Grumman F4F Wildcat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F4F Wildcat
Určení stíhací letoun
Výrobce Grumman
První let 2. září 1937 (XF4F-2)
Zařazeno prosinec 1940
Vyřazeno 1945
Uživatel US Navy
United States Marine Corps
Royal Navy
Royal Canadian Navy
Vyrobeno kusů 7 885 ks [1]

Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil USMC, US Navy a jako Martlet i u FAA. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

XF4F-3 v roce 1939. Odepsán po nehodě 16. prosince 1940.
Jeden z prvních F4F-3.
Nepodařené přistání FM-2 Wildcatu na cvičné letadlové lodi USS Sable v květnu 1945

Přímým předchůdcem letounu Wildcat byl dvouplošník XF4F-1[2] zkonstruovaný roku 1935 na podkladě vypsané soutěže. V ní se ale objevil vážný konkurent v podobě jednoplošného XF2A-1. Firma Grumman se ale nevzdávala a pokračovala ve vývoji a ve zdokonalování svého stroje. Byla opuštěna dvouplošná konfigurace a v roce 1936[3] vznikl jednoplošník XF4F-2[2]. První prototyp XF4F-2 vzlétl 2. září 1937. Letoun poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-1830-66 Twin Wasp o výkonu 1050 hp. Vyzbrojen byl dvojicí kulometů ráže 7,62 mm v trupu a další dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v křídlech. Soutěž nakonec vyhrál konkurenční XF2A-1, ale v říjnu 1938 byl u Grummanu objednán vývoj dalšího prototypu XF4F-3. Zdokonalený prototyp byl vybaven motorem XR-1830-76 Twin Wasp s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 1200 hp a došlo ke konstrukčním úpravám. Křídlo dostalo nový tvar („useknuté“ konce, místo koncových oblouků) a rovněž ocasní plochy byly předělány. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. XF4F-3 poprvé vzlétl 12. února 1939.[3] O tento zmodernizovaný stroj nakonec projevilo americké námořní letectvo zájem a dalo mu přednost před letounem Buffalo.

V roce 1939 získala firma Grumman objednávky od amerického námořnictva s označením F4F-3 (na 78 kusů)[3] i od Francie (81 kusů + 10 na náhradní díly)[3], která měla po vypuknutí války nedostatek moderních letounů. Verze pro Francii byla označována jako G-36A a lišila se mimo jiné motorem (hvězdicový devítiválec Wright R-1820-G205A Cyclone) a výzbrojí (šest 7,5mm kulometů: po dvou v každém křídle a nad motorem). Po kapitulaci Francie objednané stroje převzala Velká Británie, která jimi vyzbrojila svoje letadlové lodě, přičemž stroje dostaly název Martlet Mk.I (od března 1944 jako Wildcat Mk.I) a byly přezbrojeny na 4x12,7mm.[3][2] V průběhu roku 1941 bylo do Velké Británie exportováno 90 letounů Martlet Mk.II (G-36B) se šesti kulomety a motorem R-1830-90. Dále FAA obdrželo 30 kusů Martlet Mk.III (F4F-4A) s pevným křídlem a 220 letounů Martlet Mk.IV (F4F-4B) s motorem Wright Cyclone. V roce 1941 převzalo US Navy 95 letounů F4F-3A s motory Pratt and Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem. Několik z těchto strojů bylo upraveno k fotografickému průzkumu s označením F4F-3P a dva ke zkouškám s plováky jako F4F-3S. V listopadu 1941 začaly z výrobní linky v Bethpage sjíždět první sériové F4F-4 Wildcat již se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm a motorem Pratt and Whitney R-1830-36. Pod křídla bylo možné zavěsit dvě pumy po 45 kg, nebo dvě přídavné nádrže po 264 litrech.

Označení F4F-7 bylo přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi se zvětšenou zásobou paliva, vyrobené v počtu 21 kusů v roce 1941. V roce 1942 začala firma Grumman přecházet na výrobu letounů F6F Hellcat a licenční výroba Wildcatů byla přidělena koncernu GMC. Té se ujala pobočka Eastern Aircraft Division v Lindenu ve státě New Jersey, která obdržela za vzor Grumman F-4F-4 na osvojení produkce. 31. srpna 1942 byl zalétán první sériový licenční FM-1 s výzbrojí čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm a dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Pratt and Whitney R-1830-86 Twin Wasp o výkonu 882 kW. Celkem 312 těchto strojů získalo britské námořnictvo pod označením Martlet Mk.V.

Počínaje rokem 1943 uvedl koncern GMC do výroby variantu F4F-8 pod označením FM-2, poháněnou devítiválcovým motorem Wright R-1820-56 o výkonu 992 kW. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 113 kg, nebo šest neřízených raket ráže 127 mm. Do ukončení výroby v roce 1945 vzniklo 4777 strojů verze FM-2 z nichž 360 v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela Velká Británie jako Wildcat Mk.VI.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midway a Guadalcanal, vylodění v severní Africe v operaci Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku byla japonská letadla Mitsubiši A6M2 Zero lepší v doletu a obratnosti, ovšem Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu, robustní, spolehlivý a snášel i těžká poškození.

Hlavní technické údaje F4F-4[editovat | editovat zdroj]

F4F.svg
  • Rozpětí: 38 stop (11,58 m)[4]
  • Rozpětí se složenými křídly: 14 stop 4 palce(4,37 m)[4]
  • Délka: 29 stop 10 palců (9,09 m)[4]
  • Výška: 11 stop 9 palců (3,58 m)[4]
  • Nosná plocha: 260 stop² (24,15 m²)[3]
  • Prázdná hmotnost: 5448 lb (2471,2 kg)[4]
  • Maximální vzletová hmotnost : 7975 lb (3617,4 kg)[4]
  • Maximální rychlost:
    • 441 km/h u hladiny moře[5]
    • 320 mph (515,0 km/h) ve výšce 18 800 stop (5730,2 m)[4]
  • Praktický dostup: 34 900 stop (10 637,5 m)[4]
  • Čas výstupu do výšky 6096 m: 12,4 min[zdroj?]
  • Dolet: 770 mil (1239,2 km)[4]
  • Max. dolet: 2051 km (s přídavnými nádržemi při rychlosti 246 km/h)[zdroj?]
  • Zásoba paliva: 144 galonů (545,1 l) + dvě přídavné nádrže po 58 galonech (219,6)[4]
  • Výzbroj:
    • 6 × kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v křídlech (240 nábojů na hlaveň)[4]
    • 2 pumy po 100 lb (45,36 kg) pod křídly[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Charles A. Mendenhall Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
  • Ing. Vlastimil Ehrman Grumman Wildcat, Modelpres, ISBN 80-901328-7-1
  • Adam Jarski F4F Wildcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-29-5
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.  
  • TILLMAN, Barrett. Stíhací esa na Wildcatech. Plzeň : Mustang, 1996. Překlad Ospreye Wildcat Aces of World War II. ISBN 80-7191-121-6.  
  • LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (I)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis : Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (II)
  • Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24, [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. (česky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hickman, Kennedy. "World War II: Grumman F4F Wildcat." About.com. Retrieved: 15 June 2010.
  2. a b c Grumman F4F "Wildcat" Fighters na history.navy.mil
  3. a b c d e f The Grumman F4F Wildcat na vectorsite.net
  4. a b c d e f g h i j k l m n DWYER, Larry. The Grumman F4F Wildcat [online]. The Aviation History Online Museum, rev. 2010-03-30, [cit. 2010-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24, [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu