Demonstrace v Kosovu (1981)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

V březnu 1981 vypukly na území SAP Kosovo spontánní a bouřlivé demonstrace albánského obyvatelstva. Jednalo se o první krizovou situaci v SFRJ po smrti Josipa Broze Tita a zároveň přelomovou[zdroj?] událost kosovských dějin.

Vývoj situace[editovat | editovat zdroj]

4. března 1981 se údajně kvůli špatným podmínkám na Prištinské univerzitě vzbouřili studenti v místní menze. Milice protest velmi rychle uklidnila a vedení SKK projevy studentů odsoudilo. Vše vypadalo, že bude situace rychle vyřešena. Kroky studentů ovšem našly velmi rychle odezvu mezi znepokojeným obyvatelstvem Kosova. Během několika dní se o něm rozšířily zprávy do dalších měst, což vyburcovalo převážně albánské[zdroj?] obyvatelstvo, aby vyšlo do ulic. 11. března proběhla v Prištině masová demonstrace. Ke studentům se velmi rychle přidali i dělníci, kteří tímto chtěli dát najevo svojí frustraci z dlouhodobých a neřešených problémů autonomní oblasti.[1] Protesty tak zachvátily všechna větší města a paralyzovaly život v oblasti. Demonstrující, podobně jako v roce 1968 hlásali nacionalistická hesla. Mezi nimi sice chyběla podpora Enveru Hodžovi, i tak se ale ozývaly hlasy, požadující "republiku Kosovo", sjednocení s Albánií, či Kosovo Kosovcům.

Kromě nacionalistických hesel se však ulicemi mnohých kosovských měst, včetně metropole Prištiny, rozléhala i hesla sociální. Kritizována byla především ekonomická zaostalost oblasti, a také to, že co se v Kosovu vyrobí se vyváží do zbytku Jugoslávie, aniž by se cokoliv vracelo zpět ("Trepča radi, Beograd se gradi" - V Trepči se pracuje a v Bělehradě se staví).

Vzhledem k situaci mimořádně zasedalo Předsednictvo SFRJ, které se rozhodlo nasadit sílu a zvýšit bojovou pohotovost armády. O události se vyjádřila jako o kontrarevoluci.[2] Byl vyhlášen výjimečný stav a proti demonstrujícím nasazeny jednotky armády. Byl také vyhlášen zákaz vycházení.[zdroj?]

Jugoslávské bezpečnostní orgány proti protestům zasáhly rázně, dle mínění většiny obyvatel Jugoslávie (včetně kosovských Albánců, ale s výjimkou Srbů) nebývalou silou. Zahynulo celkem 11 lidí, desítky byly zraněny a několik tisíc studentů bylo zatčeno. Přestože se jim podařilo znemožnit další protesty v Prištině, lidé se shromažďovali v některých dalších městech (Kosovska Mitrovica, Vučitrn, Uroševac).

Protesty se opět rozhořely 26. března[2] a 3. dubna 1981.[zdroj?] Cílem protestujících Albánců bylo upoutat pozornost celojugoslávských médií, neboť se na začátku dubna 1981 běžela přes území Kosova Štafeta mládeže. O průběhu štafety jugoslávská média pravidelně informovala.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Jedním z míst, odkud pocházelo nejvíce demonstrantů, byla Prištinská univerzita, jedna z největších univerzit v celé Jugoslávii. Řada jejích studentů byla po skončení protestů ze studia vyloučena, mnozí byli pozatýkáni. Univerzita byla poté označena za "centrum nacionalismu", "přebujelou byrokratickou strukturu" apod.[3]

Kosovské demonstrace vedly k dalšímu prohloubení nenávisti mezi Srby a Albánci v Kosovu. Míra důvěry v albánské obyvatelstvo ze strany jugoslávského státu dramaticky poklesla. Byla rovněž rozpuštěna kosovská teritoriální obrana. Poprvé se po demonstracích v Kosovu objevilo heslo "slabé Srbsko - silná Jugoslávie". Jeho autorem byl Lazar Koliševski, tehdejší makedonský politik, později bylo jedním z hlavních hesel srbských nacionalistů v druhé polovině 80. let. 20. století. Zrychlil se proces vystěhování srbského a černohorského obyvatelstva z oblasti.

Albánská strana považovala demonstrace za zcela regulérní projev nespokojenosti se situací, která v Kosovu delší dobu panovala, tedy nízkou úrovní ekonomického i společenského rozvoje, frustraci z postavení Kosova jako pouhé oblasti v rámci Srbska apod. Albánské zdroje uvádějí počet obětí demonstrací nikoliv 11, ale několik desítek.[zdroj?] Srbská, potažmo jugoslávská strana obviňovala kosovské politické vedení z neschopnosti, která se projevila právě ekonomickou zaostalostí a působením řady separatistických skupin. Ty otevřeně žádaly otržení Kosova od Jugoslávie, jeho připojení k Albánii, zavedení ortodoxní komunistické linie Envera Hodži apod.[2] Demonstranty považovala jako mladé lidi, kteří nemohou úspěšně žít v chudém a zaostalém Kosovu, a kteří jsou indoktrinováni nacionalistickou politikou, šířenou jednak ilegálními separatistickými skupinami, jednak Albánií samotnou.

Albánská strana práce (vládnoucí komunistická strana v sousední Albánii) vyjádřila podporu demonstrantům.

Svaz komunistů Jugoslávie se rozhodl kosovské problémy urychleně řešit. V listopadu 1981 byl přijat akční program, až v roce 1987 ovšem jugoslávští komunisté přiznali, že je Kosovo vážný problém,[4] od kterého se odvíjí další možná existence jugoslávského státu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb : Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Može-li se problem Kosova rješiti ekonomskim mjerama?, s. 244. (srbochorvatština) 
  2. a b c PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. Kapitola Suočavanje s krizom, s. 448. (srbochorvatština) 
  3. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. Kapitola Suočavanje s krizom, s. 449. (srbochorvatština) 
  4. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. Kapitola Suočavanje s krizom, s. 450. (srbochorvatština)