Stíhací letoun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Stíhací letadlo)
Skočit na: Navigace, Hledání
Nieuport 17 – typický představitel stíhacího letounu první světové války.
Supermarine Spitfire LF IXC – typický představitel stíhacího letounu druhé světové války.
JAS-39 Gripen – představitel proudového stíhacího letounu počátku 21. století.

Stíhací letoun (lidově též stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu k vzletové hmotnosti. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války.

První stíhací letouny byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí kolem 200 km/h.

V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 650 km/h.

Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely doplnily či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 M.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů, používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se kulovnice, pistole a brokovnice, bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti.

Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps z června 1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“

Za první úspěch v leteckém boji je považován let posádky Harvey-Kelly z 23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistát německý dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu.

Kulomet byl poprvé úspěšně použit francouzským pilotem Josephem Frantzem, který 5. října 1914 kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B.

Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné.

Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílejícím skrz vrtuli. Nejprve proběhly úspěšné pokusy s opancéřovanou vrtulí, později byl vyvinut synchronizovaný kulomet.[zdroj?] Jeho první použitelnou verzi sestrojil v Německu Anthony Fokker, o několik měsíců později obdobné systémy použily všechny strany konfliktu.

Další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Stíhačky se od vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel (dvouplošníky, trojplošníky). Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn. motor a hlavní křídlo(a) vepředu, vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jako svislé ocasní plochy, ovládající vodorovný směr letu. Za první světové války vznikly slavné stroje jako Albatros D.III a různé Fokkery na straně Německa a typy jako Nieuport 17, SPAD S.XIII, S.E.5 či Sopwith Camel na straně spojenců.

Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec až letek a squadron.

2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významnějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlých jednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce (až na pár výjimek jako P-38 Lightning či Twin Mustang z konce války). Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří:

  • sestřelování nepřátelských bombardérů a doprovodných stíhaček
  • zajištění neomezených aktivit vlastních bombardérů a letounů v nepřátelském ale i vlastním prostoru

Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí a průmysl a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení i pozemní války.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Za studené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé (AIM-26 Falcon) byly s nukleární hlavicí. Spojené státy americké i Sovětský svaz dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv. all-missile-armanent, tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Počítalo se s tím, že protivník bude zničen na velkou vzdálenost raketami a ke klasickému dogfightu — známému z předchozích konfliktů — nedojde. Toto řešení se však ve Vietnamské válce ukázalo jako nepraktické a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Souboje se totiž velice často odehrávaly na malou vzdálenost, kdy bylo jednodušší použít kanón, než se snažit udržet nepřátelský letoun zaměřený a navádět na něj pasivně naváděnou raketu. Aktivně naváděné střely zase bylo možno vymanévrovat a to dokonce i tak, že v některých případech raketa zasáhla mateřský letoun. Jindy zase hodnota použité rakety byla vyšší, než hodnota zničeného letounu protivníka. Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:

90. léta – dnešek[editovat | editovat zdroj]

Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války – F-15E, F-22, Su-37 Terminátor a Su-47 Berkut, Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. F-22 a Su-47 jsou letouny 5. generace, F-15E a podobné modernizace se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace.

Jedinými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsou F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady.

Letouny 5. generace (F-22, F-35, Su-47 a budoucí Su T-50 PAK FA) se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem (stealth technologie – v případě amerických strojů facetováním, v případě ruských plasmovou vrstvou) a sníženou viditelností v optickém spektru (potah měnící barvu podle pozadí).

Dělení stíhaček[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na:

Doprovodné[editovat | editovat zdroj]

Doprovodné stíhačky (ang. escort fighter) jsou stroje jejichž primárním úkolem je letět společně s vlastními bombardovacími letouny a chranit je. Např. P-51 Mustang, Lockheed P-38 Lightning,…

JIž v meziválečném období byly některé stroje upravovány tak aby mohlo být neseny mateřským letounem, který měli ochraňovat např. sovětské sestavy nazvyné Zvěno (roj) nebo speciální americký poválečný letounek Goblin.

V současné době se jako eskortní stíhačky používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet.

Stíhací bombardéry[editovat | editovat zdroj]

Stíhací bombardéry (ang. fighter-bomber) jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači; zástupci této kategorie jsou např. Hawker Typhoon nebo moderní Boeing F/A-18E/F Super Hornet či Suchoj Su-30.

V současné době se jako stíhací bombardéry používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet.

Přepadové[editovat | editovat zdroj]

Přepadové stíhačky (ang. strike fighter) velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí, například: MiG-31 Foxhound.

Záchytné[editovat | editovat zdroj]

Záchytné stíhačky (ang. Interceptor) mají za úkol letět vstříc nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky vznikly během 2. světové války v Německu, kvůli taktice spojenců využívajících kobercové bombardování velkými bombardovacími svazy. Německo proto vyvinulo záchytné stíhače jako jsou Messerschmitt Me 163, nebo Bachem Ba 349

Po získání jaderného arzenálu Sovětským svazem během studené války, bylo ještě důležitější zastavit útočící bombardéry a proto byly dále vyvíjeny záchytné stíhače. V té době proto vznikly stroje F-102 Delta Dagger, Lockheed F-104 Starfighter , či BAe Lightning na straně NATO. V SSSR pak vznikly Su-15, či MiG-21.

Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády[editovat | editovat zdroj]

Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády (angl. air superiority fighter) jsou nejlepším, co je daná země schopna vytvořit a většinou mají velmi omezenou nebo žádnou schopnost útoku na pozemní cíle. Příklady: F-4 Phantom II, F-15 Eagle, F-22 Raptor, MiG-29 Fulcrum, Su-27 Flanker a Su-47 Berkut. Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značeně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G, F-15E, Su-30 Flanker).

Záchytné a přepadové stíhačky jako kategorie vymizely s koncem studené války.

Noční[editovat | editovat zdroj]

Noční stíhačky (ang. night fighter) jsou vybaveny radarem a působí v noci, většinou dvoumotorové; zástupci jsou např. Bristol Beaufighter nebo Messerschmitt Bf 110 (v obou předchozích případech se ale jedná o stroje upravené pro noční stíháni dodatečně. Existovaly ale i konstrukce navržené od počátku k nočnímu stíhání: Heinkel He-219 Uhu, či Focke-Wulf Ta 154 Moskito).

Palubní[editovat | editovat zdroj]

Palubní stíhací letoun (ang. carrier fighter) je určen primárně k obraně vzdušného prostoru mateřské letadlové lodě a její flotily. Postupně ale palubní stíhačky plnily více úkolů, kromě ochrany vzdušného prostoru také doprovod vlastních útočných letounů, role stíhacích bombardérů, průzkumných strojů. Staly se z nich tak víceúčelové stroje, což je přínosem na lodi s omezenou kapacitou letadel.

I do této kategorie spadá víceúčelový F/A-18 Hornet.

Palubní stíhací letouny jsou přizpůsobeny službě na letadlové lodi a proto mají většinou vzletovou konfiguraci CATOBAR, nebo V/STOL.

Víceúčelové[editovat | editovat zdroj]

Víceúčelové stíhačky (ang. multirole combat aircraft) jsou letouny od počátku stavěné pro vykonávání více rolí, které by jinak vyžadovaly dva a více typů. Takové stroje jsou v současné době preferovány a díky schopnosti nést více druhů výzbroje a vybavení mohou sloužit jako přepadové. záchytné, eskortní, útočné, atd.

Ke strojům této kategorie se řadí např. F/A-18 Hornet.

Seznam československých stíhaček[editovat | editovat zdroj]

Avia B-534
Avia S-92 (Messerschmitt Me 262)

Seznam nejrozšířenějších stíhaček[editovat | editovat zdroj]

1. světová válka[editovat | editovat zdroj]

SPAD XIII
Fokker Dr.I

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]


2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

P-47D-40-RA Thunderbolt
Mitsubishi A6M3 Zero

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Dvoumístný stíhací letoun Grumman F-14 Tomcat s měnitelnou geometrií křídel

Firmy prošly mnoha fúzemi, názvy udávány pod původními výrobci


Stíhačky po r. 1990[editovat | editovat zdroj]

USAF General Dynamics F-16A Block 15G Fighting Falcon doprovází sovětský Su-27 Flanker

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu