Arado Ar 196

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arado Ar 196
Určení průzkumný hydroplán
Výrobce Arado
První let květen 1937
Zařazeno listopad 1938
Uživatel Luftwaffe
Bulharsko, Finsko, Rumunsko
Výroba 1938-44
Vyrobeno kusů 541 a pět prototypů

Arado Ar 196 byl německý jednomotorový průzkumný hydroplán používaný v druhé světové válce. Tento letoun byl zkonstruován jako nástupce stroje Heinkel He 60 a měl být hlavním letounem operujícím z těžkých lodí Kriegsmarine.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Arado Ar 196

První prototypy Ar 196 V1 (Werk-Nr.2589, D-IEHK) a Ar 196 V2 (Werk-Nr.2590, D-IHQI) vybavené dvěma kovovými plováky vzlétly v květnu roku 1937. Oba letouny byly plánovány jako vzorové pro výrobu Ar 196 A.

Třetí a čtvrtý prototyp (Ar 196 V3 Werk-Nr.2591, D-ILRE a Ar 196 V4 Werk-Nr.2592, D-OVMB) s jedním velkým centrálním plovákem a dvěma malými stabilizačními plováky pod křídly měly být vzorovými letouny verze Ar 196 B. Všechny prototypy měly instalovánu pohonnou jednotku BMW 132 Dc o vzletovém výkonu 647 kW. Stroje V3 a V4 se vzájemně lišily velikostí a tvarem stabilizačních plováků a rozmístěním jejich vzpěr. Čtvrtý prototyp byl prvním letounem vybaveným plánovanou výzbrojí pro sériové stroje, která se skládala ze dvou leteckých kanónů MG FF ráže 20 mm instalovaných v křídle, jednoho pevného kulometu MG 17 ráže 7,9 mm umístěného na pravé straně přední části motoru a dvou pum SC 50 o hmotnosti 50 kg zavěšených pod křídlem. Provozní zkoušky prototypy absolvovaly v Erprobungsstelle Travemünde.

Následně Technický úřad objednal deset kusů nulté série Ar 196 A-0 (Werk-Nr.0091 až 0100) s redukovanou výzbrojí na jeden pohyblivý kulomet MG 15 současně s třetím prototypem s centrálním plovákem Ar 196 V5 (Werk-Nr.0090, D-IPB). Pátý prototyp byl dokončen na podzim 1938 s motorem BMW 132 K o výkonu 705 kW, který roztáčel třílistou stavitelnou vrtuli VDM. Stejná pohonná jednotka i s vrtulí byla zpětně instalována také do prototypu V1. Po testech těchto strojů, trvajících celou zimu, rozhodlo RLM o dalším rozvoji verze A se dvěma plováky a objednalo dvacet kusů sériové verze Ar 196 A-1 s dodáním do června 1939. Tyto letouny již byly vybaveny háky a úchyty pro start z katapultu.

Po dvacetikusové sérii A-1 zahájily závody ve Warnemünde výrobu verze Ar 196 A-2, určené především pro jednotky pobřežního letectva (Künstenfliegerstaffeln). Hlavní úpravou byla montáž kompletní původně předpokládané výzbroje dvou kanónů MG FF a dvou kulometů MG 15.

Pomalým tempem výroby se do roku 1940 podařilo zkonstruovat jen 98 kusů Ar 196. Z tohoto množství bylo několik posledních kusů ve variantě Ar 196 A-4, která na palubách lodí nahradila Ar 196 A-1. Výzbroj byla identická s verzí A-2, navíc se objevily radiostanice FuG 16 Z a vrtulový kužel, který u předchozích variant chyběl. Celková produkce dosáhla počtu 24 kusů.

Nejrozšířenější verzí tohoto stroje se stal model Ar 196 A-3, který byl od jara 1941 vyroben v počtu 401 ks.[1]

Poslední sériově vyráběnou variantou byly letouny Ar 196 A-5 s překonstruovanou přístrojovou deskou a zesílenou hlavňovou výzbrojí. Ta se skládala z dvojkulometu MG 81 Z ráže 7,9 mm. Výroba Ar 196 byla ukončena v srpnu 1944.

Více než 500 kusů letadla Arado Ar 196 se během let 1939 – 1944 vyrobilo v Société Nationale de Construction aéronautique (SNCA) ve Francii v St. Nazaire a ve firmě Fokker Nizozemsku v Amsterdamu.

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Ar 196 na palubě lodi Admiral Hipper

Arado Ar 196 bylo dobře pancéřované pro boj s nepřátelským letadlem v oblastech, kde nemohlo zasáhnout stíhací letectvo z pevniny. Toto platilo ještě v počátečních obdobích II. sv. války. Ar 196 A-1 začal od léta 1939 nahrazovat stroje He 60 na palubách těžkých plavidel Kriegsmarine.

Dvě letky palubních letounů 1./196 a 5./196 byly umístěny ve Wilhelmshavenu a Kielu-Holtenau, které dodávaly letouny na paluby křižníků a bitevních lodí. Prvním plavidlem, které bylo vybaveno Arady 196 A-1 byla bitevní loď Admiral Graf Spee, která již v polovině srpna vyplula do vod Atlantského oceánu. Dalšími loděmi, kde Ar 196 nahrazovaly He 60, byly Scharnhorst, Gneisenau, Deutschland, Admiral Scheer a Prinz Eugen.

Start z těchto lodí se uskutečňoval pomocí katapultu a po ukončení mise přistála v blízkosti mateřské lodě, kde ho pomocí jeřábu námořníci vytáhli zpět na palubu.

I když byla RLM zamítnuta koncepce jednoplovákoé verze Ar 196 B, vyrobily závody Arado ve Warnemünde na přelomu let 1940-41 10 exemplářů nulté série varianty Ar 196 B-0, které byly předány k provozním zkouškám v Bordfliegerstaffel 1./196 ve Wilhelmshavenu.

Kromě letek palubního letectva sloužily Ar 196 také v 1./Küstenfliegergruppe 706. Výzbroj této skupiny tvořily rovněž letouny Heinkel He 115. Zde plnil roli hlídkového a průzkumného letadla. Po obsazení Dánska operovala část letounů této jednotky z letiště Aalborg. V průběhu jedné z hlídek objevila posádka Leutnanta Mehrense 5. května 1940 ve vodách Kattegatu poškozenou britskou ponorku HMS Seal. Po útoku provedeném spolu s druhým Ar 196 se Britové vzdali.

Od roku 1941 Ar 196 startovaly také ze základen na francouzském pobřeží Biskajského zálivu. V rámci leteckého velitelství Atlantik zde operovala Bordfliegerstaffel 5./196 s Ar 196 a několika stroji Heinkel He 114. Jejich úkolem byl boj se stroji Armstrong Whitworth Whitley z Coastal Command, které shazovaly miny na trasách německých ponorek.

V květnu 1941 Ar 196 z paluby bitevní lodi Bismarck zaútočil na letoun Consolidated PBY Catalina, která německou loď sledovala.

Bordfliegerstaffel 1./196 zůstala ve Wilhelmshavenu do 25. srpna 1941, kdy bylo 15 letounů přesunuto na základnu Stavanger v Norsku. Zde následně přešly pod velení Luftflotte 5. Zbylé tři stroje této letky tu působily samostatně pod názvem Kette Arado. Tato letka v Norsku nahradila 1./Kustenfliegergruppe 706, která se vrátila do Německa a zahájila přezbrojování.

Letouny Ar 196 byly částečně vyzbrojeny také dvě průzkumné skupiny, a sice 2./See-Afklarungsgruppe 131 operující z Norska, vybavené také stroji Blohm & Voss BV 138, a 2./See-Aufklarungsgruppe 125, která operovala nad Baltem v rámci Fligerführer Ostsee jako součást Luftflotte 1.

Bordfliegerstaffel 5./196 byla přejmenována na 1./See-Aufglarungsgruppe 128 a pokračovala v hlídkové službě v Biskajském zálivu a v oblasti kanálu La Manche. V létě 1943 byla zformována druhá letka této skupiny 2./SAGr. 128. Bordfliegerstaffel 1./196 operovala ze základen v Norsku do roku 1944. Po návratu do Německa byla rozšířena na tři letky, které utvořily Bordfliegergruppe 196. Koncem války byla opět zredukována na jednu letku 1./Bordflegergruppe 196, která měla základnu v Grossenbrode a byla součástí Luftwaffe-Division See pod operační kontrolou velitelství Kriegsmarine.

2./SAGr. 131 s letouny Ar 196 a BV 138 v Norsku dostala na počátku roku 1944 navíc štábní roj vybavený hydroplány Ar 196. Tato jednotka byla rozpuštěna koncem roku 1944. 2./SAGr. 125 působila do konce roku 1941 v oblasti Baltského moře a poté byla přesunuta spolu se zbylými letkami skupiny do rumunského města Konstanca u černomořského pobřeží. brzy však byla opět převelena do Řecka, kde působila nad Egejským mořem.

V září 1943 byla 2./SAGr. 125, tvořená třemi letkami se základnou na Krétě a podléhající operačnímu velení Luftwaffen-Kommanda Südost, přejmenována na 4./SAGr. 126. Po přejmenování se tato skupina skládala ze čtyř letek, přičemž Stab, 1., 2. a 4. Staffel byly vyzbrojeny Ar 196, 3. Staffel požívala létací čluny BV 138. Začátkem roku 1945 byly 1. a 2./SAGr. 126 přesunuty na severní úsek východní fronty, kde působily v rámci Luftflotte 6.

Letouny Ar 196 měla ve výzbroji také 101. a 102. námořní průzkumná letka rumunského letectva. Tyto jednotky převzaly Ar 196 koncem roku 1943 a spadaly pod Aufklärungsführer Schwarzes Meer. Stíhací doprovod v průběhu průzkumných letů zajišťovaly rumunské stroje IAR-80 ze 46. stíhací letky.

12 kusů Ar 196 bylo dodáno také do Bulharska, kde byly zařazeny do výzbroje jednotky námořního letectva umístěné ve Varně.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Arado AR196 ve sbírce muzea v Plovdivu.
BulharskoBulharsko Bulharsko
FinskoFinsko Finsko
Nacistické Německo Nacistické Německo
NorskoNorsko Norsko - (zajaté)
Sovětský svaz SSSR

Specifikace (Ar 196A-3)[editovat | editovat zdroj]

Konstrukce trupu

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2
  • Rozpětí: 12,44 m
  • Délka: 10,962 m
  • Výška: 5 m
  • Nosná plocha: 28,30 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2335 kg
  • Vzlet. hmotnost: 3303 kg
  • Motor: 1× BMW 132K
    • Výkon motoru: 723 kW
  • Max. rychlost: 312 km/h
  • Dostup: 7000 m
  • Dolet: 800 km
  • Výzbroj: 2× kanón MG FF ráže 20 mm, 2× kulomet ráže 7,92 mm, pumy SC 50 do hmotnosti 100 kg

Arado Ar 196B-0[editovat | editovat zdroj]

  • Délka: 11,306 m
  • Výška: 5,035 m

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Arado Ar 196 ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Alexander Ludeke, Bojová technika druhé světové války, Slovart, Bratislava, 2009, ISBN 978-80-8085-730-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe 1933-45 část 1. Hostomice : Intermodel, 1997. 239 s. ISBN 80-901976-2-0.