Inflace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o ekonomickém jevu. O pojmu z kosmologie pojednává článek Inflace (kosmologie).

Inflace je ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz.

Opačným jevem k inflaci je deflace – tedy pokles cenové hladiny, zatímco dezinflace je snižování míry inflace (tzn. i při dezinflaci cenová hladina roste).

Příklad hyperinflace - německá bankovka z roku 1923 v hodnotě 100 milionů marek

[editovat] Měření inflace

Pálení znehodnocených peněz (1923)

Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Míra inflace je měřena pomocí tzv. cenových indexů. Nejznámější z nich jsou:

Deflátor HDP
Index spotřebitelských cen (CPI - Consumer price index)
Index cen výrobců (PPI - Producent price index)

Čistou inflaci vypočítává Český statistický úřad (ČSÚ), jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný od vlivu nepřímých daní a dotací.

[editovat] Příčiny inflace

Příčinou inflace je růst fyzického objemu peněz v ekonomice. Jednoduše řečeno, čím více peněz je do ekonomiky vpuštěno, tím více je jich potřeba, aby měly stejnou reálnou hodnotu (= abychom si za ně mohli pořídit věci stejné hodnoty). Množství peněz v ekonomice reguluje prostřednictvím měnové politiky centrální banka každého státu.

Pokud by se centrální banka rozhodla množství peněz v ekonomice nezvyšovat, vedlo by to k zániku inflace. Nicméně celá ekonomika je přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, většina makroekonomických ukazatelů by se propadla dolů (např. hrubý domácí produkt). Obvykle se proto tvrdí, že by to v konečném důsledku nadělalo větší škody než mírná a stabilní inflace.

Pokračování inflace není obhajováno pouze na základě nebezpečí deprese, kterou by vyvolalo její zastavení. Obvykle se soudí, ačkoliv je to nesprávné, že množství peněz musí odpovídat potřebám ekonomiky, že růst obou veličin musí být, pokud možno, stejný. V praxi to znamená, že centrální banky se pokoušejí o produkci peněz mírně vyšší než je růst hrubého domácího produktu. To silně souvisí s pojmem deflace. Kdyby množství peněz rostlo pomaleji než produkce, ceny by obecně klesaly. Většinou dnešní ekonomové před takovou možností varují. Nicméně v éře komoditních peněz, zlatého standardu, to bylo zcela běžné, jakkoliv se to dnes zdá být neuvěřitelné.

Často se hovoří i o dalších příčinách inflace. Na jedné straně může být způsobena například růstem ceny nějaké důležité komodity, jako je ropa. Stejně tak ji může zvýšit i rostoucí poptávka po zboží. V obou případech však jde pouze o krátkodobé šoky. Dříve či později se ekonomika přizpůsobí vyšším cenám ropy. Stejně tak není možné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň. To potvrzuje tvrzení uvedená výše, a sice že skutečnou a trvající příčinou inflace může být jen vzrůst množství peněz.

[editovat] Dopady inflace

Inflace je především přerozdělováním bohatství. V okamžiku, kdy jsou nově vytvořené peníze vpuštěny do oběhu, všichni držitelé hotovosti ztrácejí. Ti, kdo se však k novým penězům dostávají první, naopak na jejich úkor získají, protože mohou za staré ceny nakupovat novými penězi. Za běžných okolností každá bankovka odpovídá nějaké službě, kterou její současný majitel musel předchozímu poskytnout, aby ji získal. Může to být například mzda, která je vyplácena za poskytnutí pracovní síly. Nové peníze však nemusel jejich majitel nijak pracně získávat na trhu, namísto toho byly pro něho vytvořeny prakticky odnikud. Jsou kryty právě prací všech držitelů hotovosti. Jak peníze prostupují ekonomikou, lidé si uvědomují, že došlo ke změně jejich hodnoty, že ztrácejí hodnotu. Ti, ke kterým dospějí jako k posledním, ztrácejí nejvíce, protože už po jistou dobu byli nuceni platit nové vyšší ceny, zatímco jejich příjmy se ještě nezvýšily na novou úroveň. Toto přerozdělování je proto velmi nerovnoměrně a nelze přesně předvídat, kdo jím bude nejvíce obohacen.

Nejprve se peníze objevují v bankovním sektoru. Takzvané mocné peníze, z anglického power money, vytváří sama centrální banka. Ta je může zapůjčit státu a také komerčním bankovním domům. Ty nad nimi vytvoří samy mnohonásobek původního objemu. Proto stát a bankovní sektor vždy z inflace profitují. V dalším kroku se peníze dostávají ve formě úvěrů do oběhu. Kdokoliv si půjčí, tak získává nové peníze za nižší úrok, než jaký by převládl na svobodném trhu. Naopak ti, kdo své peníze spoří, jsou ochuzeni, nižší úrok je připravuje o část výnosu.

Nejtvrději inflace dopadá na lidi, kteří z nějakého důvodu nemohou změnit podmínky smluv, které uzavřeli. Mohou to být například penzisté, kterým nejsou důchody zvyšovány spolu s inflací. Též různé dlouhodobé smlouvy, ve kterých při podpisu nebyla zabudována inflační doložka, mohou přinést jedné straně ztrátu. Ochraně proti takovým změnám se říká indexace cen. Z toho také plyne, že negativní dopad má zejména neočekávaná inflace. Čím méně ji jednotlivé subjekty na trhu předpokládají a čím méně tedy přizpůsobují své počínání inflaci, tím horší jsou pro ně její následky.

Inflace způsobuje, že cenový systém přestává plnit svou roli. Jsou to právě ceny, které informují každý subjekt na trhu o relativní vzácnosti různých statků. Inflace tyto signály narušuje.

Přerozdělování bohatství provází proměna celé struktury ekonomiky. Ti, kdo získávají, mají jiné preference než původní majitelé peněz. Jejich spotřeba je odlišná a proto se musí celé hospodářství této změně přizpůsobit. Změna rychlosti tisku peněz tedy je proto s jistým zpožděním doprovázena odpovídající proměnou struktury různých odvětví.

V okamžiku, kdy dojde k rychlé kontrakci objemu peněz v ekonomice, nastává recese. Lidé a podniky náhle v důsledku deflace postrádají hotovost. Mnoho projektů, které se dříve zdály být výhodné, musí být ukončeno. Zastavení inflačního přerozdělování představuje konec odčerpávání peněz z rukou držitelů hotovosti, ti se tedy opět navrátí ke své původní spotřebě. Z toho plynoucí nutnost strukturních změn dále přispívá k prohloubení šoku. Pokud nedochází k dalším narušením, zhruba po šesti měsících až roce se hospodářství zotavuje, adaptuje se na nové podmínky. V ten okamžik však obvykle bankovní systém začíná opět produkovat nové peníze.

[editovat] Metody inflace

Způsob, kterým je zvyšováno množství peněz, záleží na tom, co penězi je. Pokud je to nějaký drahý kov, nelze jeho množství zvyšovat snadno, protože musí být nejprve vytěžen, což je nákladný proces. Tomu je možné se vyhnout tak, že drahý kov nahradíme nějakým levnějším. Tak obvykle v historii probíhalo znehodnocování měny. Jednotlivé mince byly stahovány z oběhu a nahrazovány jinými, ve kterých byl zvýšen obsah například mědi na úkor zlata nebo stříbra. Ten, kdo takovou záměnu mincí provedl, dosáhl čistého zisku, který odpovídal množství měnového kovu, o který připravil nové mince, šlo o tzv. seigniorage. Samozřejmě si lidé všimli, že nová mince je lehčí, protože levnější kovy obvykle mívaly nižší hustotu, také se proto hovoří o zlehčování měny.

Jsou-li penězi papírové bankovky, lze je natisknout mnohem snáze, je to také nepoměrně levnější. Cena nové ražby mincí je vysoká, zatímco papír, barva a tiskárna se dají opatřit mnohem laciněji. Proto inflace papírových peněz dosahovala skutečně ohromných rozměrů, které svět metalického měnového standardu neznal. Hovoříme o hyperinflaci. Případů takového nezřízeného tisku bankovek lze najít vícero, nejznámější jsou francouzské asignáty, americké greenbacky a samozřejmě německá marka po první světové válce.

Nejmodernější techniky provádění inflace jsou ještě snazší a levnější. Díky bankovnímu systému částečných rezerv a díky existenci centrální banky už není třeba nové peníze ve většině případů ani natisknout. Formu bankovek na sebe bere jen malá část celkového množství peněz, zatímco zbytek existuje pouze jako záznamy na bankovních účtech. Pouze pokud komerční banka má nedostatek hotovosti, hovoří se o nedostatku likvidity, získá ji nějakým způsobem od centrální banky, o které se pak hovoří jako o věřiteli poslední instance.

[editovat] Projevy inflace

Projevy inflace jsou např. vynucený růst úspor, existence nedostatkového zboží. Příznaky inflace nejsou omezeny jen na oblast růstu cen. Podněty k růstu cen mohou vycházet jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Rozlišujeme pak poptávkovou a nabídkovou inflaci.

V mnoha případech je vzestup míry růstu mezd vztaženy k průměrnému růstu produktivity ekonomiky. Průběh inflace provází rytmus zvyšování mezd. Příklad z oblasti zahraničního obchodu: následkem zdražení vývozu oproti dovozu se zhoršuje platební bilance, a tím se zmenšují devizové rezervy. Samozřejmě zde působí i příznaky finanční, jako je zvýšení rychlosti oběhu peněz.

Pozornost zasluhují další dva příznaky inflace a to její intenzita a doba jejího trvání. Intenzita znamená, že inflace se z počátku „skrytě plíží“ (tzv. plíživá inflace), aby se potom velice rychle dostala do svého maxima. Rychlost tvoří jeden z prvků, které vysvětlují, jak je inflace vnímána ekonomickými subjekty. Rychlost je pociťována silněji než inflace trvající delší čas. Co se týče trvání inflace, může jít o rychlý vzestup cen nebo v jiných případech je vzestup cen daleko delší. Je sice pomalejší, ale zato déle trvá.

Při plánování dlouhodobých investic je třeba s inflací počítat. O tom, jakou míru inflace předpokládat do budoucna, se lze řídit jednak odhady inflace, které jsou zpracovány odbornými institucemi, a dále jako maják slouží chování centrální emisní banky. Pokud je známo, o kolik procent hodlá centrální banka zvýšit objem peněz za rok, je to významné vodítko. Zvýšení objemu peněz, které neodpovídá zvýšení objemu produkce v celé ekonomice, je opět signálem možné inflace. V tržních ekonomikách se tyto údaje běžně zveřejňují a majiteli peněz jsou bedlivě sledovány. Dalším průvodcem inflace je dále i vzestup úrokové míry. Zvýšení úrokové míry je obvykle reakcí centrální banky na vzrůst inflace, vedou k nižšímu objemu produkce nových peněz.

[editovat] Historická zkušenost s hyperinflací

[editovat] Římská říše

Jistě se najde ještě dřívější příklad nějaké inflace, avšak nejcitelnější a nejlépe zdokumentovaná je právě ta, která se dála v Římské říši. Nelze ještě hovořit o hyperinflaci, protože metalický standard tak masivní devaluaci měny nedovoluje. Inflace římský svět postihla v době pozdního císařství, kdy se s její pomocí vláda pokoušela financovat své rostoucí výdaje. Spolu s pokračující byrokratizací impéria přispěla k jeho postupnému rozkladu.

[editovat] Španělsko

Příklad inflace, kterou způsobilo objevení Nového světa ukazuje platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že jakékoliv prakticky použitelné množství peněz vyhovuje stejně dobře jako libovolné jiné. Zdvojnásobení objemu peněz nepřináší dvakrát tak vysoké bohatství všem zúčastněným, ale pouze dvojnásobné ceny, jak vysvětlil už skotský filozof a myslitel David Hume.

Španělé po objevení Ameriky získali ohromný zdroj drahých kovů. Ty, poté co se dostaly do Evropy, způsobily růst cen, tedy inflaci. Ve srovnání s jejími dnešními dimenzemi šlo však pouze o mírný růst cen, protože náklady na získání kovů z Ameriky byly stále velmi vysoké ve srovnání s lácí dnešních inflačních prostředků. Zlato, které se dováželo z kolonií v Jižní Americe španělské ekonomice nic nepřineslo, tamější podnikatelé se díky němu nestali efektivnější a nevyráběli o nic více než dříve. Zato panovníkům umožnilo vést nákladné války zejména s Anglií. Obecně umožnilo šlechtě upevnit svou pozici ve srovnání s třetím stavem. Kvůli tomu nedošlo ve Španělsku, k rozvoji řemeslné výroby a obchodu, jak se tomu stalo v dalších zemích. Nakonec se téměř vše dováželo a řemeslná výroba upadala. Ve Francii se budovaly nové manufaktury, zatímco ty španělské krachovaly. Většina tehdejší španělské inteligence s nelibostí sledovala to, jak je vše ve Francii mnohem levnější, než v jejich rodné zemi. Krize se neustále zvětšovala a dosáhla takové míry, že z kdysi jedné z nejsilnější mocnosti na světě se stala kořist pro ostatní.

[editovat] Poválečné Německo

Velká hyperinflace v Německu vypukla po první světové válce, kdy bylo Německo značně oslabeno, zdecimováno a k tomu muselo k tomu platit ještě velké válečné reparace Francii. Pro Německo to byla téměř „vražedná kombinace“ a tehdejší inflace mělo pro život lidí nedozírné následky. Peníze během krátké chvíle ztrácely hodnotu, veškeré úspory lidí byly znehodnoceny narůstající měnou. Lidé pak chodili nakupovat do obchodu s košem plných peněz. Někteří dokonce s penězi i topili. Právě tato těžká doba kterou si muselo Německo prožít byla jistě jedním z vážných důvodů , že se v zemi rozvíjelo extremistické nacionální smýšlení.

Hyperinflaci lze však vysvětlit i odlišným způsobem. Předně mnozí zpochybňují válečné reparace jako možnou příčinu, například Niall Fergusson ve své knize The Pity of War, česky vyšla jako Nešťastná válka. Německu se totiž podařilo vyhnout se placení velké části předepsané sumy. Mýtus reparací jako příčiny německé hyperinflace stvořil především lord Keynes svou knihou Ekonomické důsledky míru, kterou napsal krátce po svém angažmá jako jeden z členů britské delegace na konferenci ve Versailles, která měla stanovit poválěčné uspořádání. Skutečnou příčinou německé hyperinflace byla sama tehdejší vláda výmarské republiky, která se tímto způsobem úspěšně zbavila svých ohromných válečných dluhů, ovšem za cenu zničení celé své střední vrstvy, která by pravděpodobně za jiných okolností zabránila pozdějšímu Hitlerovu nástupu k moci v roce 1933.

[editovat] Jugoslávie

Velká inflační krize otřásla taktéž bývalou Jugoslávii. Po rozpadu federace zde byla situace podobná jako v Česku v 90 letech. Avšak zde se na systematickém okrádání státu otevřeně podílelo i vedení federace^[zdroj?]. Především to byl Slobodan Milošević - předseda Srbské SR, který si na své potřeby a potřeby svých přátel vytiskl téměř 1,4 miliard dolarů^[zdroj?]. Avšak tím to nekončilo a když začala válka v Chorvatsku, byly potřeba další peníze. Všechny investice v bankách se staly za několik měsíců bezcenné. Jugoslávský dinár - stabilní měna celé Jugoslávie se z kurzu 7 dináru/1 marka propadl do takové inflace, kdy byly vydávané bankovky i v miliardových hodnotách.^[1] Následovala měnová reforma a zavedení „Nových dinárů“.

Kdysi plné regály nově vybudovaných obchodů byly naprosto prázdné, nastal nedostatek téměř každého zboží. K tomu výrazně i přispěly sankce, které na celou FRJ uvalila OSN. Penězi se platit nemohlo, začal tedy fungovat směnný obchod, jejichž hlavním artiklem byly cigarety a alkohol.^[zdroj?] Z bohaté země, která měla nadějné vyhlídky na vstup do EU (členství ji bylo několikrát nabízeno) a jejiž hospodářství bylo na vyšší úrovni než v mnohých zemích východní Evropy se staly nezávislé státy s velkými obtížemi. Vlny vysoké míry inflací zasáhly v podstatě všechny republiky, vyjma Slovinska, které se rychle dokázalo přeorientovat na nové trhy. Od roku 2007 je Slovinskou členským státem eurozóny. Chorvatsko nahradilo jugoslávský dinár zprvu svým vlastním chorvatským dinárem, ten následně kunou. Kosovo a Černá Hora začaly v 90. letech používat jako měnu německou marku, od roku 2002 pak euro. V Bosně a Hercegovině se do roku 1998 používaly tři různé měny (chorvatská kuna, bosenský dinár a dinár Republiky srbské), od tohoto roku se používá bosenská konvertibilní marka, která je pevně navázána na euro v kurzu 1,955 KM/€.

[editovat] Argentina

Krize v Argentině měla nedozírné následky na fungování celé země. Během několika let, co HDP rostlo dvojciferným číslem nastal těžký úpadek. V podstatě lze shrnout tuto krizi ve třech bodech

[editovat] Přehřátí ekonomiky

Ekonomika Argentiny rostla několik let dvojciferným číslem. Byly neúměrně zvedány výdaje (zvláště před volbami) a k tomu rostl deficit. Když přišlo oslabení ekonomiky, tak státní pokladna nebyla schopná zaplatit pevné mandatorní výdaje, které neustále narůstaly.

[editovat] Krachy na latinsko-amerických burzách

V té době tyto burzy zaznamenaly určitý pokles a tento krach zasáhl celou Jižní Ameriku. A nejsilněji právě Argentinu.

[editovat] Vysoké státní dluhy

Deficit narůstal, i přesto, že se zemi rekordně dařilo. Když přišla recese, nebyla Argentina schopna splácet dluhy a vyhlásila moratorium. Spousta věřitelů přišla o své úspory.