Heinkel He 51

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Heinkel He 51
Hydroplán He 51W
Hydroplán He 51W
Určení stíhací letoun
bitevní letoun
průzkumný letoun
Výrobce Heinkel
Šéfkonstruktér Walter a Siegfried Günter
První let listopad 1932 (He 49a)
květen 1933 (He 51a)
Zařazeno 1935
Charakter vyřazen
Uživatel Luftwaffe
Španělsko Bulharsko
Vyrobeno kusů 700

Heinkel He 51 byl jednomístný dvouplošník, který byl vyráběn v různých variantách. Nejdřív byla vyráběna stíhací varianta, později hydroplán a bitevní verze. Vyvinut byl z letounů Heinkel He 37 (vyroben v roce 1928) a Heinkel He 49 (první let počátkem roku 1933).[1]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

He 51a byl běžný dvouplošný jednomístný stíhač; první (D-ILGY) poprvé vzlétl v květnu 1933, kdy byla Luftwaffe pořád tajná. Jednalo se o čtvrtý vyrobený prototyp He 49, který byl natolik upravený a přebudovaný, že obdržel nové označení.

Užití typu nad vodní, především mořskou hladinou, vedlo k přepracování třetího prototypu He 49c (D-2727) v roce 1933 na standard He 51. Dostal dva jednostupňové celokovové plováky společně s novým označením He 51W.

Ještě před koncem roku 1933 začaly ve Warnemünde práce na devíti předsériových kusech Heinkel He 51A, určených k provozním zkouškám. Řadový dvanáctiválcový motor BMW VI 7,3Z o maximálním výkonu 530 kW roztáčel pevnou dvoulistou dřevěnou vrtuli Schwarz. Výzbroj tvořila dvojice synchronizovaných kulometů Rheinmetall MG 17 ráže 7,92 mm v horní části trupu. První z předsériových He 51 začaly opouštět výrobní linku na jaře 1934 (He 51A-01 D-IQEE, He 51A-02 D-IHAO, He 51A-03 D-ITIU, He 51A-04 D-IJAY, He 51A-05 D-IDIE, He 51A-06 D-IREI, He 51A-07 D-IMIP, He 51A-08 D-IZER a He 51A-09 D-IROL). V červenci 1934 se první z předsériových exemplářů testoval ve zkušebním středisku v Döberitzu, později sloužil v DVL Reklame-Staffel Mitteldeutschland. Z důvodu omezených výrobních možností společnosti Ernst Heinkel Flugzeugwerke byla zadána licenční sériová výroba typu také u firem Arado a Erla, v druhé fázi výrobního programu také u závodů AGO a Fieseler.

První sériové kusy začaly opouštět výrobní haly Heinkel v dubnu 1935 v počtu čtyř kusů měsíčně až do poloviny června, kdy byla produkce navýšena na 10 kusů měsíčně. Firma Heinkel tak dodala všechny stroje z počáteční objednávky 75 kusů koncem ledna 1936, kdy rovněž společnost Arado dokončovala dalších 75 He 51A, zatímco výroba u Erla Maschinenwerke v Lipsku teprve začínala.

He 51A začala na výrobních linkách nahrazovat varianta He 51B se závěsy i vnitřní trubkovou instalací pro jednu 170 l přídavnou odhazovací nádrž pod trupem. 12 předsériových He 51B-0 bylo dodáno do Werlu, kde je v lednu 1936 převzala I./JG 134 a v únoru je následovalo 12 sériových He 51B-1.

Požadavky na dodávku osmi kusů plovákové stíhačky vedly společnost Heinkel v roce 1935 k výrobě verze He 51B-2. Následně bylo doobjednáno dalších 30 takto modifikovaných strojů. Koncem tohoto roku byl jeden exemplář He 51 vybaven hvězdicovým motorem Gnome-Rhône 14K a předveden na tajné ukázce v Budapešti. Maďarské letectvo se však nakonec rozhodlo zakoupit pro své jednotky italské stíhací letouny Fiat CR.32.

Začátkem léta 1936 začal Heinkel vývoj výškové úpravy základního typu He 51 s prodlouženými dvoupříhradovými křídly, která dostala označení He 51B-3. Na základě zkoušek následovaly další dva prototypy označené He 52B a He 52D.

Posledních 100 vyrobených kusů He 51 z celkového počtu 700 bylo u firmy Fieseler dokončeno ve verzi He 51C, určené především pro Španělsko. Tato varianta byla vybavena závěsníky pro šest 10 kg pum.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Bulharský He 51

Od podzimu 1933 již na He 51 létaly všechny tři tehdy utvořené propagační letky- Reklame-Staffel Ostdeutschland dislokovaná v Neuhausenu u Königsbergu ve východním Prusku, Mitteldeutschland v Berlíně-Staakenu a Süddeutschland ve Fürthu u Norimberka. Reklame-Staffel Mitteldeutschland a Süddeutschland byly koncem zimy 1935 staženy do Döberitzu u Berlína a k 1. březnu spojeny v první útvar Luftwaffe- stíhací skupiny I Jagdgeschwader 132, které velelo letecké eso z I. světové války major Robert von Greim. 14. března JG 132 obdržela čestný název „Richthofen“ podle nejlepšího německého pilota z prvního světového válečného konfliktu. Výcvik I./JG 132 se zaměřil na zkoušky vybavení a výstroje, II./JG 132 v Dammu u města Jüterborg nacvičovala taktiku vzdušných bojů. Během prvních měsíců roku 1936 začala I./JG 132 přebírat letouny He 51B-1, zatímco dřívější He 51A-1 byly jako přechodná výzbroj předány k I./St.G.165 v Kitzingenu.

Heinkel He 51A-1 JG 132

Současně se vznikem JG 132 byla utvořena stíhací skupina Küstenjagdgruppe 136 v Kielu-Holtenau, s úkolem bránit německé mořské pobřeží, která také obdržela první He 51A. Na jaře 1935 jednotka dostala za úkol vyzkoušet druhý plovákový He 51. Byl to upravený He 51A s imatrikulací D-IFTI. K 1.dubnu 1936 se z Küstenjagdgruppe 136 stala I. skupina Jagdgeschwader 136, která se pak přesně za rok přemístila do Jeveru. V první polovině roku 1936 došlo také k prvnímu použití He 51B u této jednotky.

Koncem zimy 1936 vznikla rozdělením JG 132 Jagdgeschwader 134 „Horst Wessel“. Její I. skupina měla sídlo v Dortmundu pod velením majora Kammhubera, II. ve Werlu, které velelo další stíhací eso T. Osterkamp a III. v Lippstadtu. Pouze III. Gruppe však převzala He 51A ve větším množství společně s letouny Arado Ar 68F, které tvořily převážnou výzbroj ostatních dvou skupin.

Dne 1. dubna 1936 vznikla z části III. Gruppe Jagdgeschwader 132 I. skupina JG 232 umístěná v Bernburgu, která také brzy začala dostávat He 51A. k 12. říjnu 1937 byla tato skupina přeznačena na I./JG 137. K 1. únoru 1938 pak složky I./JG 137 dosud vybavené He 51B byly začleněny do I. Gruppe Lehrgeschwader a přemístěny z Bernburgu do Garzu.

Dne 6. srpna 1936 bylo šest He 51B včetně německých pilotů posláno lodí Usaramo do Španělska. Stroje byly sestaveny na letišti Tablada a poté Němci vyzkoušeny. Nadporučík Eberhardt, kapitáni von Houwald, Knüppel a Hannes Trautloft a poručíci Klein a Hefter poté společně odstartovali k hlídkovému letu nad Sevillou. Po několik dalších dnů pak školili pět vybraných španělských pilotů: Luíse Rambauda, García Moratu, Miguela García Pardu, Julia Salvadora a Ramira Pascuala, kteří vytvořili první španělskou jednotku s He 51 s názvem Escuadrilla „Rambaud“. 18. srpna při hlídkovém letu Morato sestřelil republikánský stíhací letoun nad Lojou a dvoumotorový bombardér Potez 54 nad Antequerou, zatímco Salvador zničil stíhací Hispano-Nieuport Ni 52 C1 a průzkumný Breguet Bre.XIX nad Méridou.

Dodávky pokračovaly a v listopadu 1936 byly vyzbrojeny 3 letky po 12 stíhacích letadlech He 51 A-1; Legie Condor byla zformována 7. listopadu, jejíž stíhací jednotkou se stala Jagdgruppe 88 vyzbrojená letouny He 51B-1 a tyto letouny používalo i nacionalistické letectvo.[1] Dodávky s válkou pokračovaly (včetně bitevní varianty He 51 C-1)[1] a letouny He 51 úspěšně operovaly proti starším dvouplošníkům republikánského letectva.

Doba nadvlády trvala pouze krátce. S příchodem letounů Polikarpov I-15 začal úpadek a proti jednoplošníku Polikarpov I-16 byly letouny He 51 ve značné nevýhodě.[1] Již 13. listopadu ztratil Legion Condor Oberleutnanta Eberhardta, který se ve vzduchu srazil s I-15 a Oberleutnant Heinrici utrpěl průstřel plic a zemřel krátce po nouzovém přistání. Ještě v lednu 1937 sestřelily letouny z J/88 čtyři republikánské stroje, v únoru jeden a v březnu již žádný. He 51 byl tedy ze stíhače přeřazen na bitevní a nakonec na cvičné úkoly. Také španělské nacionalistické letectvo používalo tyto letouny jako bitevní ve dvou jednotkách Grupo de Cadena 1-G-2 a 4-G-2. Po válce doplnilo 46 přeživších strojů ze 126 dodaných 15 nových kusů a ve Španělsku sloužily jako víceúčelové až do roku 1952.

Zkušenosti ze Španělska ukázaly, že doba dvouplošníků skončila. I když novější dvouplošníky Fiat CR.42 byly lepší než Heinkely a ve válce pokračovaly, tak jednoplošníky I-16 byly pro svou rychlost nedotknutelné. Všichni účastníci se poučili, že rychlost je důležitější než manévrovatelnost.

Přesto 15. března 1937 vznikla v Bad Aiblingu u Mnichova I. skupina nově utvořené JG 135 se smíšenou výzbrojí He 51B spolu s Ar 68, 1. dubna téhož roku v Dammu z II. skupiny JG 132 byla utvořena I. Gruppe rovněž nové Jagdgeschwader 131, která pak sídlila v Jesau. 15. března 1937 z 8. a 9. letky JG 134 v Kolíně-Butzweilerhofu vznikla I. skupina nové JG 234, která mela vedle strojů Arado Ar 65 a Ar 68 rovněž Heinkely He 51B. Typ obdržela rovněž letecká škola ve Schleissheimu.

V roce 1937 zakoupilo Bulharsko 20 letounů Heinkel He 51B-1. Stroje dostaly jméno „Sokol“ a byly zařazeny do výzbroje jednotky 1-AO. V roce 1939 byly vyřazeny z řadové služby a užívala je školní jednotka Vysoké letecké školy.

Na začátku druhé světové války už žádný z nich v Luftwaffe nesloužil jako stíhač. Za války se používaly jako cvičné a víceúčelové letouny.

Specifikace (He 51B-1)[editovat | editovat zdroj]

He 51 LC Galland

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1
  • Rozpětí: 11 m
  • Délka: 8,4 m
  • Výška: 3,2 m
  • Nosná plocha: 27,2 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 1460 kg
  • Pohonná jednotka: vodou chlazený řadový dvanáctiválec BMW VI 7,3Z
  • Výkon motoru: 750 k (551,6 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 330 km/h
  • Dostup: 7700 m
  • Dolet: 570 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SKOTNICKY, Mariusz; NOWAKOWSKI, Tomasz; ZALEWSKI, Krzystof. Legion Condor. 1. vyd. Hostomice : Intermodel, 1996. ISBN 80-901976-1-3. S. 229.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 2. 1. vyd. Hostomice : Intermodel, 1997. ISBN 80-901976-3-9. S. 11-13.  
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 42-43.