Platební bilance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Platební bilance, přesněji platební bilance zahraničního obchodu, je peněžní vyjádření ekonomických transakcí mezi určitou zemí a jejími zahraničními partnery za určité období (běžně za účetní rok). Platební bilance zahrnuje export a import služeb a zboží, příchozí i odchozí zahraniční investice, dary a přesuny finančních prostředků.

Struktura platební bilance[editovat | editovat zdroj]

Platební bilanci lze strukturovat horizontálně nebo vertikálně. Vertikální struktura člení platební bilanci na položky kreditní a debetní. Kreditní položky představují příliv peněz (případně jiných ocenitelných statků) do ekonomiky, tzn. zvýšení nabídky devizy. Naopak debetní položky představují odliv peněz a tedy zvýšení poptávky po devizách.

Horizontální struktura se skládá z následujících položek (účtů):

  1. běžný účet
    1. obchodní bilancevývoz a dovoz zboží
    2. bilance služebvývoz a dovoz služeb
    3. bilance výnosů – příjmy a jiné kompenzace tuzemcům ze zaměstnání v zahraničí a cizozemcům ze zaměstnání v naší zemi, příjmy a výdaje související se zahraničními investicemi (zejm. úrok, dividenda a reinvestované zisky).
    4. bilance běžných převodů – transakce, které nevedou ke vzniku závazků či pohledávek ve vztahu k zahraničí.
  2. kapitálový účet – obsahuje příjmy a výdaje spojené s kapitálovými transfery v důsledku migrace obyvatelstva, převody nefinančních hmotných aktiv a nehmotných práv
  3. finanční účet
    1. bilance přímých investic
    2. bilance portfolio investic
    3. bilance finančních derivátů
    4. ostatní dlouhodobý kapitál (úvěry poskytované do zahraničí a přijímané ze zahraničí)
    5. ostatní krátkodobý kapitál
  4. účet chyb a opomenutí – odchylky zapříčiněné neúplností informací o zahraničním obchodu
  5. příděl zvláštních práv čerpání
  6. rezervy a příslušné položky

Z účetního hlediska musí vždy být ve výsledku platební bilance nulová – čisté přebytky a schodky platební bilance mohou být zapříčiněny statistickou diskrepancí.

Salda platební bilance[editovat | editovat zdroj]

Pro analýzu vnější ekonomické rovnováhy se používají různá salda (rozdíl kreditních a debetních položek) platební bilance, která v sobě zahrnují určité účty. Mezi nejčastěji používaná salda patří:

  • saldo obchodní bilance
  • saldo výkonové bilance
  • saldo běžného účtu (saldo běžné bilance)
  • saldo základní bilance
  • saldo maximální likvidity (úplné saldo platební bilance)

V populární terminologii (v tisku apod.) se většinou hovoří o běžném nebo finančním účtu platební bilance (resp. o jejich saldech), jejichž částečné platební bilance jsou běžně nenulové. Pokud jsou příjmy větší než výdaje, jedná se o aktivní saldo (běžného nebo kapitálového účtu) platební bilance, jehož důsledkem je přebytek, v opačném případě se jedná o saldo (běžného nebo kapitálového účtu) pasivní, jehož důsledkem je schodek.

Výkaz platební bilance sestavuje Česká národní banka dle pravidel Mezinárodního měnového fondu.

Rovnováha[editovat | editovat zdroj]

Mnohdy se tvrdí, že platební bilance musí být vyrovnaná. Fakticky je však tato rovnováha samozřejmá. Dlouhodobě není možné, aby si občané jedné země kupovali více zboží a služeb, než kolik poskytnou, a to ze stejných důvodů, jako to nemůže dlouhodobě dělat žádná soukromá osoba nebo firma. Aktivní politika, která rovnováhu ustavuje, proto není potřeba. Nicméně mnozí, zvláště keynesiánští, ekonomové zařazují i tuto položku mezi cíle makroekonomické politiky. Jistým paradoxem je, že téměř nikdy se nehovoří o nutnosti dosáhnout rovnováhy v okamžiku, kdy daná země exportuje více než dováží, zato téměř vždy se žádá alespoň rovnováhy, pokud je tomu naopak. Přitom, pokud některé země na světě zaznamenávají exportní přebytky, musí nějaké jiné více dovážet než vyvážet. V jistém ohledu jsou proto proexportní politiky různých zemí ve vzájemném rozporu.

Nástrojů, kterými lze ustavit rovnováhu, případně dosáhnout přebytku, je vícero. Je možné snížit dovozy zavedením nějakých restriktivních opatření, jako jsou cla, případně kvóty. V některých případech jsou takováto opatření zavedena, byť zdánlivě mají odlišný cíl, například stanovením nějakých parametrů dováženého zboží, které nelze snadno splnit. Manifestovaným cílem tedy je ochrana spotřebitele, ale faktickým důsledkem je pokles importu. Země, která cla a kvóty zavádí, se však vystavuje nebezpečí odvety. Další možností je znehodnocení vlastní měny, což však vede k importované inflaci. Za nejvhodnější nástroj bývá považována devizová politika, centrální banka jejích nástrojů může využít k oslabení kurzu své měny. Díky tomu budou exporty, nahlíženo očima zahraničních kupců, levnější a importy, nahlíženo občany daného státu, dražší. Ještě jiným způsobem je přímé subvencování výroby některého exportního zboží.

Ať už ale autority zvolí jakýkoliv postup, každý z nich je fakticky téže povahy, a sice jde o zásah do preferencí spotřebitele. Jestliže v nějakém okamžiku si přáli občané dané země uskutečnit více dovozů než vývozů, rovnováhy či přebytku exportu se dá dosáhnout pouze za cenu nucené změny těchto tužeb. Většina spotřebitelů tedy ztrácí. Je však možné, aby někteří získali, například majitelé přímo subvencovaných firem.

Související články[editovat | editovat zdroj]