Francisco Franco
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade (4. prosince 1892 Ferrol (A Coruña) – 20. listopadu 1975 Madrid), zkráceně Francisco Franco Bahamonde, známý především jako generál Franco, byl autoritativním politikem a nejvyšším představitelem Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti).
Obsah |
[editovat] Frankova cesta k moci
Franco byl nadějným vojákem a již ve svých 32 letech byl povýšen do hodnosti generála. Byl monarchistou konzervativního zaměření, a tak nevítal události roku 1931, kdy se Španělsko stalo republikou a král opustil zemi, i když nakonec republice přísahal věrnost. V republice začala dominovat levice. Napjatá situace vyústila v roce 1936 v povstání vedené důstojníky a následnou občanskou válku. V ní proti sobě stály na jedné straně vláda socialistů, komunistů, anarchistů a části liberálů oficiálně podporovaná SSSR, Mexikem a na druhé straně pravicoví povstalci (monarchisté a nacionalisté) podporovaní Itálií a Německem. V čele povstalců byl prakticky od počátku právě Franco.[zdroj?] Po těžkých bojích zvítězili v roce 1939 povstalci a Francisco Franco se stal hlavou státu.
Již během občanské války byla zahájena systematická represe proti republikánům, důstojníkům, kteří odmítli porušit přísahu a přidat se na stranu vzbouřenců, proti levicovým aktivistům, zastáncům sekulárního školství, ateistům, zednářům, ale také odborářům či chudým nádeníkům, kteří se účastnili hnutí za agrární reformu a také proti jejich rodinám. Součástí represe byly i výzvy ke znásilňování republikánských žen ( např. generál Queipo de Llano) a odnímání dětí politicky perzekvovaným.[zdroj?] Frankova vláda popravila, uvěznila nebo odsoudila k nuceným pracím statisíce republikánů.[zdroj?] Mnozí další byli nuceni uprchnout do exilu, nejčastěji do Francie a Mexika.
[editovat] Základní charakteristika Frankova režimu
Ačkoliv Frankův režim je začasté označován jako fašistický, a zejména ve svých počátcích počítal s podporou fašistů ve Španělsku i zahraničí, významná část badatelů ho považuje za nacionalisticko-konzervativní, případně klerofašistický. Mnohé rysy frankistického uspořádání jsou v rozporu s obecnou charakteristikou totalitních režimů - frankisté systematicky nebudovali "nového člověka", i když sám Franco svůj režim krátce po jeho nastolení za totalitní prohlásil. Na druhé straně, Frankovo Národní hnutí zapojilo většinu obyvatelstva do svých nejrůznějších organizací. Důraz byl kladen spíše na hierarchické pojetí společnosti, pořádek a stabilitu, nežli na konkrétní politické vize.
Ve Frankově režimu hrál důležitou roli katolicismus, z jehož morálních požadavků přímo vycházely některé státní zákony. A tak byly anulovány občanské sňatky z doby předchozího režimu, a lidem byla nabídnuta jediná možnost, jak ho obnovit - v katolickém kostele. Nadále tedy byly úředně platné pouze sňatky požehnané katolickou církví. Ve Frankově režimu neexistovala možnost rozvodu, razantně omezeny byly interrupce i antikoncepce. Frankistický režim svými zákony i sociální politikou prosazoval velmi konzervativní roli ženy ve společnosti - závislá nejprve na otci, následně na manželovi, její místo tu bylo hlavně v rodině, péči o děti. Tato vize byla podporována též oficiální vládní kampaní. Hned po vyhrané občanské válce bylo zrušeno mnoho zákonů, které měnily roli žen ve společnosti liberálním směrem. Ženy se tak opět nemohly stávat soudkyněmi a jejich právní status i finanční situace měla záviset zejména na otci nebo manželovi. Za mimomanželské vztahy mohli být lidé odsouzeni do vězení. Až do 70. let potřebovala žena ke zřízení bankovního účtu souhlas svého otce nebo manžela. K posunům v těchto záležitostech začalo docházet až ke konci Frankovy vlády nad Španělskem. V roce 1954 byl přijat zákon, který definoval jako trestné činy pedofilní i homosexuální chování, a také prostituci. Aplikace těchto zákonů v praxi nebyla příliš důsledná a dopadala především na chudé lidi.
[editovat] Frankovo Španělsko v době 2. světové války
V roce 1940 byl vytvořen "Vertikální odborový svaz", který vycházel z korporativistických ideálů Primo de Rivery. Tento svaz se stal jedinou povolenou odborovou organizací.
Po vypuknutí druhé světové války Franco vyhlásil španělskou neutralitu, ale brzy učinil krok směrem k větší angažovanosti a vyhlásil stav "neútočení". Podle některých historiků Adolf Hitler, představitel nacistického Německa, se pokusil Franka přesvědčit, aby španělští vojáci vypomohli zemím Osy v bojích proti Spojencům. Franco to prý odmítl s poukazem na velké ztráty v domácí občanské válce. Nabídl však Hitlerovi k využití španělské přístavy. Jiní tvrdí, že Franco chtěl nacistické Německo vojensky podpořit, ale Hitler o španělskou účast ve válce příliš nestál, protože se obával, že nová fronta by byla Německu spíše na obtíž. Když Hitler později napadl Sovětský svaz, vyslalo Španělsko na východní frontu dobrovolnickou „Modrou divizi“, která tam bojovala na straně nacistického Německa. Za druhé světové války španělští diplomaté v zemích Osy odmítali podlehnout tlaku nacistických a fašistických sil na přijetí antisemitských zákonů. Španělsko si tak uhájilo status útočiště židovských uprchlíků. V roce 1943, když už Německo sláblo, vrátilo se Španělsko do pozice plné neutrality.
[editovat] Období izolace (1945—1953)
Po skončení druhé světové války, Spojenci zabránili Španělsku ve vstupu do OSN na základě vazeb tohoto státu na mocnosti Osy. Frankův režim byl považován, jak zeměmi východního bloku, tak i mnohými západními zeměmi za pohrobka středoevropského fašismu. V důsledku toho přijala OSN brzy rezoluci odsuzující Frankův režim. Tato rezoluce vyzývala státy k odvolání jejich velvyslanců ze Španělska. Pouze Portugalsko a některé latinskoamerické země, např. Perónova Argentina, odmítli jednat podle této rady.
Tak se frankistický režim dostal do mezinárodní izolace, mezi jejíž dopady patřilo rovněž uzavření francouzské hranice - tento krok nevedl k oslabení režimu, naopak posílil jeho vnitrostátní podporu. Tato izolace frankisty vyložena jako moderní pokračování Černé Legendy, mnohými příznivci režimu byla vnímána jako boj Židů a Svobodných zednářů proti věrnému katolickému Španělsku.
V roce 1947 poslal argentinský prezident svoji ženu Evitu na návštěvu Španělska, kde byla nadšeně přivítána.
Po 2. světové válce byla španělská ekonomika v zoufalém stavu, způsobeném nejen válkou, ale také Frankovými ekonomickými experimenty. Přídělový systém potravin byl v určité míře využíván až do roku 1952. Válka a ekonomická izolace posunovala režim k větší autokracii, což bylo vítáno zejména falangisty. Základní rysy ekonomiky byly následující: omezení dovozu, ekonomická soběstačnost, státem kontrolovaná výroba a volný trh se základními potřebami, státem zakládaný průmysl a budování infrastruktury, která byla občanskou válkou značně poničena.
[editovat] Vystoupení z izolace (1953—1959)
Rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 50. letech vedlo americkou vládu k hledání nových spojenců v Evropě. Francův režim byl od samého vzniku konstituován jako jasně antikomunistický, čímž se stal v očích USA spojencem ve Studené válce.
[editovat] Španělský zázrak (1959—1973)
Španělský zázrak (Desarrollo), tak je označován ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959—1973. Toto období je vnímáno jako velký úspěch Francovy vlády. Během tohoto období výrazně stouply výdělky Španělů, což dalo vzniknout mnoha rozvinutým oblastem a položilo základ silné střední třídě, která později převzala otěže při budování demokracie. Frankův ministr turismu Manuel Fraga otevřel zemi především movitým turistům, což přineslo velké příjmy z turistického ruchu. Současně však pokračovaly procesy proti politickým vězňům a byla potírána kultura a jazyk ostatních národů Španělska — Katalánců, Basků či Galicijců, přestože Franco z Galicie pocházel.
[editovat] Poslední Frankova léta (1973—1975)
Ropná krize v roce 1973 vedla k ekonomické stagnaci, což vedlo k četným stávkám.
Francův zhoršující se zdravotní stav vedl k posílení vlivu admirála Luise Carrera Blanca, ten byl však roku 1973 zavražděn baskickou teroristickou organizací ETA. Předsedou vlády se stal Carlos Arias Navarro, který se pokusil zavést reformy, které by režim posunuly směrem k liberální demokracii. To vedlo ke sporům mezi dvěma frakcemi ve státní správě, mezi bunkeristy (pravice, zastánci zachování režimu) a aperturisty, kteří prosazovali přechod k uvolněnějším poměrům.
Na sklonku své vlády nabídl Franco vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po Francově smrti v roce 1975 stal španělským králem.
[editovat] Frankova éra a její vnímání dnes
Celkové hodnocení dlouhé Frankovy vlády je dodnes nejednoznačné. V roce 2006 informovala BBC, že evropský poslanec za Ligu polských rodin Maciej Giertych vyjádřil obdiv Frankovi, který podle něj garantoval udržení tradičních hodnot v Evropě. V dnešní Evropě však převažuje odlišný názor. Mnoho soch a frankistických symbolů bylo odstraněno, včetně velké Frankovy jezdecké sochy v Madridu, kterou nechala socialistická vláda odstranit v roce 2005. Evropský parlament odsoudil frankistický režim deklarací, která obviňuje režim z rozsáhlého porušování lidských práv.
Francisco Franco je pochovaný, spolu se zakladatelem Falangy José Antoniem Primo de Riverou, pod oltářem v monumentální bazilice Údolí Padlých, která i v dnešní době představuje hlavní symbol "frankismu". Návštěvníci zde často otevřeně používají frankistické symboly a vždy 20. listopadu, na výročí smrti obou vůdců, se Údolí padlých stává poutním místem přívrženců generála Franka.
Tato bazilika je funkční katolický chrám, vytesaný do skály, za vstupné volně přístupný veřejnosti, včetně možnosti pořádání svateb, doslova na Frankově náhrobním kamenu.
[editovat] Externí odkazy
| Předchůdce: Alfons XIII. (jako Španělský král) |
 |
Vládce Španělska 1939 - 1975 |
|
Nástupce: Juan Carlos I. (jako Španělský král) |
