Polikarpov I-16

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
I-16
Určení stíhací letoun
Výrobce Polikarpov
Šéfkonstruktér Nikolaj Polikarpov
První let 30. prosince 1933
Zařazeno 1934
Vyřazeno 50. léta (Španělsko)
Uživatel SSSR
Španělsko, Finsko
Výroba 1934-1942
Vyrobeno kusů 7 004

Stíhačky Polikarpov I-16 se staly ve třicátých letech 20. století jedním ze symbolů sovětské konstruktérské školy a nejvýkonnější sovětskou stíhačkou v tomto období.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dvoumístný I-16 ve finských barvách

Stíhací letoun I-16 vychází z prototypu letounu CKB-12, který vyvinula konstrukční kancelář Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova. Jednalo se o samonosný jednoplošník, který poháněl hvězdicový devítiválec M-22 o 450/480 koních. Prototyp, zalétaný 31. prosince 1933 Valerijem Pavlovičem Čkalovem, vykazoval na svou dobu dobré výkony, ale parametry prvních sériově vyráběných strojů byly srovnatelné s dvouplošníky I-15. Jejich výroba se začala roku 1934 jako I-16 typ I. Jednalo se o vůbec první dolnokřídlý stíhací letoun moderní koncepce, zavedený v sériové výrobě. Téhož roku 18.února poprvé vzlétl nový prototyp (CKB-12bis), který měl podstatně lepší technické parametry a vlastnosti. Pohon obstarával americký motor Wright Cyclone SR-1820-F-3 o výkonu 532 kW. Ten byl do sériové výroby zaveden pod označením I-16 typ 4, avšak nastal zde jeden významný problém - sovětská polní letiště neměla takové parametry, které by umožňovaly vzlet a přistání tohoto moderního letadla, které na to potřebovalo cca 250 m. Tento problém se podařilo vyřešit až v roce 1935. V tomto roce byla zavedena výroba verze I-16 typ 5 s modifikovaným krytem motoru a výzbrojí dvěma kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm. Na něj navazující typ 6 obdržel silnější motor M-25A (536 kW) a zesílenou konstrukci.

Vývoj letadla I-16 však dále pokračoval, byly vyráběny nové typy s různými obměnami a zlepšeními. Roku 1937 se začal vyrábět I-16 typ 10 s motorem M-25V o výkonu 552 kW, který měl oproti předchozím typům, které měly krytou kabinu, pilotní prostor zcela otevřen. Stalo se tak na žádost pilotů. Výzbroj kulometů nesená prozatím jen v křídlech byla doplněna o další dva synchronizované kulomety ŠKAS nad motorem. Kostra draku byla zesílena.

Snaha o zlepšení výkonu vyůstila ve variantu I-16 typ 18 s motorem M-62 opatřeným dvourychlostním kompresorem.

V roce 1938 sériově stavěný I-16P byl vybaven dvěma kanony zabudovanými v centroplánu křídla (P jako pušečnyj, kanonový).

Od roku 1939 byl vyráběn I-16 typ 24, který byl stavěný v největším počtu ze všech uváděných obměn. Typ 24 byl osazován motory M-25E, M-62 i M-63.

I-16 UTI (UTI-4), byla dvoumístná školní verze letadla I-16 typ 5 používaná k výcviku nových pilotů a letu podle palubních přístrojů s motorem M-25A. Na přelomu 30. a 40. let však došlo k zastarávání i tohoto stroje a sovětské letectvo začalo přecházet k nové, modernější koncepci strojů.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

Letoun I-16 byl poprvé nasazen ve španělské občanské válce, kde si na republikánské straně vysloužil přezdívku „Mosca“ (muška), zatímco na straně frankistů přezdívku „Rata“ (krysa). Zde se stal významným pomocníkem republikánských letců, kterým Sovětský svaz poskytoval pomoc, i když se projevovaly jeho některé nedostatky. Polikarpovy I-16 typ 5 a 10 připlouvaly na sovětských lodích Rostov, Něva a Volga do přístavu Cartagena a Alicante. Po zablokování těchto přístavů povstalci byly dováženy po železnici z francouzských přístavů Le Havre a Bordeaux. Sestavovaly se v Katalánii a v případě dodání pouze draků se používaly k zabudování americké motory Wright Cyclone R-1820-F54. První I-16 zasáhly do bojů v listopadu 1936 při protiůtoku v oblasti Valdemoro, Sasena a Esquivias. Na jaře 1937 vznikla slavná stíhací skupina 31, která měla sedm perutí po patnácti letounech. Také tento letoun pilotoval Čechoslovák Jan Ferák, který se na sklonku svého španělského působení stal velitelem stíhacího útvaru, který byl vybaven právě "moscami". Po skončení občanské války zůstalo mnoho hotových nebo rozestavěných I-16 ve Španělsku a tam sloužily do roku 1943.

V době japonské agrese v roce 1938 sloužily v čínském letectvu I-16 typ 10.

Dalšími boji prošly tyto letouny v bojích sovětského letectva proti Japoncům v roce 1939, kde předčily japonské stroje. U sovětských letců tento letoun vydobyl přezdívku „Jastrebok“ (jestřábek). Avšak v dalších bojích se prokazovala zastaralost jeho koncepce, takže piloti I-16 přejmenovali nelichotivou přezdívkou „Išak“ (osel).

Celkem bylo vyrobeno 7004 ks všech verzí.

Technické údaje I-16 typ 24[editovat | editovat zdroj]

Polikarpov I-16.svg
  • Charakteristika: jednomístný stíhací a bombardovací letoun.
  • Pohon: hvězdicový pístový devítiválcový motor Švecov M-63 o výkonu 820 kW.
  • Výzbroj: dva kanóny ráže 20 mm a dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, závěsníky pod křídly pro šest raket RS-82.
  • Rozpětí: 9,00 m
  • Délka: 6,04 m
  • Nosná plocha: 14,54 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 1 475 kg
  • Vzletová hmotnost: 1878 kg
  • Maximální rychlost: 489 km/h
  • Dostup: 9900 m
  • Dolet: 440 km, s přídavnými nádržemi 700 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939–1945
  • Miroslav Šnajdr, Operace Barbarossa – letecká válka 22. června 1941
  • Václav Němeček: Polikarpov I-16 Část 1. In: Letectví a kosmonautika. 9/1976.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Polikarpov I-16 ve Wikimedia Commons