Boeing F/A-18E/F Super Hornet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F/A18E,F Super Hornet
F/A-18F
F/A-18F
Určení víceúčelový/útočný stíhač
Výrobce McDonnell Douglas, nyní Boeing
První let 29. listopadu 1995
Zařazeno listopad 1999
Uživatel US Navy
Výroba 1995 - současnost
Vyrobeno kusů 300 ks [1]
Cena za kus 60,9 mil. USD (2008)[2]
Varianty EA-18 Growler

Boeing F/A-18E/F Super Hornet je středoplošník konvenční konstrukce s rozsáhlým využitím hliníkových slitin (31%), uhlíkových kompozitů (19%) a titanových slitin (21%). Konstrukce využívá velkých dílů. Díky tomu se drak Super Hornetu skládá jen z 8 100 součástí (oproti 14 100 u verze C/D).

Letadlo není přímo stealth, ale je stavěno jako obtížně zjistitelné, takže byly při konstrukci zakrytovány a 'zahranatěny' všechny tvary a bylo použito pravidlo 'platform alignment', tzn. že jsou hrany sklopeny pod stejnými úhly, aby se radarový paprsek odrážel do jednoho úzkého paprsku. Díky tomu se podařilo srazit RCS na 1,021 m2 oproti 400m2 u F-15 či 15m2 u Su-27 (podle knihy „Brassey's Modern Fighters“).

Díky "stealth" řešení také zmizel konvenční brzdící štít - jeho funkci převzala koordinovaná výchylka všech ploch, která podle vyjádření pilotů a pasažérů Super Hornetů funguje stejně dobře nebo lépe než klasický brzdný štít z verzí C/D.

Spolu s F-35 byl Super Hornet jediným letadlem stavěným po ukončení studené války a s ohledem na nové potřeby byl stavěn podle hesla „Lethality, Survivability, Affordability“, tedy s ohledem na výkony, přežitelnost i cenu. Na výrobě Hornetů se podílí i česká společnost Aero Vodochody, jenž dodává firmě Boeing kanónové dveře připravené k montáži na letoun.

Díky tomu byly jako max. provozní násobky přetížení zvoleny hranice +7-1,7G (ovšem pomocí tlačítka na řídící páce je možno "overridenout" systém FBW a jít na pravděpodobně až +12G).

K úspoře nákladů a zajištění lepší přežitelnosti také Super Hornet používá dva na sobě zcela nezávislé hydraulické okruhy, které navíc fungují pod tlaky 210 atmosfér v normálním provozu, 345 atm. při velkých AOA a/nebo vysokých rychlostech. Systém má schopnost automatické izolace poškozené části hydraulického okruhu.

Pro spouštění motorů a výrobu energie v provizorních podmínkách je určen APU Honeywell GTC36-200.

Avionika, elektronika, komunikace[editovat | editovat zdroj]

Rozdíl vstupního ústrojí Hornetu (dole) a Super Hornetu (nahoře)

Jádrem avioniky jsou palubní počítače Control Data Corporation AN/AYK-14, přičemž do budoucna se počítá s jejich nahrazením jedním počítačem DMV-179 doplněným o modul pro připojení optické sběrnice.

Elektrický systém Super Hornetu má oproti verzi C/D výkon zvýšen asi o 60%, přičemž el. energii dodávají Super Hornetu 4 zdroje: 2 x 150A zdroj, 1 x 50A baterie a 1 x 15A baterie. Je to zjednodušení oproti verzi C/D, která měla 7 zdrojů. Baterie byly testovány na teplotu od -26 do +68 °C. Komunikaci zajišťuje digitální komunikační systém DCS založený na stanicích Rockwell-Collins ARC-120 a to v pásmech o frekvencích 30 - 400 MHz.

Super Hornet také disponuje víceúčelovým distribučním systémem/datalinkem LINK-16, který umožňuje sdílení informací o nepříteli a jeho pozicích. systém také umožňuje vést palbu na letadla protivníka zaměřená jiným spřáteleným strojem.

Navigace je zajištěna navigačním modem radaru s mapováním terénu, inerciálním navigačním systémem s laserovým gyroskopem a integrovaným GPS od firmy Liton a nechybí ani podpora klasických radiokomunikačních prostředků.

Autopilot Super Hornetů má mj. mody CALT, RALT, (W)CPL a automatického přistání na letadlové lodi, kterýžto mód posadí letoun přesně na lano č. 3. Poslední jmenovaný mód se ale v praxi moc nepoužívá.

Radar[editovat | editovat zdroj]

F/A-18F doplňuje palivo F/A-18E nad Bengálským zálivem, 2007

Super Hornety první série byly vybaveny radarem APG-73 používaným už ve starších Hornetech C/D, s dosahem max. 80 km a zorným polem 140° proti vzdušným cílům, 40 km / 90° proti pozemním a 20km/90° proti námořním. Radar byl schopen mapování terénu. Radar je spřažen s odpovídačem/dotazovačem umístěným v hranatém krytu před překrytem kabiny.

Super Hornety od série block 2 dostaly radar APG-79 AESA, který podle vyjádření výrobce výrazně rozšíří schopnosti Super Hornetu a předpokládá se zvýšení dosahu na asi dvojnásobek oproti vzdušným cílům. Radar typu AESA umožní posádce pracovat v „decoupled cockpit“ neboli odděleném kokpitu, tzn. pilot a operátor radaru budou moci pracovat v zcela odlišných módech, mnohokrát za sekundu. Radar AESA také zjednoduší vedení manévrového boje, protože bude neustále snímat prostor před stíhačkou v širokém úhlu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Když byl kongresem zrušen vývoj stealth bitevníku A-12 Avenger II, omezena výroba Grumman F-14 Tomcat a zrušena modernizace typu Grumman A-6 Intruder na verzi F/G pro US Navy, nabídl McDonnell Douglas letadlo schopné nahradit typy F-14, A-12 i A-6 a založené na odzkoušených systémech z F/A-18C/D v novém draku, který by odstranil nedostatky verzí C a D (malý dolet a bring-back payload), byl částečně vlastnosti stealth a měl dobrý modernizační potenciál. Nabídka byla námořnictvem přijata a 12. května 1992 byl vyhlášen záměr nakoupit 100 kusů Super Hornetů.

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Nákres

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Délka:
    • FA-18E: 18,38 m
  • Rozpětí: 13,62 m
  • Výška: 4,88 m
  • Plocha křídel:
    • FA-18E: 42,7 m^2
  • Hmotnosti:
    • Prázdná: 14 552 kg (E), 14 857 kg (F)
    • Maximální vzletová: 29 937 kg
    • Maximální přistávací (CVN): 19 958 kg
    • Palivo: 8063 l uvnitř, až 5 PPN o 1817 l každá
  • Jednotková cena: 57 mil. USD

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 2,3 M
  • Dolet:
    • Typický: 2 225 km
    • Stíhací konfigurace (CAP/AA): 1472 km (4×AIM-120, 2×AIM-9, 3× 480 gal. PPN)
  • Přelet: 3 035 km
  • Dostup: 15 240 m
  • Počáteční stoupavost: 254 m.s--1
  • Pohonná jednotka:
  • Tah: 124 kN; 195 kN s přídavným spalováním
  • Tah-hmotnost: 0,324 při max. možném zatížení, 1,14 v AA konfiguraci

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

11 závěsníků s možnostmi kombinovat:

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé

Super Hornety jsou v současnosti nasazeny u těchto jednotek:

  • VFA-2 Bounty Hunters (F/A-18F)
  • VFA-11 Red Rippers (F/A-18F)
  • VFA-14 Tophatters (F/A-18E)
  • VFA-15 Valions (F/A-18E od roku 2008)
  • VFA-22 Fighting Redcocks
  • VFA-27 Royal Maces (F/A-18E)
  • VFA-32 Swordsmen (F/A-18F)
  • VFA-41 Black Aces (F/A-18F)
  • VFA-81 Sunliners (F/A-18E od roku 2008)
  • VFA-94 Mighty Shrikes
  • VFA-102 Diamondbacks (F/A-18F)
  • VFA-103 Jolly Rogers (F/A-18F)
  • VFA-105 Gunslingers (F/A-18E)
  • VFA-106 Gladiators (Doplňovací squadrona - provozuje verze F/A-18C/D/E/F)
  • VFA-115 Eagles (F/A-18E)
  • VFA-122 Flying Eagles (Doplňovací squadrona - provozuje verze F/A-18E/F)
  • VFA-136 Nighthawks
  • VFA-137 Kestrels (F/A-18E)
  • VFA-143 Pukin' Dogs (F/A-18E)
  • VFA-146 Blue Diamonds (F/A-18E od roku 2008)
  • VFA-154 Black Knights (F/A-18F)
  • VFA-211 Fighting Checkmates (F/A-18F)
  • VFA-213 Black Lions
  • VX-9 Vampires (Squadrona pro pokusy a vývoj, provozuje verze F/A-18C/D/E/F, EA-6B, AV-8B, & AH-1)

Reference[editovat | editovat zdroj]

Letectví+Kosmonautika 12/2004

  1. Boeing delivers 300th Super Hornet
  2. "Department Of The Navy Fiscal Year (FY) 2008/2009 Budget Estimates", United States Navy. February 2007. (p. 23)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]