Pražský groš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pražský groš Václava II.
Pražský groš, avers
Pražský groš, revers

Pražský groš (něm. Prager Groschen, lat. grossi pragenses, pol. grosz praski) byla stříbrná mince, kterou nechal na základě mincovní reformy, zpracované italskými právníky a bankéři, razit od roku 1300 český král Václav II. Mince byla ve své době ve střední Evropě široce užívaným platidlem. Její název pochází z latinského výrazu denarius grossus – tlustý denár.

Charakteristiky mince[editovat | editovat zdroj]

Pražský groš byl na svoji dobu poměrně těžká a velká stříbrná mince. Hmotnost mince se pohybovala mezi 3,5–3,7 g s velkou ryzostí 933/1000 stříbra. Pražský groš se dělil na 12 menších peněz, tzv. parvů (lat. = malý). Po celou dobu své ražby měla mince v podstatě stále stejný obraz líce i rubu. Lícní strana měla vždy okolo české koruny opis panovníka a nápis DEI GRATIA REX BOEMIE (Z Boží milosti král český). Rub mince nesl obraz českého heraldického lva a opis GROSSI PRAGENSES (Groše pražské).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ražbu mince podnítil nález bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře a hospodářský rozvoj země, která tehdy patřila k nejvyspělejším v Evropě. Václav II. si proto pozval do Čech italské právní a finanční rádce. Mezi nimi sem roku 1292 přišel také právník Gozzius z Orvieta (také známý jako Gozzo z Orvieta), aby králi pomáhal se zákonodárnou činností. Na Václavův příkaz sestavil nový horní zákoník Ius regale montanorum, jehož součástí byla také mincovní reforma. Tou se zaváděla ražba pražského groše a zakazoval se oběh neraženého stříbra.

Mince se razila ve Vlašském dvořeKutné Hoře. Za její vzor sloužil francouzský groš Ludvíka IX. z roku 1266, nazývaný gros tournoistourský groš.

Přestože si král Václav II. přál, aby mince byla „stálá“ a „věčná“, tak postupem doby klesala jak váha mince (až na 2,4 g), tak i ryzost mince (562/1000). Přesto byla mince velmi oblíbená a pronikla až za hranice českých zemí.

V době husitských válek přechodně skončila ražba pražského groše, ovšem zůstal jako početní jednotka (kdy přesně se nerazilo není jisté, od 20. let 15. století, od r. 1433 se uvažuje o příležitostných ražbách, plně obnoveno za reformy Jiřího z Poděbrad, tedy po roce 1469).[1] Po měnové reformě Jiřího z Poděbrad byl stanoven pevný poměr 2 míšenské groše se rovnají 1 pražskému. Ražbu groše ukončil roku 1547 Ferdinand I., kdy ji vystřídal stříbrný tolar.

Jako díl tolaru byl od roku 1573 ražen bílý groš (podle vzoru pražského groše raženého 1547) a od roku 1576 ještě poloviční malý groš (první mince s českým popisem znějícím MALEY GROSS). Přesto pražský groš platil dál a teprve patent Ferdinanda III. roku 1644 definitivně ukončil jeho oběh.

V peněžním systému[editovat | editovat zdroj]

Podle reformy Václava II. se razil pražský groš z pražské hřivny (tj. asi 253,17 g) – ovšem Smolík poukázal, že se v této době používala řada dalších hřiven (zřejmě jako početní jednotka i jako mincovní jednotka). Z pražské hřivny se razilo 64 grošů, velmi rychle se prosadila početní jednotka kopa grošů (tj. 60 grošů). Přepočet na starší brakteátovou měnu byl stanoven 6 brakteátů = 1 groš.

Původně se pro vnitřní trh počítalo se jedním druhem drobné mince, s parvem (12 do groše), v roce 1384 byly zavedeny další dva druhy drobných peněz, jejich nominální hodnota byla 1 groš = 7 penízů (nummi) = 14 haléřů = 28 obolů (oboli). Za husitství nastala v mnoha ohledech nouzová situace, groše se nerazily, naopak prosadily se drobné mince s malým podílem stříbra (kalíšky a flútky).

Mezinárodní trh si vyžádal ražbu zlatých mincí (od Jana Lucemburského raženy příležitostné zlaté), na které nebyl groš pevně navázán (poměr se pohyboval okolo půl kopy, ovšem s poklesem ryzosti groše se poměr zvyšoval). I po prosazení tolaru jako výchozí mince měnové soustavy byl poměr stanoven 1 tolar = 30 grošů (takto byl vymezen i pozdější bílý groš).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMOLÍK, Josef. Pražské groše a jejich díly : 1300-1547. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894. Dostupné online.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 3. vyd. Jinočany : H&H, 2002. ISBN 80-7319-004-4. Kapitola Numismatika, s. 446.