Jakovlev Jak-3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jak-3
Určení stíhací letadlo
Výrobce Jakovlev
Šéfkonstruktér A. S. Jakovlev
První let 12. dubna 1941 (I-30)
Zařazeno 1943
Vyřazeno 1952
Uživatel Sovětské letectvo
Normandie-Němen
Vyrobeno kusů 4 848

Jakovlev Jak-3 (rusky: Як-3) byl sovětský stíhací letoun vyráběný a nasazený během druhé světové války a považovaný za jeden z nejlepších stíhacích letounů II. světové války.

V průběhu let 19401942 byl v konstrukční kanceláři Alexandra Sergejeviče Jakovleva neustále zdokonalován stíhací letoun Jak-1, který se vyráběl v řadě postupně zdokonalovaných sérií, změny měly srovnávat úroveň vlastních strojů se stejně neustále zdokonalovanými stroji na straně protivníka; stíhací letadla samozřejmě také byla za tímto účelem porovnávána i s kořistními stroji protivníka. Na základě takto získaných informací vznikl požadavek na radikální zdokonalení konstrukce — Jaky se rozdělily na „lehké“ a „těžké“ typy (druhé tvoří řada variant typů Jak-7 a Jak-9, tyto stroje se mj. vyznačují i vyšší zásobou paliva). Výsledkem požadavku na konstrukci „specializovaného lehkého stíhače“, s výbornými manévrovacími schopnostmi a vysokými výkony zejména v malých výškách (určený primárně pro vybojování vzdušné nadvlády nad frontovou linií), byl vznik několika prototypů, které využily všech předností svého předchůdce Jaku 1 a zároveň zkušeností získaných vyhodnocením výkonů, manévrovacích schopností a letových vlastností ukořistěných strojů protivníka.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Jak-3

Stíhací letoun Jak-3 byl oproti svému předchůdci Jak-1 důkladně odlehčen, dostal menší křídlo s menším rozpětím i nosnou plochou, poháněla jej výkonnější verze motoru Klimov M-105 (VK-105PF-2 s vyššími výkony v letových hladinách do 2000 metrů) a silnější výzbroj. Řada drobných změn zlepšila aerodynamiku draku letounu — mj. byl přemístěn olejový chladič (původně byl pod motorem, u Jaku 3 jej konstruktéři přemístili do kořenů křídla), úpravou prošel i chladič kapaliny a jeho umístění. Výsledkem změn byly vyšší výkony (jak rychlost v horizontu, tak i stoupavost), zlepšily se manévrovací schopnosti i letové vlastnosti (přesto ovšem nešlo o stroj pro žádné zelenáče, hlavně při nižších rychlostech se projevovala nižší podélná stabilita letounu, takže zejména při přistání vyžadoval velice precizní pilotáž a maximální soustředění pozornosti pilota na řízení stroje). První prototypy byly zkoušeny v dubnu 1943. Stroj byl postupně dále modernizován, posléze dostal silnější motor i silnější výzbroj, ovšem během války se tyto verze již do bojů nedostaly. Na sklonku druhé světové války vznikla jeho verze Jak-3A (Jak-3 VK-107A), poháněná novým, výkonnějším motorem Klimov VK-107, která dosáhla maximální rychlosti 720 km/h ve výšce 5750 m. V prosinci 1944 byly zahájeny zkoušky verze Jakovlev Jak-3RD vybavené pod ocasními plochami raketovým motorem konstruktéra V.P.Gluška RD-1ChZ. Ten pracoval s petrolejem jako palivem, okysličovadlem byla koncentrovaná kyselina dusičná a vyvíjel tah 2941 N po dobu tří minut. Přídavný motor zvýšil rychlost letounu o 182 km/h. V zájmu úspory hmotnosti byl demontován synchronizovaný kulomet UBS a stroji zůstal jen kanón NS-23 ráže 23 mm v ose vrtule. Již 16. srpna 1945 však raketový motor za letu explodoval, stroj se zřítil a pilot V.L.Rastorgujev zahynul. Označení Jakovlev Jak-3U bylo vyhrazeno pro stroj s hvězdicovým motorem AŠ-82FN. Jak-3 byl jedním z posledních stíhacích letadel s pístovým motorem. Celkem bylo vyrobeno 4848 strojů Jak-3.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Menší množství strojů Jak-3 z předsériové výroby bylo nasazeno v době bitvy u Kurska, kde svou obratností i výkony v malých výškách převyšovaly stroje protivníka. Ovšem skutečné sériové stroje Jak-3 přicházely k bojovým jednotkám až na jaře 1944. Jako nejvyšší ocenění kvalit Jaků 3 nepochybně slouží i skutečnost, že si jej do výzbroje vybrali příslušníci francouzské stíhací jednotky Normandie-Němen, bojující po boku ruských spojenců na východní frontě (jeden z originálních strojů s nimiž se „Normandie-Němen“ po válce vrací domů, který se dodnes zachoval ve sbírkách francouzského Musée de l’ Air, je světovým unikátem na který Francouzi mohou být právem hrdi). Historie tohoto bezesporu zajímavého a výkonného stroje nekončí ani v současné době. Rusko je v omezené kusové výrobě (s americkými motory) vyrábí pro solventní sběratele ještě dnes.

Základní takticko-technická data typu Jak-3[editovat | editovat zdroj]

Jakovlev Jak-3 (replika)
Replika stroje Jakovlev Jak-3UA s motorem Pratt & Whitney R-1830
  • Charakteristika: jednomístný jednomotorový samonosný stíhací dolnoplošník s jednoduchými ocasními plochami a záďovým zatahovacím podvozkem, smíšené konstrukce.
  • Rozpětí: 9,20 m
  • Délka: 8,50 m
  • Výška: 2,42 m
  • Nosná plocha: 14,85 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2123 kg 1)
  • Vzletová hmotnost: 2692 kg 1)
  • Maximální rychlost (u země): 567 km/h
  • Maximální rychlost: 646 km/h
  • Dostup: 10 800 m
  • Počáteční stoupavost: 19 m/s
  • Dolet: 648 km

1 Starší prameny vesměs udávaly hmotnost prázdného letounu 2105 kg a vzletovou hmotnost 2660 kg (novější data pocházejí z práce ruského autora A. T. Stěpance Истребители ЯК периода Великой Отечественной войны, publikované v roce 1992)

  • Trup má svařovanou trubkovou příhradovou kostru (bezešvé trubky z chrom-mangan-křemíkové oceli), v přední části má potah odnímatelnými duralovými plechy, zbytek překližkou a plátnem.
  • Křídlo dvounosníkové konstrukce je nedělené, má smíšenou konstrukci s překližkovým potahem. Odštěpné hydraulicky ovládané vztlakové klapky jsou celokovové konstrukce, mají maximální výchylku 50 stupňů. Křidélka mají duralovou kostru a plátěný potah. Ovládání křidélek je diferencované, s výchylkami +22 a -12 stupňů.
  • Ocasní plochy: kýlovka a stabilizátor jsou celodřevěné dvounosníkové konstrukce s překližkovým potahem. Kormidla mají duralovou kostru a plátěný potah.
  • Podvozek záďový, zatahovací, ovládaný hydraulicky.
  • Pohonná jednotka: vidlicový dvanáctiválec Klimov VK-105PF-2 o maximálním vzletovém výkonu 949 kW (1290 k).
  • Výzbroj: tvoří jeden kanón ŠVAK ráže 20 mm uložený mezi bloky válců motoru, střílející dutým hřídelem vrtule, a dva synchronizované velkorážové kulomety UBS ráže 12,7 mm.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zbyněk Válka, Stíhací letadla