Martin PBM Mariner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
PBM Mariner
PBM-5 Mariner námořnictva Spojených států
PBM-5 Mariner námořnictva Spojených států
Určení hlídkový bombardovací hydroplán
Výrobce Glenn L. Martin Company
První let 18. února 1939
Zařazeno 1. září 1940[1]
Vyřazeno 1965 (Uruguay)[2]
Charakter vyřazen
Uživatel Spojené státy americké
Austrálie
Nizozemsko
Výroba 1937-1949[3]
Vyrobeno kusů 1 366[1]

Martin PBM Mariner hlídkový bombardovací létající člun (v pozdější verzi i obojživelný letoun) z období 2. světové války a z počátku Studené války. Letoun byl navržen, aby ve službě doplňoval letouny Consolidated PBY Catalina. Letoun byl používán i v protiponorkové službě, jako pátrací a záchranný letoun (SAR) a i jako transportní letoun. Celkem bylo postaveno 1 366 strojů, přičemž první z nich vzlétl 18. února 1939 a do služby letoun vstoupil 1. září 1940.[1] Letoun patřil k nejvýznamnějším hydroplánům použitým ve 2. světové válce. Do služby vstoupil na bojišti v Atlantiku a od roku 1944 i v Pacifiku.[3]

Vývoj a popis[editovat | editovat zdroj]

V roce 1937 námořnictvo Spojených států vzneslo požadavek na nový hlídkový bombardér, který bude „větší, silnější a důstojnější nástupce“ letounů Catalina.[3] Společnosti Consolidated, Sikorski i Martin soustředily svou pozornost na vývoj čtyřmotorových hydroplánů. V roce 1937 společnost Glenn L. Martin Company však navrhla i nový dvoumotorový létající člun, označený v rámci společnosti Model 162, který měl navázat na letoun Martin P3M a doplňovat letouny PBY Catalina. Letoun měl být celokovový, s obzvláště hlubokým trupem, který byl dole širší než nahoře. Nejneobvyklejší však bylo použití lomeného křídla, které umožňovalo umístění motorů co nejvýše nad vodní hladinou kvůli vodní tříšti při startu a přistání.

Prototyp XPBM-1 s původními plováky. Za povšimnutí stojí i odlišné ještě „klasické“ ocasní plochy.

Společnost obdržela objednávku na jeden prototyp XPBM-1 (X – Experimental (experimentální), P – Patrol (hlídkový), B – Bomber (bombardér), M – Martin) 30. června 1937.[4][3] Pro vyzkoušení celkového konceptu letounu, společnost Martin postavila létající model v měřítku 3/8 oproti skutečné velikosti. Letoun označený Martin 162A „Tadpole Clipper“ pilotoval jeden člen posádky, byl poháněn jedním motorem Chevrolet s výkonem 120 k (90 kW) a poprvé vzlétnul v prosinci 1937.[5] Postavení takového modelu bylo na svou dobu velice neobvyklé, a zkušenosti s tímto modelem vedly k tomu, že námořnictvo objednalo první sérii 20 letounů PBM-1 více než rok předtím, než vůbec poprvé vzlétnul prototyp XPBM-1.[3] První letoun XPBM-1 (BuNo 0796) poprvé vzlétl až 18. února 1939.[4]

Létající člun XPBM-1 byl jednoplošník se zalomeným křídlem (tzv. „racek“). K jeho obraně sloužilo 5 pět kulometů ráže 12,7 mm umístěných ve střeleckých věžích na nose a hřbetě letounu a ve střelištích na ocase a bocích letounu. Bylo uvažováno i o umístění leteckého kanónu ráže 20 mm místo kulometu na nose letounu.[3] Dvojice pumovnic byla umístěna v prodloužených gondolách motorů pod křídly. Letoun byl poháněn dvojicí motorů Wright Cyclone R-2600-6 s výkonem 1 600 k (1 193 kW), které poháněly třílisté vrtule. Letoun byl navržen, aby mohl nést 1 814 kg (4 000 liber) bomb nebo hlubinných pum. Letoun byl vybaven dvojicí sklopných přistávacích stabilizačních plováků pod křídly, které se sklápěly směrem dovnitř jako u letounů Catalina. Na rozdíl od sériových strojů, které měly vodorovné ocasní plochy s charakteristickým vzepětím, měl prototyp ještě klasické zdvojené ocasní plochy bez vzepětí.[3] Během testování bylo zjištěno, že letová charakteristika letounu je dobrá. Problémy byly jen s ocasní částí, které byly vyřešeny již zmíněným vzepětím vodorovných ocasních ploch ve stejném úhlu, jako byla vnitřní část lomeného křídla. Svislé dvojité ocasní plochy zůstaly v úhlu 90° k vodorovným plochám, a tak získaly ono charakteristické sklopení k ose letounu.[3]

Letoun Mariner na námořní letecké základně Banana River, Florida (USA) v roce 1943.

Objednávka na prvních 20 sériových letounů PBM-1, byla podepsána již 18. prosince 1937.[3][p 1] Tato verze měla stejné motory jako prototyp. Největší odlišností bylo použití jiných ocasních ploch s charakteristickým vzepětím.

Ještě během výroby byl druhý sériový PBM-1 (BuNo 1247) upraven na prototyp XPBM-2. Tento letoun mohl nést větší náklad pum na delší vzdálenost. Měl přidané palivové nádrže a zesílený trup, protože měl startovat z obrovského katapultu na lodi.[1] Tato verze se však sériové výroby nedočkala.

První opravdu masově vyráběnou verzí byla verze PBM-3, která byla objednána námořnictvem v listopadu 1940.[3] Tato verze byla poháněna motory Wright Cyclone R-2600-12 s výkonem 1 700 k (1 268 kW), které byly posunuty více dopředu a pod krytem motoru byl umístěn i chladič oleje. První letouny PBM-3 byly poháněny třílistými vrtulemi, pozdější letouny měly čtyřlisté vrtule.[3] Mezi nejvýznamnější změny oproti typu PBM-1 patřily pevné plováky namísto sklopných, prodloužené pumovnice v gondolách motorů a zlepšené pancéřování pro posádku.[1] Letouny PBM-3 měly i nové střelecké věže, nově byla přidána i střelecká věž na ocas letounu místo původního střeliště a změnily se i boční střeliště.[3] Verze PBM-3 měla i několik dalších variant.

První z nich byla varianta PBM-3C, která měla věže s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm ve věžích na nose a hřbetě letounu (počet kulometů tak vzrostl z 5 na 7). Po jednom kulometu měla v ocasní věžičce a na bocích letounu. Letoun měl i vylepšené pancéřování a některé stroje měly pod rozměrným krytem nad kabinou pilotů radar APS-15.[1][3] Další variantou byla PBM-3D, která byla vybavena výkonnějšími motory Wright Cyclone R-2600-22 s výkonem 1 900 k (1 417 kW), bombardovacím zaměřovačem Norden, vylepšeným pancéřováním a samotěsnícími palivovými nádržemi. Počet kulometů byl zvýšen na 8 (3×2 ve střeleckých věžích a 2×1 v bočních střelištích). Letoun mohl nést až 8 000 liber (3 629 kg) v pumovnicích v motorových gondolách nebo dvě torpéda, která byla upevněna pod křídly mezi trupem a gondolami motorů.[3] Další byla transportní varianta PBM-3R s odstraněnou výzbrojí, nákladovými dveřmi a zesílenou podlahou. Tato varianta byla poháněna motory Wright Cyclone R-2600-12 a mohla přepravovat až 33 pasažérů.[3] Jinou variantou byl PBM-3S určený pro boj proti ponorkám. Aby byl zvětšen dolet této varianty (až o 25%) muselo být zredukováno pancéřování a obranná výzbroj.[1] Hřbetní věž byla zcela odstraněna, přední a ocasní věž byla nahrazena jednoduššími kulometnými střelišti, přičemž na nose zůstaly dva kulomety a na ocase jeden kulomet. Rovněž kulomet na pravé straně trupu byl odstraněn, levý kulomet byl ponechán.[3] Letouny byly poháněny motory Wright Cyclone R-2600-12 s výkonem 1 700 k (1 268 kW).

Další plánovaná verze PBM-4 poháněná motory Wright R-3350 s výkonem 2 700 k (2 015 kW) nebyla nakonec postavena.[6]

Obojživelný PBM-5A se zatahovatelným podvozkem v roce 1949.

Poslední verzí vyráběnou ve velkých počtech byla verze PBM-5. Tyto letouny byly poháněny dvojicí hvězdicových motorů Pratt & Whitney R-2800-34 s výkonem 2 100 k (1 566 kW), které poháněly nejprve třílisté hliníkové vrtule a později čtyřlisté ocelové vrtule.[3] První letoun vzlétl v květnu 1943 a první sériový stroj byl dodán v září 1944.[3] Některé stroje byly upraveny i pro starty s pomocnými raketovými motory (JATO).[1] Stejně jako předchozí verze i tato měla několik dalších variant. Byly to varianty PBM-5E pro testování elektronické výbavy letounů, PBM-5G určený pro pobřežní stráž Spojených států, PBM-5M pro sledování zkoušek raket, PBM-5N pro operace za každého počasí a protiponorkový PBM-5S vybavený silným světlometem.

Poslední vyráběnou variantou byl letoun PBM-5A, který byl na rozdíl od předchozích obojživelný. Předchozí verze a varianty byly vybaveny pojíždějícími kolečky, která umožňovala pojezd letounu po ploše po vytažení z vody, ale nikoliv přistání. PBM-5A byl vybaven zatahovacím podvozkem příďového typu, který umožňoval i přistání na klasickém letišti.

Operační historie[editovat | editovat zdroj]

Námořnictvo Spojených států[editovat | editovat zdroj]

PBM-1 náležící k letce VP-56 v roce 1940.

První letouny PBM-1 začaly být dodávány k 55. hlídkové letce (VP-55) US Navy v říjnu 1940 a k letce VP-56 v prosinci 1940.[3] Před vypuknutím 2. světové války byly letouny PBM používány (společně s letouny PBY) jako tzv. „neutrální hlídky“ nad Atlantským oceánem, což zahrnovalo operace z Islandu. Drsné zimy na Islandu však letounu příliš nesvědčily, a proto byla letka VP-74 přemístěna v lednu 1942 z Islandu na Bermudské ostrovy.[3]

Po japonském útoku na tichomořskou základnu v Pearl Harboru začaly být letouny PBM používány k protiponorkovému hlídkování. Svou první německou ponorku U-158 potopil letoun 30. června 1942.[7] Letouny PBM se zcela nebo částečně podílely na potopení 10 ponorek během celé druhé světové války.[7][3] Letouny PBM byly rovněž intenzivně používány na tichomořském bojišti, přičemž působily ze základen na Saipanu, Okinawě, Iwodžimě a v jihozápadním tichomoří.[8] Pro toto bojiště byly určeny letouny PBM-3D. První z nich byly námořnictvu dodány na podzim 1943 a do akcí v tichomoří zasáhly na počátku roku 1944.[3] Letouny PBM-3S byly určeny pro službu v Atlantiku, a to hlavně pro ochranu Panamského průplavu. Některé z těchto letounů byly v roce 1944 předány k pobřežní stráži Spojených států, kde sloužily i po skončení války.[3]

Marinery sloužily i jako pátrací a záchranné stroje (SAR) a to velmi úspěšně. Mnohokrát se jim podařilo z moře zachránit sestřelené letce a jiné trosečníky, a to často i pod nepřátelskou palbou.[3]

Letouny PBM pokračovaly ve své službě v rámci US Navy i po skončení války. Prováděly například dlouhé hlídkové lety během války v Koreji.[9] Pokračovaly ve své službě v první linii až do jejich nahrazení jejich přímým následovníkem, kterým byl letoun P5M Marlin. Poslední letka US Navy, která vyřadila tyto letouny ze svého stavu k 31. červenci 1956, byla 50. hlídková letka (VP-50).[1]

Pobřežní stráž Spojených států[editovat | editovat zdroj]

Mariner pobřežní stráže Spojených států startuje z vodní hladiny na použití pomocných raketových motorů.

Pobřežní stráž Spojených států obdržela 27 letounů Martin PBM-3 během první poloviny roku 1943. Na konci roku 1944 obdržela i 41 letounů verze PBM-5 a další byly dodány v polovině roku 1945. Deset jich stále sloužilo i v roce 1955, ale do roku 1958 byly všechny staženy z aktivní služby a v tom roce byl poslední stroj vrácen zpět námořnictvu Spojených států. Tyto létající čluny byly klíčové pro pátrací a záchranné akce (SAR) na dlouhé vzdálenosti americké pobřežní stráže v prvních poválečných letech až do dodání letounů P5M Marlin a HU-16 Albatross v polovině 50. let 20. století.[10]

Spojené království a Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Britské královské letectvo (RAF) získalo 32 upravených strojů PBM-3C pod označením Mariner G.R. Mk 1 na základě smlouvy o půjčce a pronájmu. První z nich se dostaly do Británie v srpnu 1943. Ale již v roce 1944 se 5 z nich vrátilo k US Navy.[3][11] Dalších 12 letounů PBM-3R bylo předáno Královskému australskému letectvu (RAAF) jako transportní letouny pro přepravu jednotek a nákladu.[12]

Nizozemsko[editovat | editovat zdroj]

Nizozemské královské námořnictvo získalo 17 letounů PBM-5A Mariner na konci roku 1955 pro službu na nizozemské Nové Guinei.[13] Po sérii nehod však byly letouny staženy ze služby v prosinci 1959.[14]

Dochované exempláře[editovat | editovat zdroj]

  • Letoun PBM-5A US Navy (BuNo 122071) je jediným dochovaným exemplářem letounu Mariner. Je zapůjčen z Národního leteckého a vesmírného muzea (National Air and Space Museum) ve Washingtonu a je v současné době vystaven v muzeu Pima Air & Space Museum poblíž letecké základny Davis-Monthan v Tucsonu, stát Arizona.[15] Letoun sloužil v rámci US Navy mezi roky 1948 a 1956 a je opatřen nátěrem 21. transportní letky (VR-21) s označením RZ 051.[15]
  • Mimo jediného dochovaného letounu Mariner existuje i letoun PBM-5 (BuNo 59172), který leží na dně jezera Washington několik mil od Seattlu. Havaroval 6. května 1949 a po několika neúspěšných pokusech o vyzdvižení nyní slouží jako tréninkový objekt pro potápěče.[16][17]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

XPBM-1

Prototyp poháněný dvojicí pístových motorů Wright R-2600-6 s výkonem 1 600 k (1 193 kW).[5] Postaven 1 letoun.

PBM-1

První sériová verze. 5× kulomet ráže 12,7 mm. Poháněný dvojicí motorů Wright R-2600-6. Postaveno 20 strojů.[1][p 1]

XPBM-2

Druhý sériový stroj PBM-1 (BuNo 1247) upravený jako experimentální bombardér startující z katapultu.[18] Postaven 1 letoun.

PBM-3

Vylepšená verze poháněná motory R-2600-12 s výkonem 1 700 k (1 268 kW). Postaveno 31 strojů, které byly posléze přestavěny na verzi PBM-3R.[p 2][1]
  • PBM-3B
Označení bývalých strojů RAF Mariner G.R. Mk 1 po jejich návratu k US Navy.[3]
  • PBM-3C
Vylepšená hlídková verze s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm ve věžičkách na nose a hřbetě letounu a po jednom kulometu v ocasní věžičce a bočních pozicích. V krytu nad kokpitem byl umístěn radar AN/APS-15. Postaveno 273 strojů.[p 3][1]
  • XPBM-3D
Jeden sériový stroj PBM-3C (BuNo 6656) upravený jako prototyp letounu PBM-3D. Postaven 1 letoun.[1]
  • PBM-3D
Hlídkový bombardér poháněný dvojicí motorů R-2600-22 s výkonem 1 900 k (1 417 kW) a se zvětšenou výzbrojí (dvojice kulometů ve věžičkách na nose, hřbetu a ocase letounu a po jednom kulometu na bocích). Letouny měly zlepšené pancéřování a samotěsnící palivové nádrže. Postaveno 259 strojů.[1]
  • XPBM-3E
Druhý sériový stroj PBM-3 (BuNo 6456) upravený jako prototyp letounu XPBM-3E s radarem AN/APS-15, které byly standardně montovány do letounů PBM-3C. Postaven 1 letoun.[1][3]
  • PBM-3R
Neozbrojená transportní verze letounu PBM-3 poháněná motory Wright Cyclone R-2600-12. Postaveno 18 nových strojů[1] a dalších 31 bylo přestavěno z verze PBM-3.[18]
  • XPBM-3S
Prototyp letounu PBM-3S (BuNo 6693). Postaven 1 letoun.[1]
  • PBM-3S
Specializovaná verze pro boj proti ponorkám s redukovanou výzbrojí a pancéřováním, ale s prodlouženým doletem o 25 %.[1] Bylo postaveno 94 nových strojů poháněných motory Wright Cyclone R-2600-12 a dalších 62 bylo přestavěno z jiných strojů.[19][20]

PBM-4

Plánovaná verze s dvojicí motorů Wright R-3350 s výkonem 2 700 k (2 015 kW). Nebyla postavena.[6]

XPBM-5

Prototypy letounů PBM-5. Postaveny 2 stroje.[1]

PBM-5

Verze s dvojicí motorů Pratt & Whitney R-2800-34 s výkonem 2 100 k (1 566 kW).[21] Postaveno 614 strojů.[1]
  • PBM-5E
Varianta letounu PBM-5 s radarem AN/APS-12.[3] Verze sloužila pro testování elektronického vybavení. Postaveno 13 letounů.[1]
  • PBM-5G
Označení letounů přidělených k pobřežní stráži Spojených států.[1]
  • PBM-5M
Varianta určená k monitorování zkoušek raket.[1]
  • PBM-5N
Jeden letoun (BuNo 98606) určený pro službu za každého počasí. Postaven 1 letoun.[1]
  • PBM-5S
Protiponorková verze PBM-5 s vyhledávacím světlometem.[6]
  • PBM-5S2
Vylepšený protiponorkový letoun s upraveným radarem.[6]
  • XPBM-5A
Prototyp letounu (BuNo 59349) PBM-5A. Postaven 1 letoun.[1]
  • PBM-5A
Obojživelná verze letounu PBM-5 se zatahovatelným podvozkem příďového typu. Bylo postaveno 36 nových letounů s další 4 byly přestavěny.[6]

Mariner G.R. Mk 1

Britské označení 32 letounů PBM-3C, které byly dodány RAF.[3]

Specifikace (PBM-3D)[editovat | editovat zdroj]

PBM-5S BuAer 3 side view.jpg

Technické údaje pocházejí z publikace „PBM Mariner in action – Aircraft No. 74“.[3]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 7–10
  • Rozpětí: 35,97 m
  • Délka: 24,01 m
  • Výška: 8,48 m
  • Nosná plocha: ? m²
  • Plošné zatížení: ? kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 15 048 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 26 308 kg
  • Pohonná jednotka:hvězdicový motor Wright R-2600-22
  • Výkon pohonné jednotky: 1 900 k (1 417 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 340 km/h (183 uzlů, 211 mph) ve výšce ? m
  • Dolet: 3 605 km (2 240 mil)
  • Dostup: 6 040 m (19 800 stop)
  • Stoupavost: ? m/s

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm (po dvou ve věžičkách na nose, hřbetě a ocase letounu a po jednom na bocích letounu)
  • 3 629 kg (8 000 liber) bomb nebo hlubinných pum nebo 2× torpédo Bliss-Leavitt Mark 13

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Australský (RAAF) Mariner v roce 1944
Mariner I Královského letectva (RAF) v Obanu ve Skotsku (říjen 1943).

Argentina Argentina

  • Argentinské námořnictvo – koupilo 9 letounů PBM během 50. let 20. století pro argentinské námořní letectvo. Poslední Mariner byl vyřazen v květnu 1962.[22]

Austrálie Austrálie

Nizozemsko Nizozemsko

Spojené království Spojené království

USA Spojené státy americké

Uruguay Uruguay

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Některé zdroje uvádějí 21 vyrobených strojů PBM-1, ale tento počet v sobě zahrnuje i prototyp XPBM-2. Z druhého sériového PBM-1 (BuNo 1247) se stal prototyp XPBM-2.
  2. Některé zdroje uvádějí 32 vyrobených strojů PBM-3, ale tento počet v sobě zahrnuje i prototyp XPBM-3E. Z druhého sériového PBM-3 (BuNo 6456) se stal prototyp XPBM-3E.
  3. Některé zdroje uvádějí 274 vyrobených strojů PBM-3C, ale tento počet v sobě zahrnuje i prototyp XPBM-3D. Ze sériového PBM-3C (BuNo 6656) se stal prototyp XPBM-3D.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y Roberts 2000, Appendix 1, str. 671 a 672.
  2. Escuadrón Antisubmarino y Exploración na stránkách aeroflight.co.uk. Citováno: 12. července 2012
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad Smith, Bob. PBM Mariner in action, 1986.
  4. a b Swanborough a Bowers 1976, str. 355.
  5. a b Dorr 1997, str. 122.
  6. a b c d e Dorr 1997, str. 126.
  7. a b Dorr 1997, str. 115.
  8. Dorr 1987, str. 116.
  9. Dorr 1987, str. 118.
  10. a b Martin PBM-3/5 Mariner. US Coast Guard. Citováno: 12. července 2012.
  11. March 1998, str. 172.
  12. A70 Martin Mariner. RAAF Museum:RAAF Point Cook. Citováno: 22. července 2012.
  13. Hoffmann 2002, str. 74.
  14. Hoffman 2002, str. 76–77.
  15. a b Martin PBM-5A Mariner. Pima Air and Space Museum. Citováno: 22. července 2012.
  16. Martin Mariner PBM-5 in Lake Washington. Pima Air & Space Museum. Citováno: 22. července 2012.
  17. Martin PBM Mariner Patrol Bomber-BuNo 59172. United States Navy, 29. března 2009. Citováno: 22. července 2012.
  18. a b Dorr 1997, str. 123.
  19. Dorr 1997, str. 125.
  20. Swanborough a Bowers 1976, str. 356.
  21. Donald 1995, str. 184.
  22. Hoffman 2003, str. 29–31.
  23. Hoffman 2003, str. 33.
  24. Jefford 1988, str. 96.
  25. Hoffman 2003, str. 31–32.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRIDGEMAN, Leonard. Jane's Fighting Aircraft of World War II. New York : Crescent Books, 1995. 318 s. ISBN 0-51767-964-7. S. 245. (anglicky) 
  • DONALD, David. American Warplanes of World War II. London : Aerospace Publishing, 1995. 256 s. ISBN 1-874023-72-7. (anglicky) 
  • DORR, Robert F. Wings of Fame, Volume 7. London : Aerospace Publishing, 1997. ISBN 1-874023-97-2. Kapitola Variant Briefing: Martin Flying Boats: Mariner, Mars and Marlin., s. 114–133. (anglicky) 
  • GREEN, William. War Planes of the Second World War: Volume Five Flying Boats. London : Macdonald, 1968. ISBN 0-356-01449-5. (anglicky) 
  • HOFFMAN, Richard A. Dutch Mariners: PBMs in Service with the Netherlands Navy. Air Enthusiast. leden/únor 2002, čís. 97, s. 73-77. ISSN 0143-5450.  
  • HOFFMAN, Richard A. The Fighting Flying Boat: A History of the Martin PBM Mariner. Annapolis, Maryland : US Naval Institute Press, 2004. ISBN 978-1-59114-375-8. (anglicky) 
  • HOFFMAN, Richard A. South American Mariners: Martin PBMs in Argentina and Uruguay. Air Enthusiast. březen/duben 2003, čís. 104, s. 29-33. ISSN 0143-5450.  
  • MARCH, Daniel J.. British Warplanes of World War II. London : Aerospace Publishing, 1998. 257 s. ISBN 1-874023-92-1. S. 172. (anglicky) 
  • Martin PBM-3C US Navy Pilot's Handbook (MTPBM3C-POH-C). Washington, DC: The Bureau of Aeronautics, Navy Department, 1944.
  • Martin PBM-3D 1943 Pilot's Handbook of Flight Operating Instructions (AN 01-35QF-1). Washington, DC: The Bureau of Aeronautics, Navy Department, 1944.
  • Martin PBM-3D 1945 Pilot's Handbook of Flight Operating Instructions (AN 01-35EE-1). Washington, DC: The Bureau of Aeronautics, Navy Department, 1944.
  • Martin PBM-5 1947 Navy Model Pilot's Handbook (AN 01-35ED-1). Washington, DC: The Bureau of Aeronautics, Navy Department, 1944.
  • PBM-3S PNM-3D Handbook of Structural Repair Navy Model (A.N. 01-35QG-3). Washington, DC: The Bureau of Aeronautics, Navy Department, 1944.
  • ROBERTS, Michael D.. Dictionary of American Naval Aviation Squadrons: Volume 2: The History of VP, VPB, VP(HL) and VP(AM) Squadrons.. Washington, D.C. : Naval Historical Center, 2000. Dostupné online. (anglicky) 
  • SMITH, Bob. PBM Mariner in action - Aircraft No. 74. Carrollton, Texas : Squadron/Signal Publications, Inc., 1986. ISBN 978-0-89747-177-0. (anglicky) 
  • SWANBOROUGH, Gordon; BOWERS, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. London : Putnam, 1976. 612 s. ISBN 0-370-10054-9. S. 355-357. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Související vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podobná letadla[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat: