Lavočkin La-7

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
La-7
Určení stíhač
Výrobce Lavočkin
Šéfkonstruktér Semjon Lavočkin
První let listopad 1943
Zařazeno jaro 1944
Uživatel Sovětský svaz Sovětský svaz
Československo Československo
Rumunsko Rumunsko
Vyrobeno kusů 5 753 ks
Varianty La-7UTI (cvičná verze)

Lavočkin La-7 (Лавочкин Ла-7) byl sovětský stíhací letoun zkonstruovaný a používaný během druhé světové války. Jednalo se o vylepšený typ Lavočkin La-5 a zároveň o posledního člena rodiny letounů odvozených od LaGG-1 z roku 1938.

Když se v roce 1943 stal La-5 hlavním stíhacím typem sovětského letectva, cítil jak jeho tvůrce Semjon Lavočkin, tak inženýři v CAGI (Ústřední aerohydrodynamický institut), že ještě lze výkony letounu vylepšit. Původní LaGG-1 byl totiž navrhován v době, kdy bylo nutné šetřit se strategickými materiály jako byly různé kovové slitiny, a proto byl skoro celý postaven z překližky. Tento konstrukční materiál poté „zdědili“ všichni jeho následovníci až po La-5. V roce 1943 ale již byla jiná situace, nedostatek strategických materiálů nehrozil, a tak Lavočkin začal nahrazovat velké části konstrukce letounu kovovými slitinami. Byly rovněž provedeny různé menší aerodynamické úpravy, které také přispěly ke zvýšení výkonů. Výsledný prototyp, v konstrukční kanceláři označovaný La-120, poprvé vzlétl v listopadu a poté byl urychleně zaveden do výroby. Ve službě se začal objevovat od jara 1944.

Na konci války se La-7 těšil vynikající pověsti a bojovými úspěchy. Na La-7 létala dvě nejúspěšnější sovětská letecká esa. Obrat o 360° zabral pouze 19 až 21 sekund. Letoun byl rovněž používán jako testovací platforma pro nové pohonné systémy, včetně do zádě montovaného raketového motoru RD-1 konstruktéra V.P.Gluška na kapalné pohonné látky (La-7R), dvou pulzačních motorů pod křídly (La-7D) a dvou ramjetů opět pod křídly (La-7S). Žádná z těchto možností se ale nejevila jako perspektivní ve srovnání s technologií proudových motorů.

La-7 byl jediný sovětský letoun, který si na své konto připsal sestřel německého Messerschmittu Me 262, a to 15. února 1945 nad Německem (pilotem byl Ivan Nikitovič Kožedub).

Celkem bylo vyrobeno 5 753 kusů La-7, včetně cvičné verze La-7UTI. Letouny, které zůstaly ve službě i po skončení války, dostaly od NATO kódové označení Fin. Následující typ La-9 byl i přes vnější podobnost zcela novou konstrukcí.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Hlavní technické údaje La-7[editovat | editovat zdroj]

La-7.svg
  • Pohonná jednotka: 14válcový vzduchem chlazený dvouhvězdicový zážehový čtyřdobý motor Švecov AŠ-82FN
    • Výkon motoru: 1850 k (1360 kW)
  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,80 m
  • Délka: 8,60 m
  • Výška: 2,54 m
  • Nosná plocha: 17,5 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2 638 kg
  • Vzletová hmotnost : 3 265 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 3 400 kg
  • Maximální rychlost: 665 km/h
  • Dostup: 9 500 m
  • Stoupavost: 18,3 m/s
  • Dolet: 990 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

nebo 3 × Letecký kanón B-20 ráže 20 mm

  • až 200 kg bomb


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Lavochkin La-7 ve Wikimedia Commons