Junkers Ju 290

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Junkers Ju 290
Junkers Ju 290
Junkers Ju 290
Určení dálkový transportní, bombardovací a námořní hlídkový letoun
Výrobce Junkers
První let 16. července 1942 (Ju 290 V1)
Uživatel Luftwaffe
Vyrobeno kusů 65 ks

Junkers Ju 290 byl dálkový transportní, bombardovací a námořní hlídkový letoun používaný Luftwaffe během druhé světové války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Junkers Ju 290 byl přímým nástupcem dopravního letounu Junkers Ju 90 upraveným pro vojenské účely. V roce 1941 se dva prototypy Ju 90 začaly upravovat pro bojové úkoly. V polovině roku 1942 byly uvedeny do služby a objednána jejich sériová výroba. Tyto dva prototypy (Ju 290 A-0) a pět prvních sériových strojů (Ju 290 A-1 Werk-Nr.0152-0156) byly dokončeny jako těžké transportní letouny vybavené nákladovou rampou v ocase a obranými střílnami. Některé z těchto strojů se účastnily vzdušného zásobování jednotek obklíčených ve Stalingradu v prosinci 1942.

Výroba a další vývoj typu Ju 290 se soustředila v závodech Letov v Praze, kde byly od roku 1942 stavěny bojové verze počínaje verzí Ju 290 A-2 (Werk-Nr.0157-0159) , která nesla vyhledávací radar FuG 200 Hohentwiel. Další drobné změny vedly přes verze A-3 (Werk-Nr.0160-0164) a A-4 (Werk-Nr.0165-0169) až ke konečné Ju 290 A-5 ,jenž byl vybaven samosvornými palivovými nádržemi a přídavným pancéřováním sedaček prvního i druhého pilota. Celkem bylo vyrobeno 11 kusů varianty A-5 (Werk-Nr.0170-0180).

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Junkers Ju 290 po skončení války s americkým značením
Zadní pohled na otevřenou nákladovou rampu transportní verze Ju 290

Německá armáda narazila v zimě 1941 na problém zásobování jednotek, které pronikly hluboko na území Sovětského svazu a vzdálily se tak pozemním zásobovacím základnám. Možným řešením problému bylo upravení civilního čtyřmotorového letounu Junkers Ju 90 na vojenský transportní letoun pod označením Ju 290. Dva prototypy a pět sériových strojů se na přelomu let 1942 a 1943 zúčastnily leteckého zásobování Paulusovy 6. armády v obleženém Stalingradu.

Mezitím se vystupňovala potřeba námořního hlídkového letounu s dlouhým doletem pro vyhledávání zásobovacích konvojů spojenců. Verze Ju 290 A-2 nesla vyhledávací radar typu FuG 200 Hohentwiel měla akční rádius kolem 3000 km a mohla zůstat ve vzduch přibližně 20 hodin. Pro hlídkové úkoly se výborně hodila a brzy začala u bojových útvarů Luftwaffe nahrazovat Focke-Wulf Fw 200 Condor. Verze A-3 a A-4 se odlišovaly menšími změnami ve výzbroji a vedly k verzi A-5, která disponovala lepším pancéřováním prostorů osádky a samosvornými palivovými nádržemi. Postupně bylo dokončeno pouze 65 strojů ve všech verzích, ovšem nikdy nebylo zároveň v činné službě více než 20 z nich. První série letadel nesly kamufláž RLM 65/70/71, stroje určené pro námořní hlídkovou službu nátěr RLM 65/72/73.

Pozdější verze letadla vykazovaly velmi slibné vlastnosti, větší dolet, těžší výzbroj a možnost nést protilodní řízené střely.

Ju 290 A-9 čísla 0185 byl postaven jako soukromé dopravní letadlo pro Adolfa Hitlera. Měl přetlakovou kabinu a mohl nést až 50 cestujících. Tento letoun byl zařazen k I/KG200 ve Finsterwalde a 23. dubna 1945 přeletěl do Barcelony.

Velký dolet Ju 290 ho činil skvělým kandidátem pro projekt transatlantického bombardéru a prototypy odvozené verze s ještě větším doletem byly vyvíjeny pod označením Junkers Ju 390. Po pro Německo nepříznivém vývoji válečných operací, kdy Luftwaffe ztratila výhodné základny v západní Francii byl v říjnu 1944 projekt Ju 390 zastaven.

Několik strojů Ju 290 přečkalo válku. Spojenci využili minimálně tři kusy. Jeden připadl Spojeným státům (Ju 290 A-4 výrobního čísla 0165 s baňatým nosem z Letovu a radarem FuG 203) byl využíván k nočním operacím a spodní plochy měl natřeny černou barvou. Britové obdrželi ke zkouškám dva letouny. Ju 290 A-5 čísla 0178 získalo Španělsko. Stroj byl využíván k výcviku posádek v letecké škole v Salamance; ze služby bylo stažen až po nehodě v polovině padesátých let.

Jeden letoun Ju 290 byl v srpnu 1946 dokončen v továrně Letov jako civilní dopravní Letov L.290 Orel s využitím součástek určených pro prototyp Ju 290 B-2 a rozestavěného exempláře Ju 290 A-8 (Werk-Nr.10212).V roce 1956 byl sešrotován.

Mýtus o letu do Japonska[editovat | editovat zdroj]

Po invazi německých vojsk do Sovětského svazu v červu 1941 bylo uzavřeno přímé spojení Německa a Japonska, jež bylo nadále možné jen nebezpečnou a dlouhou cestou pomocí lodí a ponorek. Proto bylo v plánu obě mocnosti Osy spojit pomocí letadel Luftwaffe modifikovaných na extrémně dlouhý dolet. Polní maršál Erhard Milch nechal zpracovat studii proveditelnosti pro takové lety. Bylo zvažováno několik tras včetně Němci okupovaného Ruska a Bulharska. Nakonec bylo jako optimální místo vybráno Nautsi poblíž jezera Inari v severním Finsku, plán letu byl letět podél Severního ledového oceánu, poté přes východní Sibiř do Mandžuska k dotankování pro let do samotného Japonska. Přes teoretickou zvládnutelnost se mělo jednat o let zvláště náročný a nebezpečný.

V roce 1943 byl pro tyto lety vybrán stroj Ju 290 a testy začaly v březnu 1943 na letounu typu Ju 290 A-5 (výrobní číslo 0170, KR+LA) naloženého 45 tunami paliva a nákladu. Tři Ju 290 A-9 (výrobní čísla 0182, 0183 a 0185) byly přebudovány pro dálkové lety v továrně Junkers rovněž v březnu 1943. Žádný let se však neuskutečnil a plán byl nakonec odložen na neurčito poté, co Japonci tento postup odmítli, neboť nechtěli provokovat SSSR (s nímž měli uzavřen pakt o neútočení) přeletem jeho sibiřského území, a tři letouny byly předány KG 200. 0182 byl ztracen v akci v Rusku, 0183 byl zničen v Travemünde a 0185 byl vyhodnocen jako neopravitelný po misi v Rusku, vše v průběhu roku 1944.

Práce na letech do Japonska byly obnoveny v prosinci 1944, hlavně kvůli potřebě přepravit generála Luftwaffe Ulricha Kesslera do Japonska jako náhradu za německého atašé v Tokyu. Ju 290 A-3, č. 0163, byl přelétnut do Travemünde k nezbytným modifikacím, ale práce se zpožďovaly, a tak bylo nakonec rozhodnuto Kesslera poslat ponorkou U-234. Letadlo bylo zničeno 3. května 1945 při příchodu britských jednotek.

Do povědomí odborné i laické veřejnosti se rozšířil mýtus o tom, že byl přece jen nějaký let Ju 290 do Japonska během druhé světové války uskutečněn. Vzniknout mu dala dezinformace podaná zajatým německým mechanikem jménem Wolf Baumgart. Nicméně výzkum Gunthera Otta, hlavního znalce tohoto typu, který sestavil kompletní osudy všech kusů těchto dálkových letounů, nepotvrdil, že by se nějaký let uskutečnil.

Přestože byl mýtus vyvrácen, dostal se i do české odborné literatury, například do publikace Václava Němečka "Vojenská letadla 3", kde přímo uvádí, že tři Ju 290 s přídavnými palivovými nádržemi vykonaly let do Mandžuska bez mezipřistání a umožnily tak výměnu důležitých technických informací a vzácných surovin se spřáteleným Japonskem.

Nicméně, husarský kousek v podobě dálkového letu do Japonska přes území SSSR se povedl Italům na letounu Savoia-Marchetti SM.75 v polovině roku 1942.

Operátoři[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj (Ju 290 A-5)[editovat | editovat zdroj]

  • 6× kanón ráže 20 mm MG 151/20 ve střeleckých věžích a ocasním střelišti
  • 1× kulomet ráže 13 mm MG 131 v gondole
  • radar FuG 200 Hohentwiel

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Ju 290 A-5[editovat | editovat zdroj]

  • Rozpětí: 42 m
  • Délka: 28,64 m
  • Výška: 6,83 m
  • Hmotnost prázdného letounu: 33 005 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 44 970 kg
  • Pohonná jednotka: čtyři hvězdicové vzduchem chlazené motory BMW 801
    • Výkon motoru: 1730 k (cca 1272 kW)
  • Max. rychlost: 440 km/h
  • Dostup: 6000 m
  • Dolet: 6150 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Junkers Ju 290 na anglické Wikipedii.