Slobodan Milošević

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slobodan Milošević
Milosevic-Lopez cropped.jpg
Ve funkci:
8. května 1991 – 23. července 1997
Předseda vlády Radoje Kontić
Momir Bulatović
Předchůdce Zoran Lilić
Nástupce Vojislav Koštunica

1. prezident Srbska
Ve funkci:
23. července 1997 – 5. října 2000
Předseda vlády Desimir Jevtić
Stanko Radmilović
Dragutin Zelenović
Radoman Božović
Nikola Šainović
Mirko Marjanović
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce Dragan Tomić (úřadující)
Milan Milutinović

Narození 20. srpna 1941

Požarevac, JugoslávieJugoslávie Jugoslávie

Úmrtí 11. března 2006 (65 let)
Haag, NizozemskoNizozemsko Nizozemsko
Občanství Srbsko
Politický subjekt Socialistická strana Srbska
Choť Mirjana Marković
Podpis Slobodan Milošević, podpis
Commons Slobodan Milošević

Slobodan Milošević (srbskou cyrilicí Слободан Милошевић, 20. srpna 1941 Požarevac[1]11. března 2006 Haag) byl srbský politik, prezident Srbska v letech 19972000 a hlava Svazové republiky Jugoslávie v letech 19911997. Na podzim 2000 jej mohutné demonstrace donutily přiznat porážku[2][3] v prezidentských volbách. Milošević je považován za hlavního představitele Srbů během konfliktů v bývalé Jugoslávii.

Vzestup[editovat | editovat zdroj]

Slobodan Milošević byl Srb černohorského původu[zdroj?] narozen v Požarevci. Jeho otec se jmenoval Svetozar (19071962) a matka Stanislava. Miloševićův otec Svetozar vystudoval Teologickou fakultu a byl profesorem ruštiny a srbochorvatštiny.[4] Ve druhé světové válce však otec opustil rodinu, a o tu se pak starala matka. Otec byl zabit roku 1962 pistolí a matka se v roce 1974 oběsila.[zdroj?]

V roce 1959 byl Slobodan Milošević jako student gymnázia přijat do Svazu komunistů Jugoslávie. Roku 1965 se oženil s kamarádkou z dětství a svou dlouholetou přítelkyní Mirjanou Markovićovou, která ho do posledních dnů následovala, dokonce i v politice.[5] Milošević dokončil právní fakultu v Bělehradě. Už tehdy byl velice schopný řečník[zdroj?], byl vítěz každoročního soutěžení v řečnění. Svou kariéru začal v „Tehnogasu“, kde pracoval i Ivan Stambolić, se kterým se již dříve Milošević důvěrně seznámil. [6] Poté pokračoval jako bankéř, a to v Beobance[6], kde se dokonce dostal až na pozici generálního ředitele. V New Yorku pak dva roky setrvával jako oficiální představitel banky.

V roce 1983 Milošević opustil ředitelské pozice a začal se věnovat politice. Už v té době se dotýkala ekonomická krize všech společenských tříd v Jugoslávii.[7] Přibývalo stávek a rostla nespokojenost. Ekonomiku tížily dluhy, které zavinila neodpovědná politika osob, které byly u moci ještě v dobách Tita.

Milošević se nejdříve stal předsedou SKJ části Nový Bělehrad.[8]

Následně se stal hlavním představitelem Socialistického svazu Srbska. Roku 1984 Slobodan Milošević přichází na pozici předsedy bělehradské organizace Svazu komunistů Srbska. Byl známý svými represivními a restriktivními metodami, mimo jiné kampaní za zastavení vydávání děl Slobodana Jovanoviće. V únoru 1986 byl zvolen předsedou ústředního výboru SK Srbska, a to i přes odpor, za kterým stál Ivan Stambolić.[9]

Od šedesátých let se postupně zhoršovala situace Srbů v Kosovu. Špatné ekonomické podmínky, rostoucí nacionalismus stále početnější albánské populace a později i problémy s autonomní správou v té době již převážně albánského Kosova přiměly řadu z nich se vystěhovat do jiných částí Srbska. V druhé polovině 80. let byly běžné demonstrace kosovských Srbů i Albánců s národnostními požadavky. Po zásahu převážně albánské[zdroj?] milice proti demonstraci kosovských Srbů a Černohorců se v dubnu 1987 proslavil Milošević heslem „Nikdo vás nesmí bít!“. O dva roky později v takto vyhrocené situaci pronesl v Kosovu známý proslov u příležitosti 600 let od bitvy na Kosově poli. Řada Miloševićových odpůrců[zdroj?] tento projev považuje[zdroj?] za předznamenání následujícího krvavého rozpadu Jugoslávie.

Miloševićova role v Srbsku byla stále významnější. Během konce 80. let se odehrála celá řada událostí, během které v Srbsku (a později i jiných republikách a autonomních oblastech Jugoslávie) zvítězil Miloševićův kurz. Během tzv. případu Student se vyslovil proti útokům na osobu a dílo Josipa Broze Tita a zahájil ostrou kampaň proti všem, kteří se o zesnulém prezidentovi vyjadřovali kriticky. To mu zajistilo potřebné body mezi znepokojeným, ale stále komunistům loajálním obyvatelstvem. Jakmile to situace umožňovala, zahájil Milošević se svými stoupenci (nemálo z nich byli kosovští Srbové) tažení proti "strnulé byrokracii", korupci a neschopnosti, které vešlo do dějin pod názvem protibyrokratická revoluce. Energická akce proti životě v luxusu, který byl u předních jugoslávských komunistů obvyklý (a tehdejší tisk také plnila i celá řada afér), zajistila Miloševićovi cenné politické body. Postupně došlo k obměnám regionálních politických reprezentací; nejprve ve Vojvodině (tzv. Jogurtová revoluce), později i v Černé Hoře a jinde. Milošević efektivně využil síly demonstrací a hněvu nespokojených, převážně kosovských Srbů, kteří byli na mnohých podobných protestech přítomni. Neúspěch sklidil až v Lublani, kde na 1. prosince 1989 republiková policie zakázala další z řady shromážděni, což vedlo k ostré roztržce mezi Srbskem a Slovinskem. Protesty iniciované Miloševićem a jeho stoupenci byly známy jako tzv. "mítinky pravdy" (srbochorvatsky mitinzi istine), nebo "lidová akce" (srbochorvatsky događanje naroda). Milošević ostře útočil na "decentralistickou" jugoslávskou ústavu z roku 1974 a žádal její úpravu ústavními dodatky, či rovnou zrušení.

Milošević získal na konci existence socialistické Jugoslávie takový vliv, že byl schopen až destabilizovat fungování již tak se postupně rozpadající Jugoslávie. A to hlavně díky ekonomickým tahům, které zhoršily už tak složitou hospodářskou situaci země a znemožnily reformy tehdejšího premiéra Ante Markoviće. Na jedné straně se tak prosazoval šokový plán chorvatského premiéra na zmrazení mezd i cen a na druhé straně se v Srbsku tiskly peníze. Srbské vedení prostřednictvím sdělovacích prostředků vyjadřovalo nespokojenost s plánem Svazové výkonné rady a většinou je hodnotilo jako kroky, které se budou míjet účinkem. Spustila se tak hyperinflace, která spolu s mezinárodními sankcemi v 90. letech začala tragicky dorážet srbské hospodářství.[3][10] Nespokojenost s Miloševićovou politikou poprvé vyjádřil 15. března 1989 v americkém senátním výboru Lawrence Eagleburger, který obvinil Miloševiće z toho, že aktivně využívá kartu srbského nacionalismu.[11])

9. prosince roku 1990 byl zvolen prezidentem Srbska a v prosinci roku 1992 potvrzen v úřadu.

Miloševićova úloha v občanské válce v Jugoslávii[editovat | editovat zdroj]

V červnu roku 1991 Slovinsko a Chorvatsko opustily federaci Jugoslávie a totéž brzy poté udělali i funkcionáři Makedonie (září 1991) a Bosny a Hercegoviny (březen 1992). Sofistikovanou kampaní získal Milošević srbské obyvatelstvo v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině na svoji stranu. To tak zaujalo neústupný postoj, zůstat v Jugoslávii za každou cenu. Nemálo tehdejších Srbů vystavovalo na důkaz své loajality Miloševićovi (i mimo Srbsko) portréty Miloševiće na veřejných místech, které nahradily postupně odstraňované portréty Tita. Milošević tvrdil, že nezpochybňuje možnost každého národa oddělit se od Jugoslávie[zdroj?], avšak nesmí se zpochybňovat žádnému národu to, že chce v Jugoslávii zůstat.

Neústupnost srbské komunity v Chorvatsku vedla k balvanové revoluci, ozbrojeným střetům v Plitvici a postupně odtržení Srby obývaných oblastí od Chorvatska. První vůdce Srbů v Chorvatsku Milan Babić tvrdil, že Milošević je vinen za válku[zdroj?] a další vůdce Goran Hadžić[zdroj?] říkal, že je „prodloužená ruka Slobodana Miloševiće“.

Milošević se několikrát setkal s Franjo Tuđmanem a spolu vyjednávali o rozdělení Bosny a Hercegoviny podle národnostních hranic.[12] To děsilo představitele Bosňáků, kteří chtěli zachovat Bosnu a Hercegovinu jednotnou, avšak s značným vlivem centrální správy. Mezi nejvýznamnější takové setkání patří zasedání v Karađorđevu z 30. března 1991.

Během krátké války ve Slovinsku a v počátečních fázích válek v Chorvatsku a v menší části i v Bosně se JNA výrazně angažovala, ale pod tlakem Západu (sankce, potenciální hrozba vojenské intervence) se zčásti stáhla, zčásti přešly struktury armády a zbraně do rukou místních Srbů. Srbsko-černohorská Jugoslávie podporovala Srby ve válce v odtržených státech pouze nepřímo a Slobodan Milošević postupně ztrácel na události v Chorvatsku a v Bosně vliv.[zdroj?] Slobodan Milošević dokonce nepodpořil ani chorvatské Srby během operace Bouře, kdy byli vojensky poraženi a území etnicky vyčištěno Chorvaty[zdroj?], ani bosenské Srby v následujícím útoku chorvatské armády na převážně Srby obývané území západní Bosny. Pouze za bosenské Srby podepsal v roce 1995 Daytonskou dohodu, kterou skončila válka v Bosně, neboť vedoucí představitelé místních Srbů byli stíháni jako váleční zločinci. Někteří západní politici se v tu dobu paradoxně dívali na zprvu zatracovaného Miloševiće téměř jako na mírotvůrce, ale tento pohled se znovu změnil během kosovské krize.[zdroj?]

Bombardování Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Kosovu.

Miloševićovo omezování autonomie Kosova, které začalo již na počátku 90. let a mělo zastavit politickou emancipaci kosovskoalbánského vedení (které chtělo změnit tehdejší svazovou autonomní oblast na svazovou republiku – s právem sebeurčení) a další zásahy proti tamnímu obyvatelstvu a následný podpis Daytonské dohody v roce 1995, která uznala Srbsko v jeho dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova, iniciovaly vznik Kosovské osvobozenecké armády (UÇK)[zdroj?], která zahájila v roce 1996 teroristické útoky. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gelbard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,[13]“ prezident Slobodan Milošević zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Nicméně podle reportu německých zpravodajských agentur[zdroj?] srbské operace byly namířeny proti povstalcům, nikoliv proti etnickým Albáncům jako celku. 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UÇK v Juniku[zdroj?]. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševićovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova, a pokud tak neučiní, bude Jugoslávie vystavena leteckým náletům.[14][15]

Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UÇK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva.[zdroj?] Během prosince její útoky eskalovaly, a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. V únoru byla zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která skončila fiaskem. Z Kosova uprchlo 150 tisíc osob a poté jednotky NATO zareagovaly vojenským útokem, který měl oficiálně charakter zejména leteckého bombardování vojenských cílů a vládní, vojenské, dopravní a průmyslové infrastruktury Jugoslávie, ale týkal se i civilních cílů. Osmitýdenní bombardování vyústilo v předání Kosova pod mezinárodní správu, která však nedokázala zabránit dalším násilnostem na nealbánském obyvatelstvu. Kosovská osvobozenecká armáda provedla v zemi etnickou čistku, při níž bylo v roce 1999 ze země vyhnáno přes 200 tisíc Srbů. Byly zničeny desítky pravoslavných kostelů, stovky domů a dalšího srbského majetku.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Milošević byl uvězněn a souzen Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii pro obvinění z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, spolu s dalšími srbskými, muslimskými a chorvatskými generály.

Dne 11. března 2006 byl nalezen ve své cele mrtev. Dle oficiální zprávy Haagu byl příčinou infarkt myokardu. Infarkt jako příčinu smrti potvrdili i ruští lékaři. V krvi se ale našel rifampicin – látka, která snižuje účinky léku proti infarktu, což vyvolalo pochybnosti o skutečné příčině Miloševićovy smrti.[zdroj?] Bývalý prezident byl 18. března 2006 pohřben ve svém rodném městě Požarevac na pozemku rodinné usedlosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ĐUKIĆ, Slavoljub. Kako se dogodio vođa. Bělehrad : Filip Višnjić, 1992. ISBN 86-7363-119-X. Kapitola Jednog dana na pravnom fakultetu, s. 56. (srbština) 
  2. (srbsky) Historie skupštiny na stránkách vlastní webové prezentace
  3. a b (anglicky) Článek na bbc.co.uk
  4. ĐUKIĆ, Slavoljub. Kako se dogodio vođa. Bělehrad : Filip Višnjić, 1992. ISBN 86-7363-119-X. Kapitola Jednog dana na pravnom fakultetu, s. 57. (srbština) 
  5. (anglicky) Zpráva na serveru bbc.co.uk
  6. a b ĐUKIĆ, Slavoljub. Kako se dogodio vođa. Bělehrad : Filip Višnjić, 1992. ISBN 86-7363-119-X. Kapitola Jednog dana na pravnom fakultetu, s. 62. (srbština) 
  7. LAMPE, John. Yugoslavia as a history. Cambridge : Cambridge University press, 1996. ISBN 0-521-46705-5. Kapitola The end of Yugoslavia, s. 326. (angličtina) 
  8. LAMPE, John. Yugoslavia as a history. Cambridge : Cambridge University press, 1996. ISBN 0-521-46705-5. Kapitola End of Yugoslavia, s. 339. (angličtina) 
  9. Югославия в ХХ веке. Очерки политической истории. Moskva : Moskva INDRIK, 2011. Kapitola Карделевская Югославия, s. 750. (ruština) 
  10. (anglicky) Článek na nytimes.com
  11. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 44. (srbština) 
  12. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 89. (srbština) 
  13. (srbsky) Článek na globalresearch.ca
  14. (anglicky) Materiál na stránkách nato.int
  15. (anglicky) Kniha Central and South-Eastern Europe 2004, str. 537

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]