Lockheed P-38 Lightning

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P-38 Lightning
Určení stíhací letoun
Výrobce Lockheed Aircraft Corporation
Šéfkonstruktér Clarence L. Johnson
První let 27. ledna 1939
Zařazeno 8. června 1941
Vyřazeno 1949 (USAF)
Uživatel USAAF
Austrálie, Čína, Francie, Itálie, Portugalsko, Honduras, Spojené království
Vyrobeno kusů 9 942 ks
Cena za kus 134 284 $ v roce 1945
Varianty XP-58 Chain Lightning
Lockheed P-38 Lightning při leteckém průzkumu, červen 1944

Lockheed P-38 Lightning byl jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Byl nasazován v bojích v Evropě i Tichém oceánu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Letoun s dvojitými ocasními plochami byl rychlý, těžce vyzbrojený a velmi mnohostranný. Nemohl se rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno řiditelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, major Richard I. Bong a major Thomas B. McGuire.

Ještě v roce 1944, kdy oblohu již ovládaly Mustangy, prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku 1937, avšak byla robustní a mnohostranná. Svým aerodynamickým provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší než jakýkoliv dosavadní vojenský letoun. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro stíhací akce v noci, průzkumné lety, ambulantní nasazení, torpédový bombardovací letoun a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 letkách US Army. Díky návrhu Charlese Lindbergha, který navrhl lepší využití paliva na letounech P-38 Lightning, měly tyto letouny větší dolet (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl sestřelen letoun ve kterém letěl také japonský admirál Jamamoto, jedna z osob odpovědných za útok na Pearl Harbor. Ve Středozemním moři němečtí piloti Luftwaffe prokázali strojům Lightning svůj respekt tím, že je pokřtili na „Dvouocasého ďábla“. Na poslední verzi P-38L mj. létali i Richardem Ira Bong a Thomas B. McGuire, kteří dosáhli nejvyššího „skóre“ ze všech amerických stíhačů během II. světové války.

Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp letounu poprvé vzlétl pod označením XP-38 27. ledna 1939, ale již 11. února byl zničen při havárii. Přesto bylo armádním letectvem u společnosti Lockheed objednáno 13 předsériových YP-38, které byly vyráběny do března 1941. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou Allison V-1710-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 ráže 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených P-38-LO vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž pancéřování pilotní kabiny. V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze P-38D, která již měla i samosvorné palivové nádrže. Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů Lockheed Lightning Mk.I, které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly turbokompresory a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto RAF ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v USA využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty P-38F-13 a P-38F-15, která již obdržela Fowlerovy klapky pro zlepšení manévrového boje. Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ P-38E, který byl vyzbrojen 20 mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v Tichomoří, 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné P-38F-4. Od prosince 1941 byla dodávána varianta P-38F vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 P-38G. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením P-38F-5A. 601 vyrobených P-38H obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných P-38F-5C. Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů se vyznačovala verze P-38J, která mohla pod vnitřní částí křídla nést pumy, přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu Lockheed P-38J Droop Snoot. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders). P-38L měl vsazen v náběžné hraně levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v Nashville ve státě Tennessee. 700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné F-5E, obdobné byly verze F-5F a F-5G. Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu P-38M opatřenou radiolokátorem v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce 1945 odeslána na Filipíny, do bojů však již nezasáhly.

Specifikace (P-38L)[editovat | editovat zdroj]

P-38J Lightning "Yippee"

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 15,85 m
  • Délka: 11,53 m
  • Výška: 3,00 m
  • Nosná plocha: 30,43 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 5797 kg
  • Vzletová hmotnost (bez podvěsů): 7938 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 9798 kg
  • Pohonná jednotka: dva kapalinou chlazené dvanactiválce Allison V-1710-111 a -113
  • Výkon pohonné jednotky: 1600 hp (1193 kW)
  • Geometrická štíhlost křídla: 8,26

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 667 km/h v 7620 m
  • Cestovní rychlost: km/h
  • Pádová rychlost: 169 km/h
  • Dolet: 1770 km v boji, 3640 km předávací
  • Dostup: 13 400 m
  • Stoupavost: 1448 m/min
  • Plošné zatížení (při max. vzlet. hmotnosti): 322 kg/m²
  • Poměr hmotnost/výkon: 4,11 kg/kW

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1 × 20mm kanón M2
  • 4 kulomety Browning ráže 12,7 mm
  • 2 pumy o hmotnosti 454 kg nebo 726 kg
  • nebo 10 raket HVAR ráže 127 mm pod křídly

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]