Messerschmitt Me 263

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Me 263 / Ju 248
Určení raketový stíhací letoun
Výrobce Messerschmitt/Junkers
Šéfkonstruktér Alexander Lippisch
První let srpen 1944 (bez motoru)
Uživatel Luftwaffe
Vyrobeno kusů 1
Vyvinuto z typu Messerschmitt Me 163

Messerschmitt Me 263 nebo Junkers Ju 248 byl raketově poháněný vojenský letoun vyvinutý ze stroje Messerschmitt Me 163 ke konci druhé světové války. Jednalo se o zvětšeninu Me 163 s větším rozpětím, delším trupem a zatahovacím podvozkem příďového typu.[1]

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Me 163 měl dva hlavní nedostatky: krátký dolet a nutnost přistávat na lyži, což bylo velice nebezpečné protože motor letadla spaloval směs látek C-stoff a T-stoff. Pokud se při přistávání nacházel zbytek těchto látek motoru, mohlo dojít k explozi. Jednoduchý podvozek se pří vzlétání odhazoval. Tyto dvě chyby způsobovaly, že Messerschmitt Me 163 Komet nebyl tak úspěšný, jak se předpokládalo.

Problémy s doletem se snažili technici vyřešit verzí Me 163C přidáním přídavných palivových nádržím, ale s nevelkým úspěchem. Navíc ještě stroj stále přistával na lyži. Projekt byl předán Heinrichovi z firmy Junkers a ta pro tento stroj používáala jméno Junkers Ju 248.

Vývoj Me 263 začal po uvedení do výroby Me 163C, protože ten nebyl považován za následovníka Me 163B - byla to jen modifikace.

25. září roku 1944 byla vrchnímu velení Luftwaffe předvedena maketa. Trup byl výrazně upraven pro větší nádrže, kokpit byl přestavěn a okna kokpitu měli bublinovitý tvar, aby měl pilot lepší rozhled. A konečně, místo přistávací lyže byl do stroje namontován sklápěcí podvozek. Raketový motor byl upraven tak, aby měl dvě komory: hlavní s větším výkonem pro vzlet a stoupání a vedlejší se slabším výkonem pro normální let. Takto se mělo ušetřit palivo.

Mělo to fungovat tak, že při vzletu by běžely obě komory na plný výkon a po vystoupání do potřebné výšky by se hlavní komora vypnula a pokračovalo by se v létě pouze s vedlejší. Tento upravený motor byl testován na upravených strojích Me 163B. Pro ​​sériovou výrobu se ale počítalo s použitím silnějšího raketového motoru BMW 708 namísto původního raketového motoru Walter.

Před zahájením výroby Me 263 byly upraveny a přestavěny dva stroje Me 163 BV 13 a V 18, ale V 13 byl poškozen počasím a tak došlo k přestavění pouze V 18. Později byl tento stroj pojmenován Me 163D, ale k jeho další produkci nedošlo. V listopadu roku 1944 došlo k dalším úpravám stroje Me 263. Zároveň byl projekt pojmenován Ju 248 Flunder nebo Me 263 Scholle ("platýs").

Hertel chtěl původně do stroje nainstalovat náporový motor, ale tato technologie byla i přes technické vyspělosti Německa stále ne zcela probádaná, a tak od tohoto záměru upustil (ačkoli Němci měli s náporovým motory velké zkušenosti, stroje jako V-1 či He 162 hovoří za vše). Plánovalo se také umístit pod křídla přídavné nádrže, což by sice snížilo rychlost o přibližně 10%, ale prodloužilo dolet. Ale protože stroj měl křídla vyrobená podle Me 163B a musela projít dalšími úpravami.

Začátkem roku 1945 představila firma Junkers stroj EF-127 Wally jako protihráče Me 263. Tento jev byl pro německý průmysl během války typický - firmy mezi sebou bojovaly až do úplného konce, místo toho, aby spolupracovaly na jednom projektu.

První let bez motoru stroje Me 263 se odehrál v únoru roku 1945. V tomto měsíci proběhly i další lety bez motoru. Při testech se ukázaly jisté problémy s těžištěm, které musely být vyřešeny přídavnou zátěží. Také by se problém vyřešil tím, že by se změnila poloha podvozku nebo motoru. Při tomto letu však ještě podvozek nebyl sklápěcí.

Testovací lety byly později zastaveno pro nedostatek leteckého paliva. Jelikož Me 263 nebyl součástí Führernotprogrammu, prostředky se hledaly těžko. Ačkoli stroj nebyl připraven k sériové výrobě, nakonec se vývoj nezastavil a pokračoval až do konce války.

Stroje V2 a V3 ještě nebyly kompletní když válka skončila. V2 už měla mít sklápěcí podvozek a V3 už měla nést výzbroj. Ve V1 a V2 již byly instalovány motory HWK 109- 509C. Žádný z nich však nevzlétl, ačkoli problémy s těžištěm se více neukázali.

V dubnu roku 1945 obsadili továrnu Američané a získali 3 prototypy a 1 maketu. V2 byl zničen, jeden prototyp skončil v USA. Zbytek zabrali Sověti, kteří pak na základě získaných poznatků vytvořili stíhačku Mikojan-Gurevič I-270.[1]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1 pilot
  • Rozpětí: 9,50 m
  • Délka: 7,83 m
  • Výška: 3,17 m
  • Nosná plocha: 17,80 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 2105 kg
  • Vzletová hmotnost : 3950 kg
  • Maximální vzletová hmotnost : 5150 kg
  • Pohonná jednotka:raketový motor Walter HWK 109-509 C-3
  • Výkon pohonné jednotky: regulovatelný tah 1 - 17 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 880 km/h ve výšce 3000 m
  • Dostup: 14 000 m
  • Stoupavost: 150 m/s
  • Dolet: 15 min

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2× 30mm kanón MK 108 (60 nábojů/zbraň) v kořenech křídla

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Messerschmitt Me 263 na anglické Wikipedii.

  1. a b GUNSTON, Bill. Ilustrovaný průvodce: Německá, italská a japonská bojová letadla druhé světové války. Praha : Svojtka & Vašut, 1997. ISBN 80-7180-182-8. Kapitola Messerschmitt Me 263, s. 82.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUNSTON, Bill. Ilustrovaný průvodce: Německá, italská a japonská bojová letadla druhé světové války. Praha : Svojtka & Vašut, 1997. ISBN 80-7180-182-8.  
  • David Myhra, Messerschmitt Me 263, Schiffer Publishing, 1999. ISBN 0-76430-909-9.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Messerschmitt Me 263 ve Wikimedia Commons