Messerschmitt Bf 109

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bf 109
Bf 109 G-6
Bf 109 G-6
Určení stíhací letoun
Výrobce Messerschmitt
Šéfkonstruktér Willy Messerschmitt, Robert Lusser
První let 28. května 1935
Zařazeno 1937
Vyřazeno 1945 Luftwaffe
1965 Španělsko
Uživatel Luftwaffe
Španělsko, Jugoslávie, Itálie
Vyrobeno kusů okolo 33 984
Varianty Avia S-199
Hispano Aviacion Ha 1112

Messerschmitt Bf 109 byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe v průběhu celé druhé světové války, i když byl od roku 1942 částečně nahrazován stíhačem Focke-Wulf Fw 190 a ke konci války též proudovým stíhačem Messerschmitt Messerschmitt Me 262.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 během letu
Bf 109 V1

Firmy Arado, Focke-Wulf a Heinkel obdržely v únoru roku 1934 požadavky na vývoj jednoplošné stíhačky, která by nahradila dvouplošník Heinkel He 51, požadavek byl předán i tehdejší firmě Bayerische Flugzeugwerke, kde pracoval i Willy Messerschmitt a na konci léta začal vývoj letounu Bf 109, který vycházel z typu Bf 108. Šlo o jednomístný dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a zakrytou kabinou.

První prototyp, označený jako Bf 109 V1 (Werk-Nr.758 , D-IABI) , vzlétl 28. května 1935 z továrního letiště v Augsburgu. Jelikož se upustilo od motoru BMW 116 a motor Junkers Jumo 210C ještě nebyl k dispozici, byl stroj poháněn britským motorem Rolls-Royce Kestrel V o výkonu 695 koní. Druhý prototyp Bf 109 V2 (Werk-Nr.759 , D-IUDE) poháněný motorem Junkers Jumo 210 A vzlétl 12. prosince 1935. 8. dubna 1936 vzlétl Bf 109 V3 (Werk-Nr.760 , D-IOQY) , jenž nesl i výzbroj tvořenou dvěma kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Po zkouškách v Travemünde bylo opuštěno od vnitřní pumovnice So-3 pro nedostatek roznětek SC 10. Po vzletu prototypu Bf 109 V4 (Werk-Nr.878 , D-IALY) 23. září 1936 byl letoun Bf 109 V3 poslán do Španělska. 30. listopadu 1936 ho prototyp Bf 109 V4 následoval. Exempláře V5 (Werk-Nr.879 , D-IIGO) a V6 (Werk-Nr.880 , D-IHHB) byly místo dřevěných vrtulí Schwarz vybaveny stavitelnými kovovými vrtulemi VDM. Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako hlavní stíhačka pro Luftwaffe.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Bf 109E a Junkers Ju 87 během akce, 1941
Doplňováni paliva do letounu Bf 109F-4, SSSR, 1941
Messerschmitty Bf 109E jdnotky JG 51 „Mölders“ (IV./JG 51) na letišti ve Francii, srpen 1940

Verze B a E-1 byly poprvé nasazeny ve Španělské občanské válce; tam se setkaly se slabšími soupeři, z nichž mohly vynikat nanejvýš sovětské I-16, ale ani ty však nebyly pro Messerschmitt rovnocennými soupeři. Podle Andrese Garcii La Calle , esa republikánského letectva s 11 potvrzenými sestřely , mohl sovětský I-16 vést s Bf 109 rovnocenný boj ve výškách do 3000 m . V období Mnichovské krize, kdy se Německo připravovalo na boj s Československem nebyla konstrukce Bf 109 ještě nijak dokonalá, chybělo pancéřování a stroje měli slabou výzbroj. Československo by proti nim však nemohlo nasadit lepší stroje. Dvouplošník Avia B-534 by byl ke stroji Bf 109 s největší pravděpodobností také deklasován a vývoj strojů Avia B-135 ještě nebyl ukončen.

V září 1939, když se Luftwaffe účastnila invaze do Polska byla polovina všech nasazených Bf 109 verze E, přičemž nejnovější stroje typu E-3 se už také dostaly do boje. Polské zastaralé stroje PZL P.11 nebyly pro německé letce rovnocenným soupeřem. Většina z nich byla ve vzdušných bojích brzy zničena. Ty, které se zachránily, startující ze zamaskovaných vzletových drah způsobovaly Němcům jisté problémy, ale odvaha polských letců celkově nepříznivou situaci nemohla změnit, přestože počet sestřelených německých letadel byl obdobný jako počet sestřelených polských letadel. Zkušení polští letci výrazně přispěli k obraně Velké Británie v roce 1940.

Bf 109 tvořily základ výzbroje švýcarského vojenského letectva již při mobilizaci 29. srpna 1939, kdy z 86 stíhaček bylo 41 tohoto typu. Jako první se do neutrálního Švýcarska dostalo 10 strojů Messerschmitt Bf 109D-1 (Werk-Nr.2301-2310, evidenční označení J-301 až J-310) postavených v nulté sérii u firmy Arado. Zároveň s dodávkou bylo rozhodnuto o nákupu 80 kusů modernější varianty Bf 109E-3 (J-311 až J-390) z Messerschmittovy výroby. Protože součástí dodávky byla také licenční práva, dodal ještě za války podnik Doflug z Altenrheinu navíc letoun J-391 sestavený z náhradních dílů a po válce pak ještě stroje J-392 až J-399, vyrobené kompletně ve švýcarsku i s domácími přístroji, vrtulemi a dalším vybavením. Motory DB 601Aa byly původní německé, dovezené ještě v roce 1939 jako náhradní díly. Obě varianty Bf 109D-1 a Bf 109E-3 létaly u Fliegertruppe od roku 1939 až do poloviny roku 1948, respektive 1949. V průběhu válečného konfliktu se do Švýcarska dostaly ještě 2 stroje Bf 109F-4 (J-715 a J-716) a 12 kusů Bf 109G-6 (J-701 až J-712), plus navíc dva internované (J-713 a J-714). V roce 1939 sloužilo u Fliegerregiment I šest Bf 109E Fliegerkompanie 6 (Fl. Kp 6, Compagnie d´Aviation 6) dislokovaných v Thün, jejíž personál tvořili francouzsky mluvící Švýcaři. U leteckého pluku II sloužil stejný počet Bf 109D Fl. Kp 15 v Payerne a u leteckého pluku III šest Bf 109E Fl. Kp 21 umístěných v Dübendorfu. V únoru 1940 již s Bf 109 létaly tři nové letky Fl. Kp 7, 8 a 9. První sestřel ve II. světové válce při obraně neutrálního Švýcarského vzdušného prostoru zaznamenala dvojice Bf 109E z Fl. Kp 21 10. května 1940, kdy úspěšně zasáhla proti letounu Luftwaffe Dornier Do 17.

Zastoupení Bf 109E se ve stíhacích jednotkách dále zvyšovalo až do roku 1941. Messerschmitt Bf 109 ve spolupráci s bombardovacími letadly brzy obsadil oblohu zemí Beneluxu. Podařilo se jim porazit i početně silnější Francouzské letectvo a v západní Evropě jim zůstal jediný soupeř - Velká Británie. Hned od začátku bitvy o Británii byly Bf 109 v čele útoku. Luftwaffe měla zničit RAF, a tak zbavit obávané britské loďstvo ochrany ze vzduchu a tím umožnit invazi na Britské ostrovy. Němečtí letci sice na Messerschmittu dokázali vcelku úspěšně s britským letectvem bojovat, ale porazit jim se ho nepodařilo. Jednou ze slabin, která se dříve velmi neprojevovala, byl malý dolet. Ten neumožňoval německým stíhačům doprovázet své bombardéry nad vzdálené cíle. Těžké stíhací stroje Bf 110 na to nestačily a sami utrpěly těžké ztráty stejně jako bombardovací svazy. Dobře organizované britské zdrženlivé boje se RAF vyplatily. Nebe nad Anglií se Němcům nepodařilo ovládnout.

Messerschmittu Bf 109E/Trop v severní Africe. V popředí je Bf 109E-4/Trop patřící I. / JG 27, jehož pilotuje Hans-Joachim Marseille a za ním je Bf 109E-7/Trop patřící II. / JG 27

Nasazení strojů Bf 109 na jihu Evropy, v severní Africe a Sovětském svazu bylo poměrně úspěšné. V Řecku a Jugoslávii jim jejich slabí a méně početní protivníci nedokázali vzdorovat. V první fázi bojů v Africe němečtí letci jako například Hans-Joachim Marseille dosáhli velkých úspěchů. V bojích proti sovětskému letectvu zprvu Němci nenarazili na žádný markantní odpor. Zkušení piloti Bf 109 likvidovali sovětské letouny v poměru ztrát cca 1 : 10. Erich Hartmann dosáhl na strojích Bf 109 do roku 1945 neuvěřitelných 352 sestřelů. O kvalitách těchto letadel hovoří i fakt, že na nich létala až do konce války většina z nejlepších německých stíhacích letců.

V letech 19421943 zakoupila Slovenská republika v Německu 30 strojů Bf 109, z toho 20 verze E-2, E-3, E-4 a E-7. Devět z nich bylo nasazeno na východní frontě. Na jaře 1944 bylo zakoupeno dalších 13 (nebo 14, protože různé prameny uvádějí různá čísla) tehdy moderních Messerschmittu Bf 109G-6. Většina z nich se dostala do výzbroje Pohotovostní letky na Slovenské území. Jelikož stroje nasazeny na východní frontě v rámci 13. (slovak.) / JG 52 byly pouze propůjčeny od Německa. Většina strojů pohotovostní letky byla zničena americkými stíhači 26. června 1944, kdy zasahovaly proti bombardovacímu svazu přelétající přes Slovensko.

Během Slovenského povstání byly stroje Bf 109G-6 nejmodernějšími stíhači kombinované letky. Jejich úloha na povstaleckých frontách byla ale dost omezena nedostatkem vhodného střeliva a náhradních dílů. I když měli povstalci zpočátku pouze dva kusy Bf 109G a dva Bf 109E, mají tyto stroje na kontě i několik sestřelů německých letadel a mnoho průzkumných letů, či útoků na pozemní cíle. Situaci na letišti Tri Duby také stěžovala nepřítomnost radiostanice, tu vyřešil až návrat jednoho průzkumného Focke-Wulfu Fw 189, který sloužil k jejich lepšímu navádění.

Poslední sestřel Bf 109 byl během bojů o nezávislost židovského státu Izrael, strojem vyrobeným v Československu.

Verze[editovat | editovat zdroj]

Verze A[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 A bylo označení prototypů a zkušebních letounů. Těchto strojů bylo přibližně 20 až 30. Většina letounů se zúčastnila španělské občanské války. Výzbroj tvořila dvojce 7,92mm kulometů MG 17 v horní části krytu motoru. Pohon dvojlisté vrtule obstarávaly motory Jumo 210B,C a D.

Verze B[editovat | editovat zdroj]

Bf 109B

Vzorem pro tuto verzi byl prototyp Bf 109 V4. Jelikož nebyl k dispozici kanón pro střelbu osou vrtule, byl místo něho umístěn třetí kulomet MG 17, který byl ve Španělsku často demontován pro svou nespolehlivost. Pohon obstarával motor Jumo 210D o výkonu 680 k. Bylo vyrobeno 341 letounů Bf 109 B.

Verze C (Cäsar)[editovat | editovat zdroj]

  • Bf 109 C-1 - pohon obstarával motor Jumo 210G o výkonu 700 k s přímým vstřikováním. Výzbroj tvořila čtveřice kulometů MG 17, které byly zabudované v horní části krytu motoru a v náběžných hranách křídel. Bylo vyrobeno 58 kusů.
  • Bf 109 C-2 - byl vybaven pátým kulometem MG 17 ráže 7,92 mm střílejícím osou vrtule.
  • Bf 109 C-3 - byl vyzbrojen dvěma trupovými kulomety MG 17 a dvěma kanóny MG FF ráže 20 mm.
  • Bf 109 C-4 - výzbroj shodná s variantou C-1. Byl přidán kanón MG FF ráže 20 mm střílející osou vrtule.

Verze D (Dora)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o exportní verzi Bf 109 C, která měla být původně vybavena motory Daimler-Benz DB 600 . Nakonec byl k pohonu využíván spolehlivější motor Jumo 210D nebo Jumo 210G. Základní výzbroj byla tvořena čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. U těchto letounů byly testovány nové kulomety MG 131. Vyrobeno bylo 647 letounů.

Verze E (Emil)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 E-3

Verze E vychází z prototypů Bf 109 V15 a V15A. Letouny Bf 109 E na začátku války patřily mezi nejlepší stíhačky světa. Avšak stroje měly i řadu nevýhod, např. letoun často přepadal do vývrtky, trpěl špatnou podélnou stabilitou a při těsných obratech se často samy otevíraly sloty na křídlech. S posledními variantami Bf 109 E už bylo jasné, že další malé vylepšování letadla nemůže přinést odpovídající nárůst výkonu. Celkem bylo vyrobeno okolo 6000 letounů verze E. Sériově vyráběné varianty byly :

JG 53 Bf 109E-4, léto 1941
Bf 109E-4
  • Bf 109 E-0 - výzbroj shodná s verzí Bf 109 C. Motor DB 601 A. Vyrobeno 20 kusů.
  • Bf 109 E-1 - výzbroj shodná s verzí Bf 109 C-1. Motor DB 601 A-l. Verzí E-1 a E-1/B bylo vyrobeno celkem 1183 kusů.
  • Bf 109 E-1/B (Bombenanlage) – Výzbroj tvořily 2 kanony MG FF, 2 kulomety MG 17 a pumový závěs.
  • Bf 109 E-2 - výzbroj doplněna kanónem kanón MG FF ráže 20 mm střílejícím osou vrtule.
  • Bf 109 E-3 - motor DB 601 A. Křídelní kulomety byly nahrazeny kanóny MG FF ráže 20 mm. Některé stroje byly upraveny do podoby Bf 109 E-3 Trop.
  • Bf 109 E-3a - exportní verze letounu Bf 109 E-3.
  • Bf 109 E-3/B - bombardovací varianta Bf 109 E-3. Celkem bylo vyrobeno cca 2500 kusů verze E-3, z nichž 500 bylo přestavěno na verzi E-3/B .
  • Bf 109 E-4 - přidána pancéřová ochrana hlavy pilota. V křídlech byly kanóny MG FF/M. Tato verze byla jako první hojně upravována do verze Trop. Vyrobeno 250 kusů.
  • Bf 109 E-4/B - bombardovací verze. Vyrobeno 211 letadel.
  • Bf 109 E-4/BN - pohon obstarával motor DB 601 N o výkonu 1175 koní. Bylo nutné používat stooktanové palivo. Vyrobeno 35 kusů.
  • Bf 109 E-5 - shodný s verzí E-1. Motor DB 601 A. Nenesl křídelní kanóny MG FF/M a místo radiostanice byl vybaven kamerou Rb 21/18. Vyrobeno 29 kusů.
  • Bf 109 E-6/N - shodný s verzí E-1. Motor DB 601 N o výkonu 1 175 k. Vybaven dvěma kamerami Rb 12,7/7x9. Vyrobeno 6 kusů.
  • Bf 109 E-7 - možnost podvěšení 300l palivové nádrže nebo pumového závěsníku ETC 500.
  • Bf 109 E-7/N - stíhací bombardér s prodlouženým doletem. Vyrobeno 452 letadel.
  • Bf 109 E-7/Z - stíhací bombardér s prodlouženým doletem. Motor DB 601 N s přímým vstřikováním oxidu dusného.
  • Bf 109 E-7/U1- pancéřovaný chladič. 208 kusů.
  • Bf 109 E-7/U2 - dodatečné pancéřování a samosvorné palivové nádrže. 265 letadel.
  • Bf 109 E-7/U3 - dvě vyosené kamery Rb 12,7/7x9 a radiostanice FuG 17 VHF.
  • Bf 109 E-8 - motor DB 601 A, jinak prakticky shodný s verzí E-7.
  • Bf 109 E-9 - průzkumný letoun s prodlouženým doletem. Vybaven kamerami Rb 50/30 nebo Rb 32/7.

Verze T (Toni)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109T-1

Bf 109 T byl odvozen od verze Bf 109 E. Zkoušky probíhaly na prototypu Bf 109 V17 (D-IWKU), který byl vybaven čtyřmi pomocnými jednotkami pro start z katapultu. Po havárii prototypu byl nahrazen strojem Bf 109 V17a (TK+HM). Hlavním cílem bylo vytvořit palubní stíhačky pro rozestavěné letadlové lodě Kriegsmarine (klasické Graf Zeppelin, Flugzeugträger B a lehkou letadlovou Seydlitz). Hlavní změnou bylo zvětšení rozpětí na 11,08 m, zesílení konstrukce trupu v místě, kde se mezi pátou a šestou sekcí nacházel úchyt pro katapult, a přistávací hák. Po složení křídla nepřekračovalo rozpětí 4,59 m. Výzbroj byla tvořena buď čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (dva v trupu, dva v křídle), nebo dvěma kulomety MG 17 a dvěma křídelními kanóny MG FF.

Zkoušky prvních Bf 109T-0 byly zahájeny v Itálii, záhy však byly přesunuty do Travemünde. Výroba verzí T-1 a T-2 (Werk-Nr.7728 až 7797) probíhala v první polovině roku 1941. Od června bylo 63 strojů dodáno jednotkám Luftwaffe v Norsku, 42 kusů získala I/JG 77 a cvičné jednotce Jagdgruppe Drontheim připadlo 21 letounů. Koncem prosince 1941 byl vydán příkaz ke stažení všech Bf 109T-2 do Německa, kde měly být v továrně Fieseler urychleně vybaveny na standard T-1. Společnost Messerschmitt však nabídla variantu vycházející z nového pozemního Bf 109G. Nahromaděné Bf 109T-2 proto byly přiděleny noční stíhací NJG 101, JG 300, školní Blindflugschule 10 a Jagdstaffel Helgoland, podléhající II/JG 11. Po britských náletech na Helgoland se jednotka v listopadu 1943 přemístila na jihonorský Lister, kde operovala do léta 1944. Poté zbylé T-2 jako zastaralé předala školním jednotkám.

  • Bf 109 T-0 - Předvýrobní varianta vznikla přestavbou deseti strojů Bf 109 E-l. Výzbroj tvořily čtyři kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (dva v trupu, dva v křídle), nebo dva kulomety MG 17 a dva křídelní kanóny MG FF/M ráže 20 mm. 10 letounů.
  • Bf 109 T-1 – verze vycházející z Bf 109 E-3 s motorem DB 601 N a plným palubním vybavením. 7 letounů.
  • Bf 109 T-2 – tato verze prošla úpravou pro použití na pevné zemi, bez palubního vybavení. 70 letadel.

Verze F (Friedrich)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 F-4/trop
Bf 109F-3
Messerschmitt Bf 109 F-4 v Canada Aviation Museum

Už u posledních verzí Bf 109E bylo zřejmé, že tento typ dosáhl svého zenitu. Vylepšení jeho draku už nepřinášelo potřebné a podstatné zvýšení výkonů. Konstrukční kancelář začala pracovat na zabudování nového motoru DB 601E o výkonu 1 350 k do přepracovaného draku. Změny byly patrné zejména na jinak řešené kapotáži motoru, kde byly zmenšeny chladiče na křídlech a křídla dostala nové oblé zakončení, čímž se zvýšila nosná plocha a byly odstraněny vzpěry vodorovných ocasních ploch. Zpevněna byla i zadní část trupu a proběhly i mnohé jiné vnitřní úpravy. Vývojové verze F byly prototypy Bf 109 V21 – V25.

Nový stroj se tak dosti lišil od svého předchůdce. Luftwaffe si od nového Messerschmitt Bf 109F slibovala nabytí převahy nad britskými Spitfiry Mk.I. "Fridrich" pro RAF na jaře 1941 znamenal skutečně nepříjemné překvapení. Jedinou chybičkou nového stroje byla relativně slabá výzbroj sestávající ze dvou kulometů MG 17 a 20 mm kanónu MG 151/20 v duté ose vrtule. S výzbrojí se jak to bývá zvykem laborovalo, a tak verze F-1 měly kanón MG FF/M, F-2 15 mm MG 151 a F-4 20 mm MG 151/20. Ze začátku byly velké problémy se zasekáváním kanónu MG FF/M, přehříváním motoru a odlamováním zadní části trupu. Po počátečních problémech se verze F stala mezi německými letci nejoblíbenější, díky své vyváženosti manévrovacích schopností a výkonu motoru. Během operace Barbarossa byla polovina stíhacích jednotek Luftwaffe na východě vyzbrojená Messerschmittu Bf 109F.

Stejně jako předcházející verze i verze F byly upravovány do verze Trop (Např. Bf 109 F-4/Trop – na této verzi upravená pro tropické podmínky, dosáhl Hans-Joachim Marseille většiny ze svých 158 sestřelů). Od verze F-2 se také používaly polní soupravy (Rüstsätze). Další verze F-2 a F-4 se kromě rozdílů ve výzbroji lišily použitím zařízení GM-1 Anlage na přímé vstřikování oxidu dusného do motoru pro krátkodobé zvýšení výkonu. Celkem bylo vyrobeno asi 2 000 kusů verze F.

  • Bf 109 F-0 – Kompletně přepracovaná konstrukce bez podpěr výškových kormidel. Pohon obstarával motor DB 601 N upravený pro vestavbu kanónu MG FF/M. Vyrobeno bylo 34 kusů.
  • Bf 109 F-1 – Shodný s verzí F-0, ale měl přetlakovou kabinu. Vyrobeno 208 letadel.
  • Bf 109 F-2 – Výzbroj tvoří 2 kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a kanon MD FF/M byl nahrazen kanonem MG 151/15 ráže 15mm. Pohon obstarával motor DB 601 N. Z důvodu většího počtu havárií předcházejících verzí, byla zesílena zadní část trupu. Vyrobeno 1380 kusů.
    • Bf 109 F-2/U1 – Základní výzbroj byla posílena dvěma kanóny MG FF/M ráže 20 mm instalovanými v křídle.
    • Bf 109 F-2/U2 - Trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm byly nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm.
  • Bf 109 F-3 – Verze F-1 s motorem DB 601 E. Výzbroj tvoří kanón MG FF/M ráže 20 mm a dva trupové kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Vyrobeno 50 kusů.
  • Bf 109 F-4 – Shodný s verzí F-2. Kanon MG 151/15 nahradil MG 151/20 ráže 20mm. Byla zvýšena bezpečnost pilota přidáním pancéřování a instalací samosvorných nádrží. Bylo vyrobeno 1841 kusů.
  • Bf 109 F-5 – Vychází z varianty F-2. Motor DB 601 N se zařízením GM 1 pro vstřikování oxidu dusného. Výzbroj tvoří dva kulomety MG 17 ráže 7,92 mm a motorový kanón MG 151/20 ráže 20 mm. Vyroben byl pouze 1 kus.
  • Bf 109 F-6 – Shodný s verzí F-5. Výzbroj rozšířena dvěma křídelními kulomety MG 17.

Verze G (Gustav)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 G-6, 1944
Bf 109G-10
Restaurovaný Bf 109G-4 (D-FWME)
Kokpit stroje Bf 109 G

Po nasazení Bf 109F se předpokládalo, že bude vývoj Bf 109 ukončen. Na frontě ho měly postupně nahradit Focke-Wulfy Fw 190 a stroje Me 209. Vývoj nových Me 209 však vázl a ani Focke-Wulfy Fw 190 nebyly dodávány v dostatečném objemu, aby pokryly požadavky německého letectva. Padlo tedy rozhodnutí pokračovat ve vývoji Bf 109.

Verze Bf 109F se měla dále zlepšovat. Nedostatkem byla zejména slabá výzbroj, ale jejímu vylepšení však musel odpovídat i zvýšený výkon motoru. Proto byl do draku Bf 109F zabudován nový motor DB 605A o výkonu 1 470 k. Nová verze BF 109G se velmi podobala Bf 109F-4. První verze nesly dokonce stejnou vyzbroj. Ale už verze G-1/Trop měla na motoru charakteristické vyduté výstupky a pod nimiž se ukrývaly zvětšené závěry 13 mm kulometů MG 131. G-4 měl větší kola podvozku a G-5 zase zvětšenou směrovku.

Nejrozšířenější zůstala verze 'G-6' vyráběná od podzimu 1942. Ta se vyznačovala svojí silnější výzbrojí a možností měnit konfiguraci zbraní přímo v polních podmínkách. Typická byl varianta G-6/U4 se dvěma 20 mm kanóny MG 151/20 pod křídly, 30 mm kanónem MK 108 střílejícím dutou hřídelí vrtule a dvěma 13 mm kulomety MG 131 nad motorem. Stroje měly možnost nést přídavnou nádrž, pumy i neřízené střely proti bombardovacím svazům. Později se jednotlivé typy upravovaly na verzi G-10. Ta se odlišovala novým překrytem kabiny (takzvaný Galland kryt). Proběhly drobné úpravy překrytu kabiny a jiné.

Verze G byla nejpočetnější, představovala kolem 60% všech Bf 109. Byly sice dobře vyzbrojené a vybavené, ale už nedosáhly takových kvalit jako stroje E a F. Při letu neustále vyžadovaly pozornost a přistávání bylo nebezpečné. 352 sestřelů na strojích verzí G a K dosáhl Erich Hartmann, což z něj učinilo dosud nejúspěšnějšího stíhače všech dob.

  • Bf 109 G-0 – Jedná se o předsériové stroje s motory DB 601 E. Vyrobeno bylo 11 kusů.
  • Bf 109 G-1 – Shodný s verzí G-0, ale již s motorem DB 605 A-1, B-1 nebo C-1 a přetlakovou kabinou. Výzbroj tvořil kanón MG 151/20 a dva kulomety MG 17. Vyrobeno bylo 167 kusů.
  • Bf 109 G-2 – Nebyl vybaven přetlakovou kabinou. Výzbroj shodná s verzí G-1. Bylo vyrobeno 1586 kusů.
  • Bf 109 G-3 – Shodný s verzí G-1, ale s novým typem radiostanice a přetlakovou kabinou. Vyrobeno 50 kusů.
  • Bf 109 G-4 – Shodné s verzí G-2. Pohon zajišťoval motor DB 605 A se zařízením GM pro přímé vstřikování oxidu dusného do válců motoru(dostup zvětšen na 11 580m). Vyrobeno 1242 kusů.
  • Bf 109 G-5 – Přetlaková verze shodná s modelem G-6. Navíc byly do trupu instalovány těžké kulomety MG 131 ráže 13 mm. Vyrobeno cca 16 kusů.
  • Bf 109 G-6 – Z této verze vycházely všechny pozdější modifikace. Neměla přetlakovou kabinu. Vyrobeno bylo 10000 až 12000 kusů.
  • Bf 109 G-8 – Průzkumný letoun krátkého doletu. Byl osazen kamerami Rb 12,5/7x9 nebo Rb 32/7x9 a kamerou Robot 11. Výzbroj tvořil kanón MG 151/20 a dva trupové kulomety MG 131. Bylo vyrobeno 906 kusů.
  • Bf 109 G-10 – Jedná se o přestavbu strojů série G na standard Bf 109 K-4. Pohon zajišťovaly motory DB 605 DCM nebo DB 605 A se zařízením MW 50 (přímé vstřikování směsi vody a metanolu do válců motoru). U některých strojů byl kanón MG 151/20 nahrazen kanónem MK 108 ráže 30 mm. Vyrobeno bylo cca 2600 kusů.
  • Bf 109 G-12 - Jedná se o přestavěné stroje G-1,2,3,4 a 6 na dvoumístný výcvikový letoun. Většina letounů byla bez výzbroje. Přestavěno cca 500 kusů různých verzí Bf 109 G.
  • Bf 109 G-14 – Pohon zajišťoval motor DB 605 AM/AS se zařízením MW-50. Byla použita kabina Erla-Haube (Gallandova kabina – zlepšovala výhled pilotů). Vyrobeno cca 6500 kusů.

Verze H[editovat | editovat zdroj]

V roce 1943 vznikla verze Bf 109 H-0 přestavbou verze Bf 109 F. Pohon zajišťoval motor DB 601 E-1 se zařízením GM-1. Letoun měl zvětšeno rozpětí o 2 metry. Bojové nasazení je doloženo u jednoho stroje, celkový počet vyrobených kusů není znám.

Verze K (Kurfürst)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 K-4, 11./JG 3

Logickou realizací změn na verzi G (v tomto případě G-6) bylo vytvoření nové kompaktní verze, která by zahrnovala všechny důležité změny z předchozího modelu. Vznikl nový Bf 109K. Výzbroj byla zesílena nahrazením kanónu MG 151/20 kanónem MK 108 v duté hřídeli motoru a dvou 13 mm kulometů nad motorem. První stroje verze K-4 přišly k bojovým jednotkám na podzim 1944. Tato poslední verze Messerschmittu Bf 109 vyráběných po dobu druhé světové války byla plnohodnotným stíhacím strojem, který se mohl postavit i těm nejlepším stíhačům protivníka. Celkem bylo vyrobeno asi 1 700 kusů této verze.

  • Bf 109 K-2 – vyroben pouze 1 kus.
  • Bf 109 K-3 – Jedná se o letoun s přetlakovou kabinou a motorem DB 605ASD se zařízením GM-1 nebo MW 50. Vyroben byl pouze 1 kus.
  • Bf 109 K-4 – Pohon zajišťoval motor DB 605 D nebo DB 605 AS. Výzbroj tvořily dva kulomety ráže 13mm a 30mm kanón MK 108 v ose vrtule. Vyrobeno bylo 1693 strojů.
  • Bf 109 K-6 – Výzbroj shodná s K-4 a navíc dva křídelní kanóny MK 108, které byly v praxi odmontovány kvůli odlehčení letounu. Vyroben 1 kus.
  • Bf 109 K-8 – jedná se o průzkumnou variantu. Výzbroj tvoří 3 kanóny MK 108. Stroj byl vybaven 2 kamerami Rb 32/7x9.

Bf 109Z "Zwilling"[editovat | editovat zdroj]

Bf 109Z-1

Tento experimentální letoun byly v podstatě dva draky stroje Bf 109F spojeny pomocí nového centoplánu a nových vodorovných ocasních ploch, podobně jako F-82 Twin Mustang. U prototypu byl pravý kokpit zakapotován a pilot seděl v levém. Byly navrženy čtyři varianty tohoto letadla. Jedna z nich byla přepadový stíhač vyzbrojena pěti 30 mm kanony a až do 1 000  kg nákladu pum, další byl stíhací bombardér vyzbrojený dvěma kanóny MK 108 a až dvěmi pumami o hmotnosti 2200 lb.

Oba letouny měly být poháněny motorem DB 605. Třetí a čtvrtá byly pouze jen na papíře a byly by podobné prvním dvěma návrhům, ale poháněny motoy Jumo 213. Nakonec byl postaven pouze jeden Bf 109Z, a ten nikdy neletěl, protože byl ve svém hangáru poškozen během spojeneckého bombardování v roce 1943 a v roce 1944 bylo od projektu trvale opuštěno.

Další verze[editovat | editovat zdroj]

Avia S-199
  • Avia S-99 – Jedná se o letouny smontované v Československu po skončení 2.světové války z nalezených komponent. Jednalo se o dva letouny Bf 109 G-12 a cca 2 dvou desítek strojů verzí G-10 a K-4. K pohonu byl využit motor DB 605. Původní označení bylo Avia C-10, jenž se později změnilo na Avia S-99. Dvoumístná varianta Bf-109G-12 se označovala CS-99 a první z nich zalétal Petr Široký dne 20. června 1946, poslední zkompletovaný dvoumístný CS-99 tentýž pilot 1. září 1947.
  • Avia S-199 – Po vyhoření skladiště motorů DB 605, bylo nutno přestavět Avii S-99 pro použití motoru Jumo 211F, který byl původně používán u letounů He 111. Hlavní nevýhodou byl vysoký kroutící moment. Bylo vyrobeno 511 kusů Avia S-199 (25 kusů bylo předáno Izraelskému vojenskému letectvu) a několik cvičných dvojmístných CS-199.
  • Hispano Aviacion Ha 1112 (Buchón) – Španělské vojenské letectvo používalo typy Bf 109B, E a F. V době rozběhu licenční výroby u leteckého podniku Hispano Aviación v Seville se plánovala výroba Bf 109G. Spolu s licencí získalo Španělsko 25 vzorových letounů Bf 109G-2. Nesmontované stroje však na místo určení nedorazily kompletní. Dodány byly pouze trupy bez ocasních ploch, motorů a vrtulí. V Seville proto vyrobili nové ocasní plochy a v roce 1944 zahájili sériovou výrobu draků. Otázka náhrady nedodaných pohonných jednotek Daimler Benz zatím nebyla vyřešena. Nakonec bylo na základě úspěšné přestavby Bf 109E-1 na motor Hispano Suiza z roku 1943 rozhodnuto o použití domácích motorů Hispano Suiza HS-12Z-89.

Na začatku roku 1945 byla do draku Bf 109 instalována tato pohonná jednotka a letoun dostal označení HA-1109J-1L. Ocasní plochy musely být přepracovány, protože použitý motor měl oproti původnímu DB 601 opačný směr otáčení. Stroj byl zalétán 2. března 1945 s vrtulí Hamilton. V lednu 1946 letoun převzala technická správa španělského letectva s původně plánovanou švýcarskou vrtulí Escher-Wyss. Plánovaná výroba dvou set kusů byla nakonec pro dostatek náhradních dílů rozšířena na tři sta strojů.

Počátkem roku 1950 vznikla použitím motoru HS-12Z-17 v kombinaci s vrtulí de Havilland, kterou v licenci vyráběla domácí společnost ENHASA, verze HA-1109K-1L (vojenské označení C-4J). V přídi trupu již nebylo místo pro instalaci zbraní, letoun byl proto neozbrojený. Po různých pokusech s montáží výzbroje se zkoušely zavěšené kulomety Breda pod křídlem. Sériová výroba započala v roce 1951.

V polovině roku 1950 začal vývoj cvičného dvoumístného stroje s označením HA-1110K-1L, létající původně s motorem Hispano Suiza HS-12Z-17. Sériové stroje měly instalovány pohonné jednotky Rolls Royce Merlin.

Neozbrojená verze HA-1109K-1L byla přepracována na verzi HA-1112K-1L s výzbrojí dvou kanónů Hispano HS-404 v křídle a s podvěšenými neřízenými raketami Oerlikon, kterých nesl osm pod každou polovinou křídla. Tyto úpravy se však projevily ve zvýšené hmotnosti letounu, který již nemohl být používán pro záchytné stíhání. Jeho křídlo proto bylo vybaveno aerodynamickými plůtky a sloužil výhradně jako bitevní pro hloubkové akce. Letouny poháněl motor HS-12Z-17.

V roce 1953 vznikly dva prototypy s motorem Rolls-Royce Merlin, které nesly označení HA-1109M-1L.

HA-1112M-1L (vojenské označení C-4K), byla ozbrojená varianta z roku 1954, opět poháněná motorem Rolls Royce Merlin.

11. října 1957 poprvé vzlétla dvoumístná verze HA-1112M-4L, vzniklá přestavbou starší, rovněž dvoumístné HA-1110K-1L.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Finské stroje Bf 109G-2 na letišti Helsinki Malmi v červnu 1943.
Rumunský Messerschmitt Bf 109 u Stalingradu
Hispano Aviación HA-1112 Buchon, druhá a poslední španělská verze stavěná v Hispano Aviación
Bf 109G-2 14792
jugoslávské letecké muzeum
BulharskoBulharsko Bulharsko
Chorvatsko Ustaša Chorvatsko
  • Letectvo nezávislého státu Chorvatsko operovalo s 50 letouy Bf 109, včetně E-4, F-2, G-2/-6/-10 a K.
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
  • Československé letectvo užívalo ukořistěná letadla a po válce pokračovalo se stavbou Messerschmittů Bf 109G pod označením Avia S-99, ale brzo došla zásoba motorů Daimler-Benz DB 605 poté, co byl zničen sklad v Krásném Březně.
FinskoFinsko Finsko
  • Finské letectvo objednalo z Německa 162 letadel (48 G-2, 111 G-6 a tři G-8), ale 3 byly při převozu zničeny.
Třetí říše Německá říše
  • Luftwaffe byla hlavním uživatelem strojů Bf 109.
Maďarsko 1940 Maďarsko
  • Maďarsko používalo tři D-1, 50 E-3/-4, 66 F-4 a ~490 G-2/-4/-6/-8/-10/-14.
IzraelIzrael Izrael
Italské království Itálie
War flag of the Italian Social Republic.svg Italská sociální republika
  • Aeronautica Nazionale Repubblicana používala 300 G-6/-10/-14 a dva G-12; tři K-4 byly také doručeny.
Japonsko Japonsko
Rumunsko Rumunsko
  • Rumunské letectvo používalo 50 E-3/4, 19 E-7, dva F-2, pět F-4 a minimálně 235+ G-2/G-4/G-6/-8 plus 75 109G-6 vyrobené domácím průmyslem IAR.
Slovensko 1939-1945 Slovensko
Španělsko Španělsko
  • Španělské letectvo používalo několik D-1, E-3 a 15 F-4 a mohlo obdržet několik B-typů. Dobrovolníci španělské modré divize na východní frontě užívali E-4, E-7, E-7/B, F-2, F-4 (spadající pod JG-27 pod velením Luftflotte 2, do dubna 1943) mezi G-4 a G-6 (JG-51 pod velením Luftflotte 4, do června 1944). Licenční varianta Hispano Aviación HA-1112 byla vyráběna do roku 1958.
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko Švýcarsko
Jugoslávie Jugoslávie

Specifikace (Bf 109 G-6)[editovat | editovat zdroj]

Bf 109 G-3

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,924 m
  • Délka: 9,02 m
  • Výška: 2,6 m
  • Nosná plocha: 16,05 m²
  • Plošné zatížení: 199,8 kg/m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 2247 kg
  • Vzletová hmotnost: 3148 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 3400 kg
  • Pohonná jednotka: 1× kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec DB 605A-1
  • Vzletový výkon motoru: 1475 k (1084,8 kW)
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,33 kW/kg

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 640 km/h ve výšce 6300 m
  • Cestovní rychlost: 590 km/h ve výšce 6000 m
  • Dostup: 12 000 m
  • Stoupavost: 17 m/s
  • Dolet: 850 km, s přídavnými nádržemi 1000 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2× 13mm kulomet MG 131
  • 1× 20mm kanon MG 151/20 (nebo 1× 30mm kanón MK 108, G-6/U4)
  • 1× 300l přídavná nádrž nebo 1× 250kg (550lb) bomba nebo 4× 50kg (110lb) bomby (G-6/R1)
  • 2× Wfr. Gr.21 rakety (G-6 s R2)
  • 2× 30mm kanon MK 108 pod křídly (G-6 s R4)
  • 2× 20mm kanon MG 151/20 pod křídly (G-6 s R6)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  • Minen-Geschosspatrone - explozivní munice.
  • Umrust-Bausatz – úpravy provedené výrobcem.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLACKAH, Paul; LOWE, Malcolm V. Messerschmitt Bf 109 : všechny verze od roku 1935 : technické detaily, pilotování a údržba legendární jednomístné stíhačky Luftwaffe. Praha : Grada, 2011. 164 s. ISBN 978-80-247-3522-1.  
  • BOWMAN, Martin. P-47 Thunderbolt vs Bf 109G/K : Evropa 1943-45. Praha : Grada, 2010. 80 s. ISBN 978-80-247-3444-6.  
  • HOLMES, Tony. Spitfire vs Bf 109 : bitva o Británii. Praha : Grada, 2008. 80 s. ISBN 978-80-247-2518-5.  

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Messerschmitt Bf 109 na slovenské Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "List of Israeli Air-to-Air Victories 1948–1966." acig.org. Retrieved: 2 January 2010.
  2. Messerschmitt Me-109 [online]. [cit. 2014-07-13]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]