Bell P-63 Kingcobra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P-63 Kingcobra
Určení stíhací letoun
Výrobce Bell Aircraft Corporation
První let 7. prosince 1942
Zařazeno říjen 1943
Uživatel USAAF
Sovětské letectvo, Francouzské letectvo P-63C-5, Brazílie, Itálie
Výroba 1943-1945
Vyrobeno kusů 3 303 ks

Bell P-63 Kingcobra byl americký letoun používaný během druhé světové války. Nejvíce užíván však byl v Sovětském svazu, kam byl dodáván v rámci tzv. Zákona o půjčce a pronájmu (Lend & Lease Act).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Výrobní linka firmy Bell poblíž Niagarských vodopádů, New York

Počátkem roku 1941 byly ve firmě Bell Aircraft Corporation zahájeny práce na konstrukci stíhacího letounu, který koncepčně vycházel z typu Bell P-39 Airacobra. Konstruktéři firmy Bell tehdy souběžně pracovali na dvou projektech — Model 23, což byl budoucí XP-39E, a Model 24, z nějž nakonec vykrystalizoval XP-63 (AAF postupně objednalo stavbu tří prototypů XP-39E, s/n 41-19501, 41-19502 a 42-71464, spolu se třemi prototypy XP-63 — šlo o dva stroje XP-63 se sériovými čísly 41-19511 a 41-19512, třetím byl XP-63A s/n 42-78015 zalétaný v dubnu 1943). Oba typy (Model 23 i Model 24) poháněly motory Allison V-1710-47 o výkonu 975 kW, což byla první verze tohoto motoru, která dostala dvoustupňový kompresor. Model 24, který navíc dostal laminární profil křídla (po typu P-51 firmy North American Aviation jako druhý v USA), se ukázal jako perspektivnější, takže nakonec sešlo z uvažované výroby XP-39E (byla zadána nakonec stornovaná objednávka na stavbu 4000 kusů, které měly být zařazeny do výzbroje pod novým označením P-76). USAAF, tedy vojenské letectvo Spojených Států, které potřebovalo na začátku války každý vhodný letoun, objednalo v září 1942, tedy ještě před zalétáním XP-63 7. prosince 1942, sériovou výrobu. Nakonec ale stroj, který dostal označení Bell P-63 Kingcobra, nikdy nenasadilo do bojů. Většina vyrobených strojů tak byla dodána do SSSR, který dostal 2421 kusů. Výroba typu P-63A-1 byla zahájena na podzim 1943.

Bell P-63A byl vyzbrojen automatickým kanónem M4 ráže 37 mm střílejícím dutou osou vrtule a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm. Letoun mohl nést až tři pumy s hmotností do 227 kg. V průběhu výroby byly prováděny různé úpravy a vylepšení. Verze P-63A-6 mohla nést pod křídlem zavěšené pumy nebo přídavné nádrže s kapacitou 283 l a puma či přídavná nádrž mohla být podvěšena i pod trupem. Čtyřlistou vrtuli Aeroproducts s menším průměrem obdržela varianta P-63A-7, P-63A-9 nesla kanón M 10 ráže 37 mm. P-63A-10 měla zvětšenou hmotnost pancéřování na 113 kg. Začátkem roku 1945 poprvé vzlétl jediný kus varianty P-63D poháněný motorem V-1710-109, zvětšeným rozpětím křídel a vzad odsouvatelným kapkovitým krytem kabiny. Následný typ P-63E měl opět původní kryt kabiny s bočními dvířky (13 kusů) a v jediném exempláři postavený P-63F dostal zabudovanou pohonnou jednotku V-1710-135 s výkonem 1048 kW Celkem bylo vyrobeno 3362 strojů všech verzí (jiné prameny udávají 3303 kusů).

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Americká P-63A

V Sovětském svazu čekal Kingcobru šťastný osud. Po dobrých zkušenostech s P-39 byla i ona nasazena u stíhacího letectva. Dočkala se i střetů s nepřátelskými letouny, byť již ne v tak hojném počtu, protože k jejímu nasazení došlo až v závěru války. Její výsledky jsou následující —

85. gardový stíhací pluk (GIAP): 15. 11. 1944 — dvě P-63 zaútočily na formaci 6 německých letadel (piloty byly identifikovány jako Bf 110). Dosaženo dvou sestřelů bez vlastních ztrát.

67. gardový stíhací pluk (GIAP): 19. 1. 1945 — 4 stroje P-63 se střetly s 8 německými letouny (identifikované jako Fw 190F). 2 letouny sestřeleny, bez vlastních ztrát. Další 4 P-63 téhož dne na tom též místě bojovaly s další skupinou Fw 190F (počet není udáván) a jeden sestřelily, beze ztrát.

7. 3. 1945 — Roj P-63 doprovázel Iljušiny Il-2. Skupina čtyř Bf 109 na ně zaútočila. Dosaženo 3 sestřelů beze ztrát. Ten týž den udeřily dvě P-63 na letiště poblíž Berlína, kde překvapily skupinu Fw 190F při startu. Dva sestřelily. Při zpáteční cestě zaútočily na Me 262, ten jim ale ulétl. Ten týž den 8 strojů P-63 doprovázelo Pe-2. Střetly se s 10 Bf 109 a 2 Fw 190. Sestřelily jeden Focke-Wulf při ztrátě jedné Kingcobry. 67. gardový stíhací pluk (GIAP) ztratil ještě dvě další P-63, které sestřelil flak (15. 4. 1945 při průzkumu a 22. 4. 1945 při bojovém letu).

Poslední boj P-63 měl proběhnout 15. 8. 1945 v Mandžudsku, kde dvě Kingcobry od 17. stíhacího pluku (IAP) zaútočily na dvě Ki-43 a jednu sestřelily.

Sovětští piloti si na nich cenili jejich skvělé manévrovací schopnosti a schopnost vydržet velká poškození (podobně jako u P-39) a navíc oceňovali, že oproti jejich starším sourozencům měly lepší letové vlastnosti a při pilotáži byly méně záludné. Po válce podle některých zdrojů byly v záloze drženy až do konce 40. let! V NATO tyto „potenciálně nepřátelské“ stroje dokonce obdržely kódové jméno Fred.

Ze sovětských stíhacích es na P-63 koncem války létali Alexej Michailovič Rešetov, Ivan Ivanovič Kobyleckij a Nikolaj Fjodorovič Kuzněcov.

V roce 1944 obdržela dva stroje Bell P-63A-9-BE Kingcobra Velká Británie, používané v Royal Aircraft Establishment (RAE) k výzkumu laminárního proudění a mezní vrstvy na křídle. Oba dva stroje sériových čísel FR408 (původní USAAF 42-68937) a FZ440 (42-69423) byly v roce 1948 sešrotovány.

Celkem 332 strojů Kingcobra bylo přestavěno na pilotované (!) cílové letouny. Stroje Bell RP-63G-1 „Pinball“ nenesly žádnou výzbroj, byly však opatřeny zesíleným potahem, chránícím letoun i pilota před zásahy střel speciální cvičné munice, vyrobené ze snadno se tříštícího materiálu (vývoj této munice byl poměrně komplikovaný, protože z jedné strany bylo nutno zajistit neškodné roztříštění střely na zesíleném potahu letounu, ale z druhé strany střely musely mít srovnatelné balistické vlastnosti jako běžné střelivo, aby výcvik ve střelbě na letící cíl byl realistický). Dopad střel byl snímán čidly a signalizován světelným zařízením. V roce 1948 se ještě řada terčových Kingcober dočkala přeznačení, takže z RP-63A-12, RP-63C-2 a RP-63G-1 se staly QF-63A, QF-63C a QF-63G.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

P-63E-1BE 43-11728 "Pinball" z Air Force Museum

P-63A[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 11,684 m
  • Délka: 9,957 m
  • Výška: 3,835 m
  • Nosná plocha: 23,04 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2892 kg
  • Vzletová hmotnost (bez podvěsů): 3991 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 4763 kg
  • Maximální rychlost: 660 km/h (ve výšce 7620 m)
  • Operační dostup: 13 106 m
  • Čas výstupu do výšky 7620 m: 7,3 minuty
  • Maximální dolet (předávací): 4143 km (s přídavnými nádržemi)

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

  • 1 × zážehový kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec přeplňovaný dvoustupňovým radiálním kompresorem, typ Allison V-1710
  • P-63A: V-1710-93 o vzletovém výkonu 1325 hp (988 kW)
  • P-63C: V-1710-117 o bojovém výkonu 1800 hp (1342 kW) ve výšce 7315 m (při 3000 ot/min. a plnicím tlaku 76 in Hg, se vstřikováním vody).

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1 × kanón Oldsmobile M4 ráže 37 mm se zásobou 30 nábojů (později 37mm kanón M10 s 58 náboji)
  • 2 × synchronizovaný kulomet Colt-Brovning M2 ráže 12,7 mm v trupu
  • 2 × nesynchronizovaný kulomet Colt-Brovning M2 ráže 12,7 mm v gondolkách pod křídlem
  • 227 kg pum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Šnajdr, Airacobra v amerických službách (USAAF, 1941-1944), nakl. Votobia, 1996, ISBN 80-7198-092-7
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.  
  • Daniel D. Whitney, Vee’s For Victory!, Schiffer Military History, 1998, ISBN 0-7643-0561-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]