Douglas A-4 Skyhawk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
A-4 (A4D) Skyhawk
Určení útočný letoun
Výrobce Douglas Aircraft
Šéfkonstruktér Ed Heinemann
První let 22. června 1954
Zařazeno Říjen 1956
Vyřazeno United States Navy 2003
USMC 1998
Charakter Mimo USA aktivní
Uživatel US Navy (dříve)
USMC (dříve)
Izrael
Argentina
Singapur
Vyrobeno kusů 2 960
Cena za kus 860 000 dolarů (1956)
Varianty A-4AR Fightinghawk
A-4SU Super Skyhawk

Douglas A-4 Skyhawk je americký útočný letoun původně vyvinutý pro operace z amerických letadlových lodí. Letoun, který vyvinul letecký výrobce Douglas Aircraft (později McDonnell Douglas), byl až do roku 1962 označen A4D Skyhawk.

Více než 50 let po prvním letu a významné úloze v konfliktech jako byly například vietnamská válka, falklandská válka či jomkipurská válka, jsou některé A-4 stále ve službě a to včetně služby na letadlové lodi. Jednomístné A-4M vyřadilo US Navy z výzbroje již v roce 1994.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp XA4D-1 v roce 1954

Prototyp XA4D-1 (BuNo 137812) poprvé vzlétl 22. června 1954 poháněn proudovým motorem Wright J65. První jednotkou, vyzbrojenou sériovými letouny A4D-1 Skyhawk, se stala 26. října 1956 VA-72 „Blue Hawks“ US Navy. Po dodání 165 kusů A4D-1, které byly vybaveny motorem Wright J65-W-4 s tahem 32,27 kN, byla zahájena výroba 542 exemplářů sériové varianty A4D-2. Výroba pokračovala 638 stroji A4D-2N s radarem v prodloužené přídi. Verze A4D-5, později přeznačená na A-4E (494 kusů), měla instalovanou pohonnou jednotku Pratt & Whitney J52-P-6A s tahem 37,8 kN, další dva závěsníky pod křídlem a prodloužený dolet o 27%. Celkem 240 letounů verze A-4F mělo motory Pratt & Whitney J52-P-8A, pancéřování kabiny a modernizovanou avioniku. Produkce byla ukončena v únoru 1979 po dodání 2 960 strojů.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

USA[editovat | editovat zdroj]

Argentina[editovat | editovat zdroj]

A-4Q 0655/3-A-202 argentinského námořnictva v roce 2007

Prvním zahraničním uživatelem letouů A-4 byla Argentina, kde je používalo jak letectvo (Fuerza Aérea), tak námořnictvo (Aviacion Naval). První kusy z 25 objednaných strojů verze A-4B (zde označené A-4P) dostalo letectvo v říjnu 1966. Jeden kus před předáním havaroval. Druhá série, tentokrát 25 kusů verze A-4C, byla dodána v roce 1975. Všechny tyto letouny byly odkoupeny z přebytků amerického námořnictva. Letouny, přestože už v té době byly zastaralé, byly nasazeny ve falklandské válce. Letectvo zde ztratilo 10 A-4P a pět A-4C.

Argentinské námořnictvo zakoupilo v roce 1971 16 kusů verze A-4B (zde označených jako A-4G), které byly určeny pro provoz z paluby argentinské letadlové lodě Veinticinco de Mayo. Letouny se také zúčastnily falklandské války, přičemž operovaly z pozemní základny. Několik kusů bylo taktéž ztraceno.

V roce 1997 Argentina zakoupila od USMC Skyhawky, které byly podle programu návrženého společností Lockheed Martin rozsáhle modernizované. Touto úpravou prošlo celkem 32 jednomístných A-4M a čtyři dvoumístné OA-4M na verze A-4AR Fightinghawk s motorem Pratt & Whitney J52-P-408A o tahu 49,81 kN a OA-4AR. Modernizace spočívala v kompletní generální opravě draku společně s instalací nového radaru ARG-1. V kokpitu byly aplikovány pokročilé displeje a ovládací prvky zbraňového a navigačního systému na plynové a řídící páce (HOTAS). Úprava zahrnovala také montáž výstražného radiolokačního přijímače (RWR) AN/ALR-93(V)1. A-4AR byly zařazeny do výzbroje 5. Brigada Aerea ve Villa Reynolds.

Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Australský A-4G přistává na palubě letadlové lodě HMAS Melbourne. 1980

Druhým zahraničním uživatelem typu A-4 byla Austrálie, která zakoupila 16 kusů verze A-4G a 2 kusy cvičných TA-4G. Letouny byly dodány v letech 1967–1968. Letouny byly určeny pro provoz z letadlové lodi HMAS Melbourne, ale operovaly i z pozemní základny Nowra v Novém Jižním Walesu. V roce 1980 bylo 10 kusů prodáno na Nový Zéland a ostatní byly v roce 1983 vyřazeny.

Brazílie[editovat | editovat zdroj]

Brazílie odkoupila z Kuvajtu letouny A-4KU, které byly modernizovány pro letadlovou loď Foch (R99), nyní NAe Sao Paulo (A12).

Izrael[editovat | editovat zdroj]

Izraelský A-4N Skyhawk

První Skyhawky byly v Izraely používány od roku 1968. Nejprve bylo objednáno 48 strojů verze A-4N Skyhawk II a dva verze TA-4H z přebytků amerického námořnictva (později bylo objednáno dalších 6 kusů). Z přebytků pocházelo i dalších 60 jednomístných A-4E a 17 dvoumístných TA-4J, které byly dodány v letech 1968–1974. Od roku 1972 byly dodávány také první z celkem 129 kusů verze A-4N (ekvivalent amerických A-4M), jež byly oproti dřívějším verzím výrazně modernizovány a měly na hřbetě trupu charakteristický hrb s přídavnou avionikou (hrby byly postupně montovány i do jednomístných strojů starších verzí). Většina izraelských Skyhawků dostala postupně také prodlouženou výstupní trysku a nové kanóny DEFA ráže 30 mm. Později bylo 32 kusů prodáno do Indonésie.

Letouny byly intenzivně nasazeny v jomkippurské válce v roce 1973, přičemž 53 kusů v ní bylo ztraceno. Izraelské Skyhawky dosáhly i dvou vzdušných vítězství. Dne 12. května 1970 byla dvojice Skyhawků napadena syrskými MiGy-17, přičemž se jim podařilo bez vlastní ztráty jeden sestřelit 30mm kanóny DEFA a druhý salvou neřízených protizemních střel.

Nový Zéland[editovat | editovat zdroj]

RNZAF převzalo první Skyhawky v květnu 1970 jako náhradu za letouny English Electric Canberra. Jednalo se o osm jednomístných A-4K a čtyři dvoumístné TA-4K stavěných a zkoušených v USA od listopadu 1969 do dubna 1970. A-4K byla totožná s verzí A-4F, měla ovšem zvětšenou svislou ocasní plochu, pouzdro brzdícího padáku pod výstupní tryskou a odlišné radiovybavení. Novozélandští piloti prošli tříměsíčním přeškolením v NAS Jacksoville na Floridě. Letouny převzala 75. peruť v Ohakea 10. června.

Od června 1984 byly tyto letouny doplňovány 10 A-4G, zakoupenými z přebytků australského námořního letectva (dostaly novou avioniku, brzdící padák a výmetnice klamných cílů). V roce 1987 bylo všech 22 letounů modernizováno v rámci programu „Kahu“. Přestavbu navrhla společnost Lear Sieglar, kterou realizovala firma Safe Air v Blenheimu. Samotná realizace započala v červnu 1988 a skončila v březnu 1991. Zahrnovala instalaci systému řízení HOTAS (Hands On Throttle And Stick), dvou velkoplošných CRT (Cathode Ray Tube) obrazovek, nový HUD (Head-Up Display), radar APG-66 a laserový gyroskopický inerciální navigační systém. Současně se montovaly výmetnice klamných infra a radarových cílů. Miniaturizace avioniky umožnila demontáž hřbetního hrbu. Zbraňové systémy zahrnovaly řízené střely vzduch-vzduch AIM-9G/L, protizemní řízené rakety AGM-65B a laserem naváděné bomby, které ovšem potřebovaly pozemní ozařovací zdroj.

Singapur[editovat | editovat zdroj]

Novozélandský TA-4K v roce 1984

V roce 1972 zakoupil Singapur přibližně 50 letounů A-4B z přebytků amerického námořnictva, přičemž bylo rozhodnuto, že letouny budou před zařazením do singapurského letectva rozsáhle upraveny. Jednalo se především o instalaci plastikového krytu radiokompasu na hřbet trupu, instalaci brzdícího padáku pod výstupní trysku, montáž dvou vnějších křídelních závěsníků schopných nést řízené střely AIM-9B Sidewinder, instalaci nových 30mm kanónů DEFA a montáž nového radaru. Jednomístná verze byla označena A-4S a byly i stavěny dvoumístné stroje s trupem prodlouženým o 81 cm, které byly označeny TA-4S. V USA bylo přestavěno 8 A-4S a 3 TA-4S, ostatní z celkem 51 strojů byly dokončeny přímo v Singapuru se firmě LASS (Lockheed Air Service Singapore). První jednotky operující se Skyhawky vstoupily do operační služby v roce 1975.

V roce 1980 bylo zakoupeno dalších 70 kusů verze A-4C, které byly přestavěny v singapurské firmě SAI (Singapore Aircraft Industries). Přestavby verze A-4C byly označeny A-4S1 a TA-4S1. Na rozdíl od předchozích strojů u nich byly ponechány původní 20mm kanóny a měly odlišný nástavec pro čerpání paliva za letu. V roce 1983 bylo postaveno dalších osm kusů A-4S1. V druhé polovině 80. let byla vyvíjena modernizovaná verze Singapore Aerospace A-4SU Super Skyhawk, na kterou bylo přestavěno přibližně 150 strojů starších verzí. Tyto letouny byly poháněny turbodmychadlovým motorem General Electric F404-GE-100D bez přídavného spalování a vybaveny kontejnery se systémem FLIR (Forward-Looking Infra-Red) společnosti GEC-Marconi Atlantic. Dvoumístná verze byla označena TA-4SU.

Skyhawky byly rovněž vybrány pro singapurský národní akrobatický tým „Black Knights“.

Kuvajt[editovat | editovat zdroj]

Kuvajtský A-4KU zachycený v Saúdské Arábii

Kuvajt zakoupil v roce 1974 celkem 30 jednomístných A-4KU (ekvivalent A-4M) a šest dvoumístných TA-4KU (ekvivalent TA-4F), které byly dodány v roce 1977. Po vypuknutí války v Zálivu se 17 letounům podařilo uniknout do Saúdské Arábie, odkud během Operace Pouštní bouře operovaly po boku spojenců, přičemž v boji byl ztracen jeden kus.

Malajsie[editovat | editovat zdroj]

Malajsie používala Skyhawky pod označením A-4PTM od prosince roku 1984. Zakoupeno bylo 36 jednomístných a 4 dvoumístné letouny. Jednalo o přestavby strojů verzí A-4C a A-4L z přebytků amerického námořnictva. Letouny byl upraveny, všechny byly schopné nést řízené střely AIM-9 Sidewinder a 20 jednomístných kusů mohlo nést také protizemní řízené střely AGM-65 Maverick.

Indonésie[editovat | editovat zdroj]

Indonésie zakoupila z přebytků izraelského letectva 32 Skyhawků (28 jednomístných a 4 dvoumístné) označených zde A-4E. Polovina letounů byla dodána v roce 1979 a druhá polovina v roce 1985. Do operační služby se zde dostaly v roce 1980.

Nákresy[editovat | editovat zdroj]

Hlavní technické údaje (A-4F Skyhawk)[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot), 2 (u verzí TA-4J,TA-4F,OA-4F)
  • Rozpětí: 8,38 m
  • Délka: 12,22 m
  • Výška: 4,57 m
  • Nosná plocha: 24,15 m²
  • Profil křídla: NACA 0008-1.1-25 u kořene, NACA 0005-0.825-50 na konci
  • Hmotnost prázdného letounu: 4750 kg
  • Vzletová hmotnost: 8318 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 11 136 kg
  • Nejvyšší rychlost: 1077 km/h
  • Dostup: 12 880 m
  • Stoupavost: 43 m/s
  • Dolet: 3220 km
  • Plošné zatížení: 344,4 kg/m²

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2× 20 mm kanón Colt Mk 12, 100 nábojů na hlaveň
  • až 4490 kg výzbroje na 5 závěsnících

Varianty podvěšené výzbroje[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • PETZ, Daniel. Skyhawky pro export. HPM. 1992, roč. 2, čís. 11, s. 21–23. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku A-4 Skyhawk na anglické Wikipedii.