Nepřímá daň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nepřímá daň je taková daň, kterou státu platí jiná osoba (plátce) než ta, která je této dani podrobena a na kterou účinky daně dopadají (poplatník). Označuje se také jako daň ze spotřeby, neboť daň je zahrnuta v ceně zboží nebo služeb nakupovaných poplatníkem, který tedy tuto daň hradí v rámci úhrady své spotřeby (a státu pak daň zaplatí příslušný obchodník). Opakem nepřímé daně je daň přímá, u které je poplatník přímo plátcem: přímá daň nezdaňuje spotřebu, ale příjmy poplatníka.

Nepřímá daň může být selektivní (např. spotřební daň), která se týká pouze vybraných druhů zboží, nebo univerzální (např. daň z přidané hodnoty), která se týká veškerého zboží.

[editovat] Vlastnosti

Ve srovnání s přímými daněmi lze některé vlastnosti nepřímých daní přinejmenším z určitých hledisek označit za výhodné:

• jsou stabilní a předvídatelné, poplatník může změnou svého chování do určité míry ovlivnit výši odvedené daně,
• jejich výběr je jednodušší než u přímých daní,
• jsou rovné – pro všechny platí stejná sazba daně,
• jsou nenápadné, skryté v ceně zboží – vyvolávají tedy u poplatníků méně negativních pocitů.

Některé vlastnosti však lze z určitých pohledů označit také za nevýhodné:

• jednorázově zvyšují ceny a krátkodobě zvyšují inflaci,
• deformují ceny,
• jsou rovné – protože část příjmu, kterou poplatník neutratí, není zdaněna, vyšší příjmy jsou tedy relativně méně zdaněny (jedná se o regresivní zdanění), což oslabuje solidární charakter daně,
• jsou nenápadné, skryté v ceně zboží.