Fotbal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o kopané. Další významy jsou uvedeny v článku Fotbal (rozcestník).
Fotbal
Football iu 1996.jpg
Disciplíny
Vrcholné soutěže
Mistrovství světa MS 1930
Mistrovství Evropy ME 1960
Olympijský turnaj LOH 1900 – neoficiální
LOH 1908 – oficiální
Mezinárodní federace
Název: Mezinárodní fotbalová federace (FIFA)
Založena: 21. května 1904
Web: www.fifa.com
Národní svaz
Název: FAČR
Web: www.fotbal.cz

Fotbal (z anglického football, foot=noha, ball=míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě.

Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém, nejčastěji travnatém hřišti. Jejich cílem je dosáhnout více branek (tzv. gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde brankovou čáru mezi tyčemi branky celým objemem. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (tzn. jeden z hráčů, odlišený barvou dresu) může v blízkosti vlastní branky hrát i rukama.

Průběh a způsob hry[editovat | editovat zdroj]

Hry se účastní dva týmy, každý o jedenácti hráčích. Na hru dohlíží rozhodčí

Rozhodčí[editovat | editovat zdroj]

Hlavní rozhodčí se pohybuje mezi hráči na hrací ploše a má plnou odpovědnost k řízení zápasu; je vybaven píšťalkou, kterou signalizuje zahájení a přerušení hry. Žlutou a Červenou kartou, k udělování trestů. Těsně za okrajem hrací plochy na delších okrajích hřiště se pohybují dva asistenti rozhodčího, kteří hlavnímu rozhodčímu praporkem signalizují některé druhy porušení pravidel. Nemají však samostatnou rozhodovací pravomoc. V evropských klubových soutěžích jsou také 2 další rozhodčí, tzv. brankoví rozhodčí. Brankoví rozhodčí nezasahují do hry přímo hry a také nemají praporek. Fungují jako poradci hlavního rozhodčího, s nímž jsou ve spojení minivysílačkou.

Hra[editovat | editovat zdroj]

Hraje se jedním kulatým míčem, kterým hráči pohybují na hrací ploše: „driblováním“ (běháním s míčem ovládaným jemnými kopy), přihrávkami spoluhráčům a konečně střelbou na soupeřovu branku, kterou brání protivníkův brankář. Družstvo, které zrovna nemá pod kontrolou míč, se jej snaží získat: zachycením soupeřovy přihrávky nebo „napadáním“ soupeře, u kterého je míč; dovolený fyzický kontakt mezi hráči je však výrazně omezen.

Fotbalový zápas (AOL-Arena, Hamburg, květen 2004)

Fotbalový zápas obecně probíhá plynule, přerušení jsou způsobena porušením pravidel (např. když se míč dostane mimo hrací plochu, když hráč mimo brankáře zahraje rukou, když při snaze o odebrání míče soupeři hráč protivníka kopne či jinak překročí dovolené způsoby napadání atd.) a hra po nich většinou jen s malým zdržením pokračuje dál. Hraje se celkem devadesát minut hrubého času (čas běží i v přerušené hře), s patnáctiminutovou přestávkou v polovině, po které si soupeři vymění poloviny hřiště. Na konci obou poločasů rozhodčí stanoví, kolik času se bude hrát nad rámec 45 minut, čímž se nahrazuje čas ztracený např. ošetřováním zraněných hráčů či střídáním. Typicky se jedná zhruba o jednu minutu na konci prvního poločasu a tři minuty na konci druhého poločasu.

Po skončení druhého poločasu je vítězem zápasu mužstvo, které soupeři vstřelilo víc branek. V případě, že obě mužstva obdržela stejný počet branek, končí zápas remízou; v některých soutěžích je však remíza nepřípustná a hra se musí rozhodnout, zpravidla prodloužením 2×15 minut. Pokud ani poté není rozhodnuto, následuje penaltový rozstřel. V moderním fotbale padá poměrně málo branek, například na MS 2006 byl průměr 2,3 gólu na zápas.

Z jedenácti hráčů každého mužstva je jeden podle pravidel určen jako brankář: má odlišnou barvu dresu a platí pro něj ta výjimka, že smí v okolí vlastní branky hrát míč rukama. Z hlediska pravidel jsou všichni ostatní hráči stejní, v praxi se však vyvinuly specializované funkce dané konkrétními schopnostmi jednotlivých hráčů, taktickými záměry a úkoly, které na hřišti plní:

  • Jak už bylo uvedeno, má brankář za úkol bránit soupeři ve vstřelení gólu; většinu času proto setrvává v okolí vlastní branky.
  • V zásadě podobný cíl mají hráči označovaní jako obránci (slangově „beci“ z anglického back): pohybují se spíše na vlastní polovině hřiště a ve svém pokutovém území a mají za úkol zejména zastavit přicházející soupeřův útok. V moderním pojetí hry však zejména krajní obránci pomáhají i při útoku.
  • Záložníci tvoří středovou část družstva: pohybují se po celé ploše hřiště, podle potřeby se zapojují do obrany i útoku (ale i zde se užívá specializace na defenzivní a ofenzivní záložníky). Zejména středoví záložníci mívají za úkol „tvořit hru“: rozehrávat útočné akce, rozdělovat přihrávkami míče spoluhráčům atd., záložníky proto bývají technicky velmi schopní hráči.
  • Útočníci mají za úkol zakončovat útočné akce a střílet soupeři góly. Pohybují se proto nejdále od vlastní branky a do obrany se zapojují jen zřídkakdy.

V současné době hrají hráči převážně v rozestavení 4-4-2 (4 obránci a 2 útočníci).[1] Dříve se však hrávalo v rozestaveních 3-2-3-2 (80. léta), 4-2-4 (60. léta), 3-2-2-3 (30. léta) i 1-2-7 (19. století).

Rozdělení hráčů na jednotlivé posty a stanovení jejich úkolů a obecně herní taktiky je zodpovědností trenéra. Trenéři obou týmů při zápase pobývají nedaleko okraje hrací plochy (poblíž středu jednoho delšího okraje), udílejí rady a pokyny hráčům na hřišti a případně vyměňují hráče na hřišti za náhradníky. Mezi oběma lavičkami náhradníků se zdržuje čtvrtý rozhodčí, který řídí střídání, kontroluje dodržování pravidel osobami na lavičkách, a v případech zranění některého ze tří rozhodčích na hřišti může zraněného rozhodčího vystřídat.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce fotbalu ve Florencii 17. století

Existence hry podobné fotbalu je doložena až do období starověku: nejstarší takovou hrou bylo čínské cchu-ťü, hrané již ve 2. století př. n. l. V Řecku a Římě se hrálo mnoho míčových her, při některých se hrálo nohama. Jedním ze vzdálených předchůdců fotbalu je tak např. římská hra harpastum. Ve středověku se různé hry podobné fotbalu hrály po celé Evropě, jejich pravidla se však výrazně lišila místo od místa i v průběhu doby.

Vznik dnešního fotbalu má kořeny v Anglii 16. století. Tamní soukromé střední školy (public schools) v té době začaly žáky nutit ke sportu. Každá ze škol však používala vlastní pravidla odrážející místní podmínky (velikost hřiště apod.), pravidla se navíc postupně měnila. Postupně vykrystalizovaly dvě hlavní formy fotbalu: v jedné verzi pravidel (používané např. v Rugby, Marlborough či Cheltenhamu) hráči míč po hřišti přenášeli rukama, v druhé verzi (např. na Etonu, Harrow, Westminsteru či Charterhouse) se upřednostňovalo kopání do míče.

V 40. letech 19. století Anglii zasáhl boom železniční dopravy. Tento technologický rozvoj umožnil pořádání soutěžních zápasů mezi jednotlivými školami. Avšak zatímco rozdíly v místních pravidlech atletiky byly nevýznamné, meziškolní zápasy ve fotbale byly kvůli zásadním rozdílům v pojetí hry prakticky nemožné. Proto se v roce 1848 sešlo 14 zástupců škol na jednání, jehož výsledkem byla první ucelená sada pravidel, tzv. Cambridgeská pravidla. Tato pravidla upřednostňovala kopání, bylo však dovoleno také čisté zachycení míče rukama.

Sjednocující tendence vyústily v založení The Football Association, prvního oficiálního fotbalového sdružení na světě, 26. října 1863. Po několika setkáních vytvořila asociace sadu pravidel, z nichž nakonec vypustila pravidla dovolující běh s míčem v ruce a držení a podrážení protivníka s míčem. Kvůli tomu zástupce Blackheathu asociaci opustil, a spolu s několika dalšími kluby v roce 1871 založil Rugby Football Union, čímž vzniklo ragby jako sport odlišný od kopané. I v pravidlech FA však byla některá ustanovení, která dnes zůstávají jen ve sportech jako ragby či americký fotbal. První pravidla také například ani nestanovovala počet hráčů či tvar míče; na tom se měli soupeři dohodnout před každým zápasem.

Popularita fotbalu (tmavší barva označuje vyšší popularitu, zeleně jsou vyznačeny státy, ve kterých je fotbal nejpopulárnějším sportem)

V Anglii se postupně vyvinulo několik soutěží, které přispívaly k šíření jednotných pravidel. První mezinárodní zápas proběhl mezi Anglií a Skotskem 30. listopadu 1872 a skončil bezbrankovou remízou. První mimoevropské mezinárodní fotbalové utkání se uskutečnilo 28. listopadu 1885 v Newarku mezi Spojenými státy a Kanadou, která zvítězila 0:1.

Fotbal se postupně rozšířil i na kontinent, kde je nejstarším fotbalovým mužstvem patrně švýcarský Lausanne Football and Cricket Club založený v roce 1860. Díky anglickým dělníkům pracujícím na stavbě železnice se fotbal dostal až do Jižní Ameriky, přičemž ale tato teorie rozšíření fotbalu na jihoamerický kontinent nebyla nikdy přesvědčivě doložena.

Dnes fotbal hrají profesionální fotbalisté po celém světě, mnoho dalších lidí se mu pak věnuje na amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu, uspořádaného v roce 2001 mezinárodní fotbalovou federací FIFA, hraje pravidelně fotbal nejméně 240 miliónů lidí ve více než 200 zemích světa. Mezi příčinami jeho popularity jsou bezesporu jednoduchá pravidla a naprosto minimální náročnost na vybavení.

Oficiální pravidla[editovat | editovat zdroj]

Oficiální pravidla fotbalu (Laws of the Game) se používají ve všech soutěžních utkáních. Jsou rozdělena do sedmnácti částí:

1. Hrací plocha[editovat | editovat zdroj]

Hrací plocha

Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníku. Délka musí být v rozmezí 90–120 m, šířka 45–90 m (pro mezinárodní utkání 100–110 × 64–75 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami (max. šířka čáry 12 cm): pomezní čáry vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají brankové čáry. Hrací plocha je rozdělena na poloviny středovou čárou, v jejímž středu je vyznačena středová značka, kolem které je vyznačen středový kruh. Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné branky vyznačena pokutová území a menší branková území. Uvnitř každého pokutového území je vyznačena pokutová značka. Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m (10 yardů).

V každém rohu hrací plochy je na ohebné tyči o výšce nejméně 1,5 m umístěn praporek. Stejné praporky se obvykle umísťují i uprostřed obou pomezních čar. Kolem každého rohového praporku se na hrací ploše vyznačí čtvrtkruh. Na brankových čárách se obvykle také krátkými značkami vyznačí vzdálenost 9,15 m od rohového praporku.

Uprostřed obou brankových čar jsou umístěny branky, tvořené dvěma svislými brankovými tyčemi, které jsou nahoře spojeny břevnem. Všechny tyče musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm), která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky činí 7,32×2,44 m (8 yardů×8 stop). Na brankové konstrukci je připevněna síť, která musí být upevněna k tyčím, břevnům a k zemi tak, aby míč nemohl projít skrz. Síť je vypnuta dozadu tak, aby neomezovala v pohybu brankáře.

2. Míč[editovat | editovat zdroj]

Fotbalový míč

Hraje se kulatým míčem o obvodu mezi 68 a 70 cm (průměr cca 22 cm) a hmotnosti mezi 410 a 450 g (na začátku utkání). Při zápasech na profesionální úrovni je obvykle připraveno více míčů, čímž se zamezuje zdržování hry způsobeném např. hledáním zakopnutého míče. Každoročně se celosvětově prodá více než 40 milionů fotbalových míčů.

3. Počet hráčů[editovat | editovat zdroj]

Utkání hrají dvě družstva, z nichž každé má nejvýše jedenáct hráčů, ze kterých je jeden hráč označen jako brankář. K zápasu je možno nominovat také náhradníky (v soutěžních mezinárodních utkáních nejvýše šest, v jiných případech závisí na pravidlech konkrétní soutěže či předzápasové dohodě), z nichž mohou být do hry nasazeni nejvýše tři. Střídání hráčů probíhá pouze v přerušené hře se souhlasem rozhodčího. Jednou vystřídaný hráč se v témže utkání už nesmí zúčastnit hry. V libovolném přerušení hry si může libovolný hráč na hřišti se souhlasem rozhodčího vyměnit místo s brankářem.

Pokud v průběhu hry klesne z libovolných důvodů (vyloučení, zranění apod.) počet hráčů v jednom mužstvu pod sedm, je utkání předčasně ukončeno.

4. Výstroj hráčů[editovat | editovat zdroj]

Hráči jsou povinni mít následující výstroj:

  • dres nebo tričko - rozlišují v jakém týmu je hráč. Barva dresů je určena podle znaku týmu nebo je vybrána náhodně. Většina týmů má alespoň dvě sady dresů.
  • trenýrky
  • štulpny (podkolenky) - Zakrývají chrániče
  • chrániče holení - chrání holeň před kopnutí protihráčů. Brankář může mít i chrániče kolenou
  • kopačky - na rozdíl od normálních bot mají kolíky nebo špunty. Kolíky nebo špunty zajišťují aby hráč neuklouzl na mokrém povrchu.

Brankáři mají barvu dresů odlišnou od ostatních hráčů, rozhodčího i jeho asistentů.

5. Rozhodčí[editovat | editovat zdroj]

Každé utkání řídí rozhodčí, který má na hřišti neomezenou pravomoc k uplatňování pravidel. Je vybaven píšťalkou, kterou může přerušit hru v případě porušení pravidel nebo padnutí branky. Dále má u sebe dvě plastové kartičky žluté a červené barvy, kterými signalizuje potrestání hráče.

6. Asistent rozhodčího[editovat | editovat zdroj]

Každého utkání se účastní dva asistenti rozhodčího, kteří se pohybují na pomezních čarách; jejich úkolem je signalizovat rozhodčímu:

  • když míč opustí hrací plochu,
  • které družstvo má provádět kop z rohu, kop od branky nebo vhazování,
  • kdy má být hráč potrestán za ofsajd,
  • když je nějaké mužstvo připraveno střídat,
  • nesportovní chování a další události, ke kterým došlo mimo zorné pole rozhodčího,
  • v případě, že má o nějakém přestupku lepší přehled než rozhodčí,
  • při pokutovém kopu přestupky brankáře.

7. Doba hry[editovat | editovat zdroj]

Utkání se hraje na dva poločasy o 45 minutách. Mezi oběma poločasy je 15minutová přestávka. Doba hry se měří včetně času, kdy je míč ze hry. Za dobu zameškanou střídáním hráčů, zdržováním hry apod. může rozhodčí každý poločas prodloužit. Poločas se musí prodloužit také v případě, že má jedno z mužstev kopat pokutový kop.

V dětských a mládežnických kategoriích se používá kratší doba hry – u mladšího dorostu a dorostenek má každý poločas 40 minut (u staršího dorostu se již hraje plná délka), u starších žáků a u žákyň 35 minut, mladší žáci hrají 2×35 nebo 2×30 minut, starší přípravky hrají 3×16–20 nebo 2×25 minut, mladší pak 3×12–16 nebo 2×20 minut.[2][3]

8. Zahájení hry[editovat | editovat zdroj]

Před začátkem utkání je losováním mincí určeno, které družstvo si zvolí polovinu hrací plochy. Druhé družstvo bude zahajovat hru výkopem. Po poločasové přestávce si družstva poloviny hrací plochy vymění a výkop provádí to družstvo, které ho v prvním poločase neprovádělo.

Na začátku každého poločasu a po dosažení každé branky se hra zahajuje či navazuje pomocí výkopu. Před ním musí být všichni hráči na své polovině hrací plochy, míč je umístěn na středovou značku a poté, co rozhodčí dá znamení, rozehraje hráč příslušného mužstva. Hráči soupeřova mužstva musí do té doby zůstat mimo středový kruh.

Po dosažení branky rozehrává výkopem to mužstvo, které branku obdrželo.

Pokud byla hra přerušena ze zvláštních důvodů (např. zranění hráče, vniknutí diváka na hrací plochu apod.), navazuje se míčem rozhodčího. Ten se provádí tak, že rozhodčí z ruky nechá spadnout míč na místě, na kterém byl v okamžiku přerušení hry (pokud je toto místo uvnitř brankového území, rozehrává se z nejbližšího místa na delším okraji brankového území). Jakmile se míč dotkne země, je ve hře.

9. Míč ve hře a ze hry[editovat | editovat zdroj]

Míč je ze hry, jestliže buď přešel (na zemi nebo ve vzduchu) úplně (celým objemem, tzn. úplně celý míč musí být zcela za vnějším okrajem příslušné čáry) brankovou nebo pomezní čáru, nebo v případě, že rozhodčí přeruší hru. V každou jinou dobu je míč ve hře.

10. Dosažení branky[editovat | editovat zdroj]

Branky je dosaženo ve chvíli, kdy míč úplně (celým objemem) přejde brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a pod břevnem a útočící mužstvo před tím neporušilo žádné pravidlo. Mužstvo, které v průběhu utkání dosáhlo vyššího počtu branek, je vítězem utkání. Pokud obě mužstva dosáhla stejného počtu branek, je výsledek utkání nerozhodný. V některých soutěžích není nerozhodný výsledek přípustný. V takovém případě příslušný soutěžní řád určuje, jak se dále postupuje, což může být prodloužením doby hry, prováděním pokutových kopů nebo vyšší hodnotou branek vstřelených mužstvem hostí.

11. Ofsajd[editovat | editovat zdroj]

Příklad ofsajdu

Pokud se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brankové čáře než míč a než předposlední hráč soupeře, je v ofsajdové pozici. Ta není sama o sobě porušením pravidel. Pokud se však hráč v ofsajdové pozici ve chvíli, kdy se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, aktivně zapojuje do hry (tím, že zasahuje do hry hraním míče, ovlivňuje soupeře, nebo získává ze svého postavení výhodu tím, že hraje odražený míč), je v ofsajdu. V takové situaci rozhodčí (obvykle na základě signalizace asistenta) přeruší hru, kterou naváže soupeř nepřímým volným kopem z místa, kde byl provinivší se hráč ve chvíli přestupku. Ofsajd se netrestá v situaci, kdy hráč dostane míč přímo z kopu od branky, z vhazování, nebo z kopu z rohu.

12. Zakázaná hra a nesportovní chování[editovat | editovat zdroj]

Když se některý hráč na hrací ploše v době, kdy je míč ve hře, dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu přímý volný kop:

  • kopne nebo se pokusí kopnout soupeře,
  • podrazí nebo se pokusí podrazit soupeře,
  • skočí na soupeře,
  • vrazí do soupeře,
  • udeří nebo se pokusí udeřit soupeře,
  • strčí do soupeře,
  • při odebírání míče skluzem se soupeře dotkne dříve než míče,
  • drží soupeře,
  • plivne na soupeře,
  • úmyslně hraje míč rukou, vyjma brankáře v jeho vlastním pokutovém území.

V takovém případě se přímý volný kop provádí z místa, na kterém k přestupku došlo. Pokud se hráč ve chvíli, kdy je míč ve hře, dopustí jednoho z těchto přestupků ve vlastním pokutovém území (bez ohledu na místo, kde je v tu chvíli míč), nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu pokutový kop.

Pokud se brankář ve vlastním pokutovém území dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop:

  • má míč v rukou pod kontrolou déle než šest sekund,
  • rukou se míče dotkne znovu poté, co se jej zbavil a míče se mezitím nedotkl jiný hráč,
  • rukou se dotkne míče poté, co mu jej úmyslně nohou přihraje spoluhráč,
  • dotkne se rukou míče jako první poté, co jeho spoluhráč provedl vhazování.

Nepřímý volný kop nařídí rozhodčí také ve chvíli, kdy se některý z hráčů dopustí některého z následujících přestupků:

  • hraje nebezpečným způsobem,
  • brání soupeři v pohybu,
  • znemožňuje brankáři, který má míč v rukou, aby se míče zbavil,
  • dopustí se nějakého jiného přestupku, za který rozhodčí udělí osobní trest.

Nepřímý volný kop se provádí z místa, kde k přestupku došlo. Volný kop (přímý či nepřímý) nařízený ve prospěch mužstva v jeho vlastním brankovém území se smí provést z libovolného místa uvnitř tohoto území. Nepřímý volný kop nařízený proti mužstvu v jeho brankovém území se provádí z nejbližšího místa na delší hraně tohoto území.

Napomenutí hráče žlutou kartou

Hráče nebo náhradníka může rozhodčí napomenout tím, že mu ukáže žlutou kartu v případě, že se hráč dopustí jednoho z následujících přestupků:

  • chová se nesportovně,
  • slovy nebo jednáním projevuje nespokojenost nebo protestuje,
  • soustavně porušuje pravidla,
  • zdržuje navázání hry,
  • nedodrží předepsanou vzdálenost při provádění volného kopu nebo kopu z rohu,
  • bez souhlasu rozhodčího vstoupí na hrací plochu,
  • úmyslně bez souhlasu rozhodčího opustí hrací plochu.

Rozhodčí musí vyloučit hráče ze hry v případě, že se dopustí jednoho z následujících přestupků:

  • hraje surově,
  • chová se hrubě nesportovně,
  • plivne na soupeře nebo jinou osobu
  • zabrání soupeřovu družstvu dosáhnout branky nebo zmaří jeho zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že zahraje míč rukou (netýká se brankáře v jeho pokutovém území),
  • zmaří soupeřovu zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že soupeře útočícího na branku zastaví přestupkem, za nějž se nařizuje volný přímý kop, popř. pokutový kop,
  • použije pohoršujících či urážlivých výroků nebo gest,
  • během utkání je podruhé napomenut žlutou kartou.

Vyloučený hráč musí opustit prostor hřiště (i lavičku náhradníků).

13. Volné kopy[editovat | editovat zdroj]

Přímý volný kop

Existují dva druhy volných kopů: přímé volné kopy a nepřímé volné kopy. Pokud se přímo po provedení přímého volného kopu dostane míč do soupeřovy branky, branka platí. Pokud se dostane přímo do vlastní branky, branka neplatí a hra se naváže kopem z rohu ve prospěch soupeřova mužstva.

Nepřímý volný kop rozhodčí signalizuje paží zvednutou nad hlavu, kterou tam drží do té doby, než se některý z hráčů po provedení kopu dotkne míče, nebo než je míč ze hry. Branky může být z nepřímého volného kopu dosaženo jen tehdy, dotkl-li se míče po jeho rozehrání alespoň jeden další hráč před tím, než míč přejde do branky. Pokud míč skončí přímo z nepřímého volného kopu v brance, aniž by se ho kdokoli další dotkl, branka neplatí a hra se naváže kopem od branky, resp. kopem z rohu, pokud by míč skončil v brance mužstva, které kop provádělo.

Před provedením volného kopu musí být všichni hráči soupeře vzdáleni od míče nejméně 9,15 m, dokud se míč nepohne, čímž je uveden do hry. Pokud je volný kop prováděn z vlastního pokutového území, je míč ve hře až ve chvíli, kdy opustí pokutové území. Pokud je nepřímý volný kop prováděn v soupeřově pokutovém území, nemusí ti hráči soupeře, kteří stojí na brankové čáře mezi tyčemi branky, dodržovat předepsanou vzdálenost 9,15 m.

Pokud hráči nedodrží předepsanou vzdálenost, nechá rozhodčí kop opakovat. Hráč, který rozehrává volný kop, se míče nesmí znovu dotknout do chvíle, než míčem zahraje jiný hráč, nebo je míč ze hry, jinak rozhodčí nařídí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop.

14. Pokutový kop[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pokutový kop.

Pokutový kop se proti mužstvu nařídí v případě, že se hráč tohoto mužstva dopustí ve vlastním pokutovém území v době, kdy je míč ve hře, jednoho z přestupků jinak trestaných přímým volným kopem. Z pokutového kopu lze přímo dosáhnout branky. Pokud je pokutový kop nařízen těsně před ukončením poločasu, nastaví rozhodčí dobu hry tak, aby tento kop mohl být proveden.

Pokutový kop se provádí tak, že se míč umístí na pokutovou značku a jeden z hráčů mužstva provádějícího pokutový kop je jasně a zřetelně určen k jeho vykonání. Brankář bránícího mužstva musí stát v brance na brankové čáře do chvíle, než je míč ve hře. Ostatní hráči musí být na hrací ploše, mimo pokutové území, nejméně 9,15 m od míče (tzn. mimo vyznačený oblouk) a za pokutovou značkou (tzn. dále od brankové čáry, než je pokutová značka). K provedení pokutového kopu dá rozhodčí signál. Hráč provádějící pokutový kop se nesmí v rozběhu zastavit nebo jiným obdobným způsobem oklamat soupeřova brankáře. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne kupředu. Hráč provádějící pokutový kop se míče nesmí podruhé dotknout dříve, než se ho dotkne jiný hráč.

Pokud jsou při provádění kopu porušena pravidla hráčem bránícího mužstva, pak rozhodčí uzná branku v případě, že byla dosažena, jinak nechá kop opakovat. Pokud pravidla poruší hráč útočícího mužstva a je dosaženo branky, nechá rozhodčí kop opakovat, jinak nechá pokračovat ve hře. Pokud pravidla poruší hráči obou mužstev, nechá rozhodčí kop opakovat.

15. Vhazování[editovat | editovat zdroj]

Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel pomezní čáru, je hra navázána vhazováním. To provede z místa, kde míč čáru přešel, hráč družstva, jehož hráč se míče nedotkl jako poslední. Přímo z vhazování nemůže být dosaženo branky. Rozehrávající hráč se postaví oběma nohama za pomezní čáru a oběma rukama hodí přes hlavu míč do hrací plochy (pokud vhazování provede nesprávně, provede vhazování hráč soupeře). Poté se nesmí míče dotknout do té doby, než se jej dotkne alespoň jeden další hráč. Míč je ve hře okamžitě, jakmile se dostane na hrací plochu. Hráči soupeře musí při vhazování stát nejméně 2 metry od místa, odkud se vhazování provádí.

16. Kop od branky[editovat | editovat zdroj]

Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč útočícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem od branky. Přímo z kopu od branky je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř brankového území a libovolný hráč bránícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče podruhé dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, musí všichni hráči soupeře zůstat mimo pokutové území. Míč je ve hře, jakmile opustí pokutové území.

17. Kop z rohu[editovat | editovat zdroj]

Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč bránícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem z rohu. Přímo z kopu z rohu je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř rohového čtvrtkruhu u nejbližšího rohového praporku a libovolný hráč útočícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče znovu dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, nesmí se žádný hráč soupeře přiblížit k míči na vzdálenost menší než 9,15 m. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne.

Asociace[editovat | editovat zdroj]

Fotbal (stejně tak i některé příbuzné sporty jako futsal a plážový fotbal) spravuje mezinárodní fotbalová federace FIFA (Fédération Internationale de Football Association), která sdružuje národní fotbalové asociace. FIFA pod sebou má šest regionálních konfederací:

V jednotlivých státech (či jejich částech) fotbal spravují příslušné národní asociace; v Česku je tímto orgánem Fotbalová asociace České republiky (FAČR).

Samotná pravidla fotbalu neudržuje přímo FIFA, ale specializovaná mezinárodní komise IFAB (International Football Association Board).

Soutěže[editovat | editovat zdroj]

Ve fotbalu probíhá velké množství soutěží jak mezinárodních, tak v jednotlivých státech či jejich částech.

Mezinárodní soutěže[editovat | editovat zdroj]

Na mezinárodní úrovni spolu zápasí jednak reprezentační družstva jednotlivých států (téměř všechny státy mají vlastní fotbalové reprezentace), jednak soukromé fotbalové kluby z různých zemí.

Nejvyšší mezinárodní soutěží reprezentací je mistrovství světa pořádané každé čtyři roky, na jehož závěrečném turnaji soutěží 32 družstev, vybraných kvalifikací z více než 200 členských států FIFA. Fotbalový turnaj je také součástí programu letních olympijských her; v současnosti se však tohoto turnaje účastní mládežnická mužstva hráčů do 23 let, takže turnaj nemá tak vysokou prestiž jako mistrovství světa.

Po mistrovství světa nejvýznamnějšími reprezentačními soutěžemi jsou regionální mistrovství pořádaná jednotlivými konfederacemi. Jedná se o mistrovství Evropy (EURO), Copa América, Africký pohár národů, Mistrovství Asie ve fotbale, Zlatý pohár CONCACAF a Oceánský pohár národů.

Regionální konfederace také pořádají nejvýznamnější klubové soutěže. Těch se účastní vítězové národních lig a pohárů (případně také účastníci na dalších místech). Sem patří Liga mistrů UEFA a Evropská liga UEFA v Evropě, Pohár osvoboditelů v Jižní Americe, Liga mistrů AFC v Asii, Liga mistrů CAF v Africe, Liga mistrů CONCACAF v Severní Americe a Liga mistrů OFC v Oceánii. Vítěz Ligy mistrů UEFA a Poháru osvoboditelů se každoročně utkávali v zápase o Interkontinentální pohár, od roku 2005 jej však nahradilo mistrovství světa fotbalových klubů.

Národní soutěže[editovat | editovat zdroj]

Většina národních asociací pořádá národní soutěže, ve větších státech se zpravidla jedná nejméně o dvě soutěže lišící se formátem: jednou je ligová soutěž rozdělená podle výkonnosti, v každé výkonnostní skupině se hraje systémem „každý s každým“ a o vítězi rozhodují body v tabulce zápasů; nejvýše umístěné týmy mohou postoupit do vyšší soutěže, nejnižší naopak sestoupit o úroveň níže. Druhou soutěží bývá národní pohár, kterého se za rovných podmínek mohou účastnit všechny týmy splňující jistou minimální výkonnostní úroveň, hraje se vyřazovacím systémem – vítěz postupuje do dalšího kola soutěže, tým, který prohrál, v soutěži pro daný ročník končí.

V Česku je nejvyšší ligovou soutěží 1. Gambrinus liga, pohárová soutěž se označuje jako Pohár České pošty.

Mezi nejslavnější ligové soutěže světa patří anglická Barclays Premier League, španělská Primera división, italská Serie A, německá Bundesliga, francouzská Ligue 1 Orange či brazilská Série A.

Mezi známé národní poháry patří například anglický FA Cup, nejstarší fotbalová soutěž na světě.

Systém soutěží v Česku[editovat | editovat zdroj]

Soutěže mužských fotbalových klubů v Česku jsou rozděleny do několika úrovní. Na nejvyšší úrovni jsou celostátní profesionální soutěže (1. a 2. liga), na nejnižší úrovni jsou III. a IV. třídy organizované regionálně (okresními fotbalovými svazy).

Systém českých klubových soutěží mužů
Soutěže řízené FAČR (profesionální)
1. 1. Synot liga
2. 2. liga
Soutěže řízené řídící komisí pro Čechy Soutěže řízené řídící komisí pro Moravu
3. Česká fotbalová liga Moravskoslezská fotbalová liga
4. Divize A Divize B Divize C Divize D Divize E
Soutěže řízené krajskými fotbalovými svazy a Pražským fotbalovým svazem
5. Krajské přebory a Pražský přebor
6. I.A třídy
7. I.B třídy
Soutěže řízené okresními fotbalovými svazy a v Praze Pražským fotbalovým svazem
8. II. třídy (okresní přebory) a Pražská II. třída
9. III. třídy
10. IV. třídy (není ve všech okresech)

Pohárovou soutěží, která se hraje v Česku je Pohár České pošty (dříve Pohár ČMFS)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.national-geographic.cz/detail/infografika-vyvoj-fotbalova-taktiky-aneb-jak-porazit-portugalsko-23001/ INFOGRAFIKA: Vývoj fotbalová taktiky, aneb jak porazit Portugalsko
  2. FAČR: Soutěžní řád fotbalu, článek 42, Práva a povinnosti delegovaných rozhodčích
  3. Pravidla fotbalu malých forem

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Příbuzné sporty[editovat | editovat zdroj]