Arado Ar 234

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ar 234
Arado Ar 234B
Arado Ar 234B
Určení bombardovací, noční stíhací, průzkumný a bitevní letoun
Výrobce Arado Flugzeugwerke GmbH
Šéfkonstruktér Walter Blume
První let 15. června 1943
Zařazeno 1944
Uživatel Luftwaffe
Vyrobeno kusů 238 ks

Arado Ar 234 byl druhým německým letounem s reaktivním pohonem a prvním proudovým bombardérem vůbec.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Model Arada Ar 234 V21 přepravující Arado E.381 v muzeu ve Speyeru

Práce na konstrukci nového typu letounu byly zahájeny v projektovém týmu firmy Arado Flugzeugwerke GmbH tehdy se sídlem v Brandenburgu-Neuendorf již na podzim roku 1940, a to na základě objednávky ministerstva letectví (tzv. Reichsluftfahrtministerium - RLM). RLM objednalo vývojové práce na rychlém průzkumném letadle, které mělo být poháněno proudovými motory. Proudové motory byly v té době vyvíjeny společnostmi Junkers a BMW (Bayerische Motorenwerke GmbH). Z návrhů překypujících technickou fantazií, předkládaných vedoucím konstruktérem firmy Arado inženýrem Walterem Blumem ministerstvu byl v říjnu roku 1941 přijat vcelku konvenčně řešený projekt (ozn. Ar E-370) dvoumotorového hornoplošníku s přímým křídlem a s motory umístěnými v gondolách pod ním. Dlouho se uvažovalo nad koncepcí podvozku a nakonec bylo přijato řešení předpokládajíc použití tříkolového startovacího vozíku s tím, že letadlo bude přistávat pomocí velké výsuvné lyži upevněné pod trupem a stabilitu stroje zajistí pomocné lyže vysunuté z motorových gondol. Hmotnost přistávacího zařízení u takto vybaveného letadla neměla převyšovat 3% z celkové hmotnosti stroje.

Firma Arado získala objednávku na stavbu šesti zkušebních strojů a později, v prosinci 1942, byl tento počet zvýšen na třicet. Všechny nesly označení Ar 234 V1 až V30 (V jako Versuchs ... - zkušební). Současně se objevily úvahy o využití nového typu jako rychlého bombardéru a únoru 1943 RLM také rozhodlo o stavbě více prototypů Ar 234 s předním zatahovacím podvozkem.

V únoru 1943 konečně do firmy Arado dorazily dva předsériové proudové motory Jumo 004 A-0 a ty byly ihned zabudovány do Ar 234 V1. Následně byly provedeny pojezdové zkoušky, které však brzy ukázaly, jak jsou nové motory slabé. Dávaly totiž nedostatečných 8,23 kN (840 kp tahu).

První let prototypu se uskutečnil 15. června roku 1943, prototyp byl při jednom z letů zničen a tak v září 1943 byly zalétavány další dva prototypy. Druhý prototyp byl zcela zničen 1. října 1943 , přičemž příčina katastrofy nebyla nikdy zcela objasněna. Postupně vrhaly další prototypy a pátý (V5) měl již nové motory Jumo 004 B-0, jejichž tah se příliš nezměnil, ale byly o 90 kg lehčí. Při zkouškách byly neustálé problémy s odhazovacími podvozky (jejich hmotnost byla 600 kg a při odpoutání stroje je musel brzdit padák). V některých případech startovala Arada pomocí kapalinových raketových motorů typu Walter 109-500A-1 umístěným pod vnějšími částmi křídel.

26. listopadu 1943 byl předveden Ar 234 V3 v Insterburgu ve východním Prusku na statické ukázce Adolfu Hitlerovi a jeho doprovodu a další výrobě tohoto typu byla dána značná priorita - do konce roku 1944 mělo být vyrobeno nejméně 200 bombardovacích Ar 234B. V té době existovaly další plány a úvahy nad využitím nadějného typu pro noční stíhání, bojové účely apod. nicméně vojenská realita byla jiná.

Od neperspektivních prototypů eventuální sériové verze A se pozornost zaměřila na verzi B se zatahovacím podvozkem a s motory Jumo 004 B-1 o tahu 8,72 kN (890kp). První prototyp vzlétl 12. března 1944 (Ar 234 V9) a následně se začaly předsériové vyrábět různé verze s tím, že pokračovaly práce na konstrukci dalších prototypů, které měly sloužit pro specifické účely. Celkem bylo vyrobeno 238 letadel (v jiných pramenech se uvádí 210 kusů) Arado Ar 234, z toho 32 prototypů, 20 letadel nulté série verze B-2 a 186 sériových strojů této verze.

V té době se ujalo pro tyto stroje označení Blitz (Blesk) s maximální rychlostí přesahující 730 km/h. Jejich výroba byla soustředěna v téměř improvizovaných podmínkách v hangárech na letišti Alt Lönnewitz jižně od Berlína. Některé ze strojů byly vyzbrojeny dozadu střílejícími kanóny MG 151 ráže 20 mm, které zaměřoval pilot periskopickým zaměřovačem použitelným i při střemhlavém bombardování.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

K první bojové akci letounů Arado Ar 234 došlo 2. srpna 1944. Dvě ze zkušebních verzí (V5 a V7) byly operačně použity zvláštní jednotkou ve Francii, kde vzlétly z letiště Juvincourt k průzkumnému letu nad nedávno vzniklou frontou. Byly vybaveny fotografickými kamerami Rb 50/30. Později jiná letadla verze B útvarů Sonderkommando "Sperling" a "Götz" létaly při průzkumných letech až nad britské území. Mimochodem posledním letadlem Luftwaffe, které se objevilo během války nad Velkou Británií byl právě Arado Ar 234B-1, které 10. dubna 1945 vzlétlo k průzkumnému letu nad Skotsko z letiště Sola u Stavangeru v Norsku.

K operační použití bombardovacích Ar 234 byly určeny dvě skupiny bombardovací eskadry Kampfgeschwader 76, které dostaly svůj první Blitz (Ar 234B-0 v.č. 140114) 24. srpna 1944. Na letišti výrobce probíhal intenzivní výcvik pilotů a k 30. listopadu toho roku již bylo vyrobeno nejen všech 20 kusů verze B-0, ale i 95 exemplářů Ar 234B-1 a B-2. Později byla připravována i druhá výrobní linka v Brandenburgu-Neuendorf, kde měly být vyráběny stroje verze C.

Letadla bombardovací eskadry 76 byly ve větší míře použity jako bombardéry při německé ofenzívě v Ardenách a to dne 24. prosince 1944, kdy byl proveden první nálet proudových bombardérů v dějinách letectví vůbec. Byly bojově nasazeny i v západní Evropě, kde mimo jiné uskutečnily útok na pověstný Ludendorffův most spojující břehy Rýna u Remagenu (březen 1945). Je zaznamenáno několik případů, kdy byly Ar 234 sestřeleny nebo přinuceny přistát. Většinou se ale spojenečtí piloti shodovali, že Ar 234 mohlo za určitých podmínek uletět každé spojenecké stíhačce díky rychlosti.

K průzkumu používalo Ar 234 spolu s jinými letadly celkem asi 5 jednotek. V září 1944 byla vytvořena první průzkumná jednotka, která měla na rychlých strojích provádět letecké snímkování. Tři stroje útvaru Sonderkommando "Sommer" dokonce operovaly ze základny v Udine v severním Itálii. V prosinci 1944 byla také vytvořena první jednotka nočních stíhačů na těchto strojích. Letadla Arado Ar 234 létala v roce 1945 nad Bavorskem a Rakouskem, kde zjišťovaly pohyby spojeneckých armád.

Němci stihli do konce války vyrobit 210 až 238 kusů (liší se podle zdroje) Ar 234, zhruba dvě třetiny z nich byly odeslány ke svým jednotkám.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Ar 234 B s americkým označením.

Po skončení války letadla Arado Ar 234 získali Spojenci, kteří využili poznatky této nové konstrukce (Jedenáct letounů testovali Britové, čtyři Američané, dva Francouzi a jeden Sověti). Hodnocení Ar 234 bylo příznivé. Teprve po válce se zjistilo, že Arado 234 byla vybavena zařízením Egon k bombardování naslepo. Přesný bod odhozu pum byl určován v součinnosti s dvojicí pozemních radiolokátorů typu "Freya". Jeden z mnoha pilotů, kteří zkoušeli po válce Ar 234 byl i kapitán Eric Brown, známý britský zkušební pilot.

Verze[editovat | editovat zdroj]

Ar 234B-0 Jde o fotoprůzkumnou verzi letadla se sadou kamer Rb 50/30 nebo Rb 75/30 (Reihenbildkamera).

Ar 234B-1 Průzkumná verze s autopilotem Patin PDS a s možností nést nádrže.

Ar 234B-2 Univerzální verze použitelná k průzkumu i bombardování. Mohla nést jednu pumu pod trupem a celkem dvě až čtyři na závěsnících pod motorovými gondolami. Stroje byly dodávány s variabilním vnitřním vybavením.

Ar 234B-2/bpr Tato jeho podverzi měla zabudovaného autopilota (p), kamery (b) a mohla nést přídavné nádrže (r).

Ar 234C V únoru 1944 byl vyzkoušen stroj Ar 234 V8, prototyp čtyřmotorové verze Ar 234C s motory BMW 003A a časem byly do zkoušek zařazeny další letadla s různým uspořádáním motorových gondol pod křídly. Nakonec bylo přijato rozhodnutí umístění dvojic motorů pod křídly vedle sebe ve velkých motorových gondolách a o využití zatahovacího podvozku; také se experimentovalo s prosklením kabiny, ale k dokončení prototypů základních verzí-víceúčelové C3, bombardovací C2 a dálkově - průzkumné C1 už nepřišlo.

Detailnejší pohled na kabinu pilota a motor Junkers Jumo 004.
Dvojmotorový Ar 234B s motory Junkers Jumo 004
Čtyrmotorový Ar 234C s motory BMW 003A

Specifikace (Ar 234B)[editovat | editovat zdroj]

Ar 234B

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Pohon: dva proudové motory Junkers Jumo 004B-1, B-2 nebo B-3 se statickým tahem 2 x 8,82 kN (900 kp).
  • Rozpětí: 14,41 m
  • Délka: 12,64 m
  • Výška: 4,29 m
  • Nosná plocha: 26,4 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 5205 kg
  • Vzletová hmotnost: 8 418 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 9 800 kg

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 742 km/h v 6 000 m
  • Cestovní rychlost: 700 km/h
  • Doba výstupu : 3,8 min (do 2000 m)
  • Dostup: 10 000m m
  • Dolet: 1 630 km (bez pum); 1 100 km s nákladem 1500 kg pum

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2x pevné dozadu střílející kanóny MG 151/20 ráže 20 mm se zásobou 400 nábojů (instalované pouze u některých letadel)
  • 3x puma SD nebo SC 500 (po 500 kg), resp. 1x puma SD/SC 1 000 (1 000kg) a 2x SD/SC 250 (po 250 kg), resp. 1x puma PC 1 400 nebo tři protipěchotní kazetové pumy AB 250 nebo AB 500.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]