Epoxidová pryskyřice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Epoxidová pryskyřice je polymerní materiál syntetického původu. Patří mezi tzv. reaktoplasty. Jedná se o pryskyřičné látky s více než jednou epoxidovou vazbou. Ty vynikají velmi dobrou adhezí k celé řadě materiálů a po vytvrzení (o vytvrzení více níže) dalšími podstatnými vlastnostmi: chemickou odolností, tvarovou stálostí (včetně malého smrštění při vytvrzení) a dalšími vlastnostmi typickými pro syntetické pryskyřice – dobrou tepelnou odolností (zvláště v porovnání s termoplasty) a tvrdostí.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Nejběžnější typy jsou produkty alkalické polykondenzace epichlorhydrinu a bisfenolu A. Molekulární poměry jednotlivých komponent ovlivňují molekulovou hmotnost a tím i užitné vlastnosti.

Vytvrzení[editovat | editovat zdroj]

Nevytvrzená epoxidová pryskyřice je viskózní lepkavá kapalina nebo křehká pevná látka (čím vyšší molekulová hmotnost, tím vyšší teplota tání), ve finálních výrobcích tak buď dochází k jejímu vytvrzení (například lepidla), nebo již vytvrzená je (kompozitní materiály). K vytvrzení dochází nejčastěji přidáním tzv. tvrdidla a to buď za pokojové, nebo zvýšené (až 200°C) teploty. Jako tvrdidla se nejčastěji používají polyaminy (např. DETA), anhydridy polykarboxilových kyselin, polythioly nebo tzv. formaldehydové pryskyřice (fenolické, močovinové nebo malaminové).

Vytvrzení je chemická reakce, při které vznikají chemické vazby mezi jednotlivými molekulami. Takto sesíťovaný materiál je velmi tvrdý a chemicky i tepelně odolný, protože původní molekuly jsou prostorově vázány vzniklou sítí chemických vazeb. Z hlediska chemického je vytvrzení reakcí, kterou umožňují přítomné epoxidové vazby: polymerací epoxidových skupin, polyadicí sloučenin s aktivním vodíkem na epoxidovou vazbu, nebo polykondenzace přítomných hydroxylových skupin.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ducháček V.: POLYMERY - VÝROBA, VLASTNOSTI, ZPRACOVÁNÍ, POUŽITÍ. 2. vyd. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Praha 2006, ISBN 80-7080-617-6