Peníze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějaké ekonomice se realizuje jeho prostřednictvím.

Peníze umožňují spolupráci[1] ve velkých sociálních společenstvích. Peníze zjednodušují a snižují transakční náklady směny. Oproti přímé směně statků umožňují přehledné porovnání cen jednotlivých statků, směny mezi jedinci, kteří navzájem nepoptávají svoje produkty a směnu při nenásobných cenách zboží.

V omezeném právním smyslu jsou peníze takovým statkem, který je definován zákonem jako tzv. zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se označuje měna. V České republice je zákonným platidlem Česká koruna.

Funkce peněz[editovat | editovat zdroj]

Mainstreamová ekonomie rozlišuje tři základní funkce peněz. Aby se jakýkoliv statek mohl stát penězi musí sloužit jako všeobecný prostředek směny, zúčtovací jednotka a (dočasný) uchovatel hodnoty. Někteří autoři popisují i další funkce peněz, ty ale již vychází z těchto třech základních.

Všeobecný prostředek směny[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitější funkcí peněz je bezesporu jejich služba jako všeobecný prostředek směny. Tato funkce peněz je naprosto zásadní a svým způsobem z ní plynou i následující dvě popisované funkce. Kdokoliv si přeje směnit A za B, nemusí hledat jiného člověka ochotného směnit přesně totéž B za A, naprosto postačí prodat (tj. směnit za peníze) A na jednom trhu a za získané peníze koupit na jiném trhu žádané množství B. Všechny transakce jsou proto podstatně jednodušší. Obecně je jakákoliv vyspělá ekonomika bez peněz nepředstavitelná.

Zúčtovací jednotka[editovat | editovat zdroj]

Peníze jsou také společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích. Ty tak slouží jako společná zúčtovací jednotka. Díky tomu jednotlivým aktérům na trhu zásadně usnadňují ekonomickou kalkulaci. Bez ní by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat.

Uchovatel hodnoty[editovat | editovat zdroj]

Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. Peníze pak slouží jako dočasný uchovatel hodnoty. Proto by asi bylo korektnější nazývat je v současné podobě pouze platidlem. Je třeba podotknout, že peníze (v posunutém významu toho slova) nemusí být zdaleka nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou, i když plnohodnotné peníze si tuto vlastnost stále uchovávají. Lidé však obvykle část svého bohatství drží ve formě peněz, protože je lze okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze umožňují snazší přizpůsobení měnícím se podmínkám hospodářství.

Další funkce peněz[editovat | editovat zdroj]

Z výše jmenovaných funkcí peněz plynou i další užití peněz zásadní pro funkční ekonomiku. Jedním z nich je i efektivnější úvěrový trh. Ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale část zapůjčují prostřednictvím trhu zápůjčních fondů (v praxi prostřednictvím komerčních bank), který pro ně najde vhodné využití ve formě investice. Tak je prosté spoření (pouhé hromadění) nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující minulé vytvořené hodnoty, jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou tím, který pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.

Vlastnosti peněz[editovat | editovat zdroj]

Dělitelnost[editovat | editovat zdroj]

Dělitelnost je jedna z hlavních konkurenčních výhod peněz oproti přímé směně zboží přispívající k jejich univerzálnosti. Každá jednotka může být rozdělena na určitý počet menších jednotek (např. 1 koruna = 100 haléřů, 1 zlatý = 1/2 konvenčního tolaru = 1/20 stříbrné kolínské marky = 60 krejcarů = cca. 11,7g zlata). Z tohoto důvodu se penězi historicky staly právě drahé kovy, které mají takřka dokonalou dělitelnost. Drahé kameny, mušle a další předměty tuto vlastnost postrádají, a proto byly časem opuštěny jako peníze.

Zaměnitelnost[editovat | editovat zdroj]

Zaměnitelnost vyjadřuje skutečnost, že účastníkům směny je jedno, v jaké formě či složení peníze vydají/přijmou, dokud platí, že dohromady dají smluvenou cenu. Tuto vlastnost mají například běžné bankovky a mince. Jedna tisícikoruna se rovná dvěma pětistovkám a dvě pětistovky jsou navzájem ekvivalentní. Pamětní mince s uměleckou hodnotou již tuto vlastnost nesplňují.

Přenositelnost[editovat | editovat zdroj]

Peníze (zejména ve formě oběživa) byly historicky navrženy pro snadné přenášení (snadnější než většina hodnot, za něž mohou být směněny). První papírové peněžní substituty se objevily v Číně, kde do té doby jako peníze sloužily meděné mince, kterých bylo pro jejich relativně nízkou hodnotu třeba přenášet i na běžné obchody hodně. To zvyšovalo transakční náklady, a proto došlo k jejich nahrazení přenosnější alternativou.

Trvalost a trvanlivost[editovat | editovat zdroj]

Další vlastností peněz je jejich trvalost a trvanlivost. Peníze nemají navrženu žádnou expiraci (na rozdíl např. od opčních obchodů), je předpokládána jejich trvalá platnost. Současně jsou vyhotoveny z materiálů, které nepodléhají rychlé zkáze, ale které naopak co nejvíce vzdorují opotřebení.

Původ peněz a jejich historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historie peněz.

Komoditní peníze a mince z drahých kovů[editovat | editovat zdroj]

První formou peněz se staly všeobecné ekvivalenty nebo také komoditní (zbožové) peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověkém Babylóně to bylo obilí, v Číně mušličky, staří Slované používali plátno (od toho se odvozuje slovo platidlo)[2] a také v současné době se lze v některých věznicích setkat s používáním cigaret jako platidla.[zdroj?] Vždy se jednalo o komoditu, která v první řadě splňovala první uvedenou funkci peněz, tj. byla široce přijímána obyvateli dané ekonomiky. V průběhu historie se jako nejvhodnější komodita pro tento účel ukázaly drahé kovy, jmenovitě zlato a stříbro.[3] Tyto kovy byly poměrně vzácné, dobře zpracovatelné, neomezeně trvanlivé a široce akceptované.[3] Stříbro se kvůli své relativně menší vzácnosti používalo spíše pro menší transakce, naopak zlato pro větší.[3] Kovy zlato i stříbro bývaly jako platidlo, které se vážilo, použitelné v jakémkoli stavu (např. zlaté valouny, zlatý prach, zlaté šperky),[4] ovšem z praktických důvodů se časem rozšířily mince, jejichž ražba měla potvrzovat ryzost a hmotnost daného kusu zlatého kovu.[4] Názvy mnoha měn (například Britská libra, dolar) byly původně odvozeny od množství drahého kovu v nich obsaženého.[5]

První bankovky[editovat | editovat zdroj]

Používání mincí z drahých kovů se v průběhu věků stalo neefektivní pro manipulaci s většími částkami peněz, navíc mince se používáním opotřebovávaly a snižovala se jejich hmotnost.[6] Skladování většího množství peněz zase může být nebezpečné například z hlediska možného vykradení. Proto vznikaly úschovny mincí (předchůdci dnešních bank), které za poplatek uschovaly mince v určité hodnotě (tyto peníze dále nepůjčovaly), a vydaly o tom vlastníkovi potvrzení. Postupem času se tato potvrzení začala používat místo platby - kupující nemusel chodit do úschovny, aby vyzvedl mince, kterými by zaplatil prodávajícímu, ale jednoduše mu zaplatil svým potvrzením z banky a novým majitelem příslušného obnosu se stal prodávající.[6] Tak vznikly papírové peníze – bankovky.

Hodnota těchto bankovek se byla rovná množství drahého kovu, které reprezentovala. Dalo by se říct, že se fakticky jednalo o poukázky na zlato uložené v trezorech jednotlivých úschoven (komerčních bank). Na rozdíl ode dneška tedy měla každá banka právo vydávat (emitovat) své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok depozitora. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště takového zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu - peníze tedy byly 100% kryté zlatem. Uložením peněz do banky se množství peněz nezměnilo.[6] Neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, neexistovala centrální banka nebo jiná regulační instituce, bankovní systém byl pouze jednostupňový.

Pro malé částky se též začaly využívat tzv. symbolické mince, což byly vlastně bankovky malé hodnoty, které nebyly vytištěné na papír, ale vyražené do kovu. Samotná hodnota kovu symbolické mince byla zanedbatelná.

Státní emisní monopol a zlehčování mincí[editovat | editovat zdroj]

Někteří státy postupně začaly právo razit mince omezovat. Vyrábět z drahých kovů mince bylo možné pouze na zvláštní povolení, popřípadě toto právo soustředila ve svých rukou jedna státní instituce.[7] To dalo státům možnost snižovat v mincích obsah drahých kovů a nahrazovat je levnějšími kovy. Rozdíl šel do státní pokladny, která tak získala dodatečný příjem na úkor občanů.[7] Například množství stříbra ve francouzské minci Livre tournois kleslo mezi léty 1200 a 1600 z 98 gramů ryzího stříbra na 11 gramů.[7]

První nekryté bankovky[editovat | editovat zdroj]

Někdy se stalo, že vláda, aby mohla zvýšit své příjmy (typicky z nutnosti financovat válku), dovolila některé bance vytisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejích trezorech. Pokud by se všichni držitelé bankovek rozhodli směnit své bankovky zpět za zlato, banky by nemohly uspokojit všechny. Za normálních okolností by takový krok vedl všechny depozitory k runu na banku, a sice k překotnému pokusu vybrat své zlato dříve, než to udělají ostatní držitelé bankovek.[8] Proto vláda obvykle osvobodila dotyčnou banku z nutnosti na požádání vydat komoditu, banka tedy mohla vytisknout více peněz bez nebezpečí bankrotu,[8] a oplátkou musela poskytnout půjčku vládě. Někdy též státy vydávaly své vlastní nekryté peníze - státovky. Jinými slovy státy prováděly inflaci.[9] Fakticky šlo o dodatečné zdanění obyvatelstva, jehož peníze ztratily část své hodnoty, kterou tak získala vláda.[10] Takové zdanění bylo pozvolné a nenápadné a tedy méně nepopulární, než například zvyšování daňových sazeb.[10] Při jedné z takových inflačních epizod vznikla i Bank of England, která navíc získala za své služby koruně i práva velmi podobná současným emisním monopolům centrálních bank.[zdroj?]

Bankovnictví částečných rezerv[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Měna s nuceným oběhem a Bankovnictví částečných rezerv.

Až do dvacátého století však byla takováto inflační období spíše výjimečná ve většině zemí Evropy, mír provázela mírná deflace. První světová válka však představovala svého druhu přelom. Návrat ke zlatému standardu byl jen částečný a špatně provedený. Masivní tištění peněz vedlo ve 20. letech k hyperinflaci a následnému hospodářskému kolapsu např. v Německu a Rakousku. Nově vzniklá Československá republika se podobným problémům ubránila konzervativní monetární politikou. Velká hospodářská krize navíc přinesla další nárůst státních intervencí do monetárních záležitostí, například občané Spojených států byli v roce 1933 zbaveni práva držet zlato, s výjimkou například sbírek vzácných mincí. Po druhé světové válce dochází k ustanovení Brettonwoodského systému, ve kterém byl na zlato navázán pouze americký dolar a ostatní měny byly navázány na dolar. Kvůli inherentním problémům tento systém na začátku 70. let zaniká a začíná období volných plovoucích kurzů.

V průběhu 20. století tak ekonomiky jednotlivých států upouštějí od používání jakéhokoliv krytí bankovek vzácnými kovy. Jako peníze nadále neslouží kov, ale samotné bankovky tištěné centrální bankou, které původně představovaly pouhou poukázku na zlato či stříbro. Proto někdy bývají označované jako nekryté peníze. Zákony označující dané bankovky za zákonné platidlo a vynucující jejich používání slouží k zabránění konkurence jiných měn, ať už zlata či jiných. Zároveň vzniká bankovnictví částečných rezerv, ve kterém komerční banky nejsou povinny držet svěřené peníze u sebe, ale mohou je volně půjčovat dalším subjektům. Fakticky tak vytvářejí nové peníze. Jelikož tedy na rozdíl od kovů není množství oběživa dnes nijak fyzicky omezeno, zažíváme mnohem vyšší míry inflace než v minulosti. Zároveň současný dvoustupňový bankovní systém umožňuje produkci mnohem vyššího množství bezhotovostních peněz, než jak tomu bylo v minulosti, velká část měnové zásoby tedy už neexistuje v hotovostní formě.

Dnešní formy peněz[editovat | editovat zdroj]

Z pohledu ekonomie se každý statek vyznačuje různou mírou směnitelnosti, přičemž jako peníze slouží ten, jehož směnitelnost je nejvyšší. Proto na rozdíl od právní definice termínu neexistuje mezi penězi a "ne-penězi" kategorický rozdíl, existuje dlouhá řada statků, které jsou dobrými peněžními substituty, tedy vyznačují se téměř tak dobrou směnitelností jako peníze samotné.

Peníze[editovat | editovat zdroj]

Základní komoditou dnes sloužící jako peníze jsou papírové bankovky a mince vydávané jednotlivými státy, též se hovoří o oběživu. Centrální banka (v naší zemi ČNB) disponuje tzv. emisním monopolem, což znamená, že zákon ji uděluje výhradní právo tisknout tyto bankovky a razit mince, kdokoliv jiný by se stejným činem dopouštěl trestného činu padělání. Tyto peníze jsou označeny za zákonné platidlo, čímž je jejich faktická role peněz ukotvena legislativně. Jednotliví aktéři na trhu tedy přijímají především tyto peníze, věřitelé jsou povinni tyto peníze přijímat ze zákona.

Peněžní substituty[editovat | editovat zdroj]

Vedle hotovostních peněz existují ještě peněžní substituty, které je téměř dokonale zastupují. Hodnota peněžních substitutů je odvozena od jejich možnosti směnit je na vyžádání za peníze. Dříve tedy byly bankovky peněžními substituty a drahé kovy samotnými penězi. Dnes, po opuštění vazby na drahé kovy, jsou penězi právě bankovky a nejčastějšími peněžními substituty jsou bezhotovostní (elektronické) peníze. Jde fakticky o vklady u komerčních bank. Tisíc korun na účtu má tak stejnou hodnotu jako tisícikorunová bankovka. Základním předpokladem stability bankovního systému a celé ekonomiky je, že lze vklady prakticky okamžitě směnit v hotovostní peníze. Projevem selhání systému by byl tzv. run na banku.

Peněžní agregáty[editovat | editovat zdroj]

Makroekonomie, ve snaze popsat množství a druh těchto substitutů přítomných v ekonomice, definuje jednotlivé měnové agregáty M (z anglického Money). Agregáty se navzájem liší likviditou, tedy obtížností převodu na hotovost. Tyto bezhotovostní peněžní substituty tvoří dnes většinu peněžní zásoby. V dnešní inflačně založené ekonomice většinu objemu peněz do oběhu neuvolňuje centrální banka, ale jednotlivé komerční banky, a to připisováním bezhotovostních peněz na jimi vedené účty svých klientů, to za dodržování bankovních pravidel dle Zákona o bankách. Význam agregátů spočívá ve faktu, že centrální banka množství peněz v ekonomice pouze odhaduje a navíc má jen omezené a navíc nepřímé možnosti jak toto množství řídit. Základním parametrem bankovního systému je sazba povinných minimálních rezerv, které centrální banka vztahuje právě k některému z agregátů. Tím se pak určuje tzv. peněžní multiplikátor. ČNB používá peněžní agregát M1.

Peníze pohledem různých ekonomických škol[editovat | editovat zdroj]

Klasická ekonomická škola[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Klasická ekonomie.

Klasická ekonomická škola zastává kvantitativní teorii peněz, která říká, že nabídka peněz má přímý vliv na cenovou hladinu. Jako každá teorie prošla i tato určitým historickým vývojem, můžeme ji však shrnout následovně: klasikové tvrdí, že pokud dojde k růstu nabídky peněz, po určitém čase se ceny statků jednoduše zvýší v dané proporci a nic významnějšího se v reálné (nepěněžní) ekonomice nestane. Tato vlastnost také bývá nazývána neutralita peněz. Směnná hodnota peněz je nepřímoúměrná jejich množství.

Rakouská škola[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rakouská škola.

Na začátku 20. století podrobila Rakouská škola klasiky tvrdé kritice. Představitelé Rakouské školy kritizují bankovnictví s částečnými rezervami, centrální bankovnictví, a nekryté peníze. To podle nich umožňuje státu nekontrolovaně zvyšovat množství peněz v oběhu (provádět inflaci), a tím je znehodnocovat, což považují za okrádání lidí, kteří peníze drží.[9] Zástupci této teorie sice souhlasí s tím, že směnná hodnota peněz klesá s jejich rostoucím množstvím a naopak, ale odmítají teorii neutrality peněz. Nové peníze se totiž neobjevují v ekonomice rovnoměrně a způsobují tak mimo jiné i přerozdělení bohatství ve společnosti.[10] Rakouští ekonomové také poukazují na další škodlivé projevy inflace. Podle Rakouské teorie hospodářského cyklu je to právě možnost komerčních bank (za podpory centrální banky) tvořit nové peníze, která dává za vznik hospodářským cyklům.[7]

Řešením těchto problémů je podle Rakouských ekonomů zrušení centrální banky a návrat ke zlatému standardu[11] - množství peněz 100% krytých zlatem nelze snadno zvyšovat. Alternativní teorii představil rakouský ekonom F. A. Hayek, držitel Nobelovy ceny za ekonomii, který navrhl konkurenci několika soukromě emitovaných měn. Tržní síly by donutily emitenta měny, aby držel cenovou hladinu své měny relativně stabilní.[12]

Keynesiánství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Keynesiánství.

Velká hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století podnítila vznik nových ekonomických teorií. Právě nezaměstnanost, která v tomto období kriticky vzrostla, je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice, chtějí ji řešit vlivem státu a jeho výdaji, které mají ekonomiku probudit.

Keynes vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký a nezaměstnanost vysoká. Takovými podmínkami může být např. tzv. spekulativní motiv poptávky po penězích či past na likviditu, která v určitých případech (např. hluboká a dlouho trvající krize) může způsobit totální neúčinnost monetární politiky. Proto se keynesiánci soustředí především na fiskální politiku.

Monetarismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Monetarismus.

Monetarismus je makroekonomická teorie, podle které je ekonomika řízena nabídkou peněz. Hlavními sledovanými parametry jsou HDP a cenová hladina, hlavním smyslem kroků centrální banky a vlády je stabilita a růst HDP, například pomocí cílování inflace. Zásadní roli v ekonomice hraje centrální banka, která by měla být nezávislá na vládě státu. Hlavním zastáncem monetarismu byl Milton Friedman. Ten kritizoval keynesiánství například pro prohlubování ekonomických cyklů a za vznik stagflace.

Monetarismus sám je terčem kritiky od neokeynesiánců, kteří tvrdí, že poptávka po penězích závisí na jejich nabídce. Taktéž argumentují, že poptávka po penězích se nedá vůbec předvídat. Joseph Stiglitz argumentuje tím, že při nízké inflaci je vazba ekonomiky na nabídku peněz jen slabá. Ekonomové přetrvávající Rakouské školy namítají, že monetarismus ignoruje subjektivní vnímání hodnoty peněz lidmi.

Neokeynesiánství[editovat | editovat zdroj]

V současné době je hlavním proudem Neokeynesiánství, které je kombinací neoklasické ekonomie a přepracovaného keynesiánství. To stále klade důraz na motivační roli státu formou levných "povzbuzovacích balíků peněz" do ekonomiky, kterou mají tyto peníze společně se státními investicemi rozhýbat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Peníze zvyšují důvěru a ochotu spolupracovat
  2. http://www.scienceworld.cz/clovek/perlicka-nejstarsi-platidlo-slovanu-1007/ - Perlička: Nejstarší platidlo Slovanů
  3. a b c ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 30.  
  4. a b ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 35-36.  
  5. ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 34.  
  6. a b c ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 50 - 52.  
  7. a b c d ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 65 - 67.  
  8. a b ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 72 - 74.  
  9. a b ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 53-55.  
  10. a b c ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 61-62.  
  11. ROTHBARD, Murray. Peníze v rukou státu. Praha : Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. S. 104.  
  12. HAYEK, Friedrich August. Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?. Praha : Liberální institut, 1999. 193 s. Dostupné online. ISBN 80-902701-1-5.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]