Curtiss SBC Helldiver

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
SBC Helldiver
Určení palubní střemhlavý bombardér
Výrobce Curtiss-Wright Corporation
První let 9. prosince 1935 (XSBC-2)[1]
Zařazeno 1937
Uživatel US Navy
USMC
Fleet Air Arm
Aviation Navale
Vyrobeno kusů 257 ks

Curtiss SBC Helldiver byl dvoumístný střemhlavý bombardér vyráběný společností Curtiss-Wright Corporation. Byl to poslední vojenský dvouplošník objednaný US Navy.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

V roce 1932 přidělilo Námořnictvo Spojených států firmě Curtiss kontrakt na návrh dvoumístného jednoplošného stroje se zatahovacím podvozkem, který měl být poháněn motorem Pratt & Whitney R-1535 a který měl být použit jako palubní stíhačka. Výsledný stroj s označením XF12C-1, který poprvé vzlétl v roce 1933. Jeho role byla nejprve změněna na průzkumný letoun a pak na průzkumný bombardér, ale křídla, jaká XSBC-1 používal, byla nevhodný pro střemhlavé bombardování. Design byl přepracován na dvouplošník jehož prototyp označený jako XSBC-2 poprvé vzlétl 9. prosince 1935.

První sériový model SBC-3 byl poháněn hvězdicovým motorem Pratt & Whitney R-1535 Twin Wasp Junior. SBC-3 byl do služby zařazen v roce 1938, přičemž bylo postaveno 83 strojů této verze.

Verze SBC-4 byla poháněna motorem Wright R-1820 Cyclone 9. SBC-4 vstoupila do služby v roce 1939. Celkem bylo vyrobeno 174 strojů SBC-4 včetně 50, jenž byly dodány francouzskému Aviation Navale. Pět letounů z francouzské objednávky bylo dodáno britské Fleet Air Arm, kde sloužily pod označením Curtiss Cleveland.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Curtiss SBC-4 Helldiver od průzkumné jednoky VMO-151 v roce 1941
Curtiss SBC-3 Helldiver (výrobní číslo 0521) ve službě jednotky námořnictva VF-2 koncem 30. let

První dodávky nového stroje převzalo námořnictvo v polovině roku 1937, přičemž první část byla přidělena na letadlovou loď USS Yorktown, ale bývalý moderní dvouplošník se mezitím stal zastaralým. Byl přeřazen do role spojovacího letadla a pokročilého cvičného stroje na Floridě. Poslední z nich byl vyřazen z registru námořnictva v říjnu 1944 .

Zájem o tento koncept střemhlavého bombardéru vedl k jeho objednávkám ze zahraničí. Francouzské námořnictvo si objednalo 50 strojů SBC-4, přičemž celkem bylo na export postaveno 174 ks tohoto stroje. Tímto designem byl kromě jiných ovlivněn i Junkers Ju 87 Stuka.

SBC Helldiver nebyl předurčen mít dlouhou služební kariéru v americkém námořnictvu, ale jeho dopad se odrazil při nacvičování střemhlavého bombardování a zlepšování schopností pilotů do takové míry, že mohli vyhrát válku v Pacifiku.

Francouzské SBC-4[editovat | editovat zdroj]

Ve skutečnosti 50 strojů SBC-4, které byly dodány francouzskému námořnictvu bylo již zařazených do služby v námořnictvu Spojených států. 6. června 1940 dostali záložní piloti námořnictva rozkaz okamžitě přeletět s 50 stroji SBC-4 do továrny Curtiss v Buffalu ve státě New York. V Buffalu na úřadě letectví je informovali, že jejich letadla přeletí do Halifaxu v Novém Skotsku, kde budou naloděny na francouzskou letadlovou loď Béarn. Během letu z Buffala do Halifaxu vystupovali záložní piloti jako zaměstnanci Curtiss.

Curtiss každému pilotovi zaplatil $ 250 a zpáteční lístek z Halifaxu do Buffala. Museli si však odstranit všechny výložky námořnictva na svých uniformách nebo je přelepit. Po návratu do Buffala se všichni vrátili na své domovské základny.

Zaměstnanci Curtiss pracovali i přesčasy, aby odstranily nebo vyměnili všechny přístroje a zařízení, které byly označeny jako BUAERO, BUSHIPS nebo BUORD. Kulomet ráže 7,62 mm používaný námořnictvem byl nahrazen 12,7 mm kulomety a letadla byly přetřena na francouzskou kamufláž a s francouzskými výsostnými znaky na směrovém kormidle. Ukvapená úprava nedovolovala podrobnou výstupní kontrolu vyměněných přístrojů. Počasí na cestě z Buffala do Halifaxu zhoršil déšť a mlha a inspektor leteckého úřadu dočasně pozastavil lety poté, co jeden z prvních pilotů zahynul při nehodě mezi Buffalem a Albany.

Když se počasí zlepšilo, formace po třech strojích vzlétly z Buffala do Burlingtonu ve Vermontu, pak přes Bílé hory do Augusty v [ Maine]] a nakonec do Houltonu v Maine. Po přistání v Houltonu byly letouny odtaženy po cestou přes kanadskou hranici, odkud se následné vznesli z provincie Nový Brunšvik, aby se tak vyhnuly zákonným předpisům zakazujícím lety přes hranice. Zbývajících 49 strojů přeletělo přes záliv Fundy a byly naloženy na palubu Béarn v Dartmouth, Novém Skotsku. Ale během plavby Bear přes Atlantik Francie kapitulovala. Proto Béarn zamířila na jih na Martinik, kde SBC-4 rezly v důsledku vlhkého karibského počasí, čekajíc pod kopcem poblíž Fort-de-France. Pět strojů z francouzské objednávky bylo doručeno britské RAF, která je pojmenovala Curtiss Cleveland Mk.I.

Specifikace (SBC-4)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2 (pilot, střelec)
  • Délka: 8,64 m
  • Rozpětí: 10,36 m
  • Výška: 3,84 m
  • Plocha křídel: 29,5 m²
  • Plošné zatížení: – kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 2196 kg
  • Max. vzletová hmotnost : 3462 kg
  • Pohonná jednotka:hvězdicový motor Wright R-1820-34 Cyclone
  • Výkon pohonné jednotky: 950 k (709 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: 205 km/h
  • Maximální rychlost: 380 km/h
  • Dolet: 950 km
  • Dostup: 8320 m
  • Stoupavost: – m/s
  • Poměr výkon/hmotnost: – kW/kg

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1× pevný kulomet ráže 7,62 mm
  • 1× pohyblivý kulomet ráže 7,62 mm
  • 1× 450kg bomba

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku SBC Helldiver na anglické Wikipedii.

  1. Curtiss SBC Helldiver na internetmodeler.com

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu