamem“ své doby. Letoun vysokých výkonů, krásných nadčasových tvarů. Navíc doby, kdy vývoj v letectví šel kupředu v řádu měsíců, nikoliv desetiletí jako je tomu dnes.

V současnosti se dochovalo méně než dvacet letounů, z nichž je méně než polovina v letovém stavu. Lockheed Electra 10 A, sériové číslo 1091, se kterým létal pod registrací OK-CTB Jan Antonín Baťa, je ve vlastnictví Leteckého Muzea Točná, která momentáně financuje jeho rekonstrukci. Letoun by měl být provozován na pražském letišti Točná.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Lockheed Model 10 Electra.svg

Lockheed Model 10-A Electra

  • Rozpětí: 16,764 m
  • Délka: 11,760 m
  • Výška: 3,073 m
  • Nosná plocha: 42,577 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 2926 kg
  • Vzletová hmotnost: 4762 kg
  • Maximální rychlost: 325 km/h ve výšce 1524 m
  • Cestovní rychlost: 306 km/h ve výšce 2926 m
  • Počáteční stoupavost: 347 m/min
  • Dostup: 6462 m
  • Dolet: 1304 km

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lockheed 10 Electra byl dopravní dvoumotorový dolnoplošník samonosné celokovové konstrukce se zatahovacím záďovým podvozkem. Ocasní plochy měly zdvojené SOP.

Křídlo je celokovové samonosné konstrukce, jednonosníkové, vybavené křidélky a odštěpnými vztlakovými klapkami. Centroplán tvoří celek s trupem, vnější části jsou odnímatelné. Profil nosné plochy byl osvědčený Clark Y, s relativní tloušťkou 18 procent (u kořene), plynule se snižující ke koncům křídla na 9 %. Geometrická štíhlost křídla je 6,59.

Pohon strojů verze 10-A zajišťovaly motory Pratt & Whitney Wasp Junior SB o výkonu 400 hp (cca 298 kW). Jde o vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový hvězdicový devítiválec vybavený kompresorem, se zdvihovým objemem 16 170 cm³. Plnicí kompresor je odstředivý, hnaný jednostupňovým převodem do rychla od klikového hřídele, s převodovým poměrem 1÷10 (tj. poměr otáček klikového hřídele a kompresoru). Předepsaným palivem je benzín s oktanovým číslem nejméně 80. Vrtule má přímý náhon (pouze menší část různých verzí motoru Wasp Junior měla reduktor vrtule), unašeč vrtule je SAE No.30.

Palivové nádrže jsou v centroplánu křídla. Celková kapacita byla 734 litrů.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu