Medvěd hnědý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Medvěd hnědý

Medvěd brtník (U. a. arctos)
Medvěd brtník (U. a. arctos)
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Podřád: psotvární (Caniformia)
Čeleď: medvědovití (Ursidae)
Rod: medvěd (Ursus)
Druh: medvěd hnědý (U. arctos)
Binomické jméno
Ursus arctos
Linné, 1758
Ursus arctos range map.svg

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá medvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky.

Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největšího zemního masožravce.[1][2] Žije v Evropě, Asii a Severní Americe.

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 2–4 m
  • Délka ocasu: 5–20 cm
  • Hmotnost: 100–800 kg
  • Výška v kohoutku: 87–126 cm
  • Délka života: 20–30 let. V zajetí až 50 let.
Hlava medvěda hnědého

Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak.[2]

Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop – přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38–50 % větší než samice)[2], mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle.

Rozšíření a početnost[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření medvěda hnědého (červeně).

V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců a dle Červeného seznamu IUCN jde o málo dotčený druh.[3] Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Nevyskytuje se na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců.[4]

Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe.[5] V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený.

Medvěd hnědý v zoologické zahradě

V Severní Americe se vyskytuje poddruh medvěda hnědého zvaný medvěd grizzly.Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu.

Populace medvědů hnědých v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem je velice nízká a čítá odhadem čtrnáct až osmnáct jedinců, z toho navíc nedostatek samic schopných rozmnožování.[4]

Postupně bývá díky globálnímu oteplování, které mu dovoluje dostávat se dále na sever, stále hojnější i v arktických oblastech. [zdroj?]

V Severní Americe medvědi preferují otevřené krajiny, zatímco v Eurasii se zdržují spíše skryti v horách nebo ve vlhkých lesních komplexech a odlehlých krajích. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov.

Rozšíření v ČR[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky byl medvěd hnědý považovaný za plně vyhynulého už v druhé polovině 19. století; poslední zaznamenaný úlovek byl v květnu 1885 v Beskydech (jeho lebka s původním popisem a datem ulovení je součástí sbírek Muzea regionu Valašsko v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí). V současnosti se na Moravě a Slezsku vyskytuje stále a občas se odsud toulá dále na západ, jih nebo jihozápad. Nejhojnější je na moravské straně Karpat (např. v Javorníkách nebo Moravskoslezských Beskydech), kam proniká ze Slovenska, kde je významně hojnější. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.[6]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku, před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopaduprosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únorudubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou.[7]

I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h.[8]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý s lososem

Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava.[9] Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den,[10] přičemž u nich může tento hmyz zaplnit až jednu třetinu energie získávané z potravy.[11] V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi. Často se živí medem, který krade lesním včelám.

Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, u kterých využívá svých ostrých drápů pro zastrašení nebo odehnání konkurentů, např. vlků, pum, menších medvědů nebo tygrů.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý se páří od května do července. Se svým druhem zůstává několika dnů, ale i týdnů. Samice dosahuje pohlavní dospělosti v 5. až 7. roce života, zatímco samci se páří až o několik let později, až když jsou mohutní a silní, což je důležitý předpoklad při soubojích o samice a území. Samice má utajenou březost, kdy se časné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8 měsíční březosti při zimním spánku. V případech, kdy nemá matka dostatečné tukové zásoby, se často mláďata rodí mrtvá nebo umírají krátce po porodu. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata. Nejčastěji se rodí dvě, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy měla samice v jednom vrhu pět mláďat. Velikost mláďat závisí na věku matky, lokalitě a množství dostupné potravy. Starší samice rodí zpravidla větší mláďata než samice mladší.

Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá a neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním. Velice často se stává, že dospělý samec zabije dospívající mláďata od jiného samce, přičemž zdůrazňuje svou osobu. Starší mláďata v případě nebezpečí nejčastěji prchají na stromy, po kterých umí na rozdíl od dospělců dobře šplhat. V přírodě se dožívá průměrně 25 let, v zajetí až dvakrát tolik.[1][12][13]

Medvěd hnědý a člověk[editovat | editovat zdroj]

Pro svou sílu, velikost a schopnost „zázračně obživnout“ ze zimního spánku byl medvěd hnědý uctíván přírodními národy téměř v celé Eurasii a Severní Americe. Nálezy ozdobených medvědích lebek, pohřbených společně s lidskými ostatky, pocházejí již z období paleolitu před více než 30 000 lety. Pro Sámy, staré Finy, Balty a sibiřské domorodce byl medvěd uctívaným tvorem. Věřilo se, že je pánem a hospodářem lesa, příbuzným člověka, který rozumí lidské řeči. Vyslovení jeho pravého jména bylo tabu, dostal proto většinou opisné jméno, což je i případ českého slova medvěd (s pův. významem „med-vyjed“, jedlík medu). U lesních národů jsou jeho tabu pojmenování obdivnější a vznešenější: např. sibiřští Mansové mu říkají torel („vznešený“) a Jakuti ehe („dědeček“). Ulovení medvěda u těchto národů, ale také u severoamerických Indiánů, dodnes doprovázejí složité usmiřovací obřady, při nichž se lovci zabitému medvědovi omlouvají a někdy i svalují vinu na někoho jiného.

V některých oblastech severní Asie, zejména u Ainuů, Nivchů a Ketů, bylo zvykem chovat medvíďata ve vesnici, kde je některé ženy kojily společně s dětmi. Medvíťata si hrála s dětmi a byla pečlivě ošetřována. Když dorostla, vesničané je obvykle obětovali a snědli. Ainuové věřili, že duch obětovaného medvěda putuje přímo do nebe, kde sdělí bohům všechna přání a prosby lidí. Nivchiové a Ketové někdy medvědy místo obětování vypustli zpět do přrody.

Staří Izraelité pokldali medvěda za zlé a nebezpečné zvíře, podle starozákonní legendy přivolal prorok Elíša, uražený posměšky dětí, dvě medvědice, které posměváčky napadly. Medvěd měl své místo i v řecké mytologii, kde byl spojován s bohyní Artemis. Známý je příběh o lovkyni Kallistó, která byla následkem kletby proměněna v medvědici a posléze se stala souhvězdím Velké medvědice. Římané medvědy zneužívali k hrám v cirku, kde je nutili zápasit s gladiátory nebo jinými zvířaty, případně jim předhazovali odsouzené zločince. Přiváželi je ve velkém ze Sýrie a z Germánie, např. císař Gordianus III. dal vypustit do arény 300 medvědů, kteří se pro pobavení diváků navzájem rozsápali.

Medvěda si vážili i staří Keltové, kteří ho pokládali za smybol síly a statečnosti. Jména keltských králů Artuše a Cormaca Mac Arta jsou odvozena z keltského názvu medvěda (art). Medvěda si vážili rovněž Germáni. Jméno hrdiny Beowulfa znamená doslova „Vlk včel“, což je opět opisné označení (tzv. kenning) pro medvěda. Vikinští berserkové byli elitní bojovníci nadaní medvědí silou a zuřivostí, také jejich název je odvozen od medvěda. Z germánského názvu medvěda jsou odvozena vlastní jména Björn či Bernard.

Ve středověké Evropě medvěd své výsadní postavení mezi zvířaty ztratil ve prospěch lva. Nadále však zůstal oblíbenou lovnou zvěří a erbovními zvířetem šlechtických rodů (např. Orsiniové, vévoda Albrecht Medvěd), měst (např. Berlín, Bern, Madrid) či státním symbolem nebo emblematickým zvířetem (Finsko,[4] Rusko). Medvědi byli často chováni v hradních příkopech nebo cvičeni k tanci a předváděni jako pouťová atrakce. Medvědář s ochočeným medvědem putoval od vesnice k vesnici a vydělával si jídlo předváděím různých kousků. Metody výcviku medvědů vnšak byly velmi tvrdé, často za hranicemi týrání, cvičení medvědi byli ve špatném zdravotním stavu následkem stresu, podvýživy a nemocí. Dodnes se s medvědáři můžme setkat v jihovýchodní Evropě a především v severní Indii, kde používají medvěda pyskatého. V 16.–18. stol. byly oblíenou zábavou šlechty také zápasy medvědů s velkými psy nebo s býky, na rozdíl od antických zápasů však jejich cílem nebylo vzájemné usmrcení zápasníků. Milovníkem této zábavy byli např. ruský car Fjodor II. nebo saský kurfiřt August Silný. Jejich zobrazení se dochovalo např. na olejomalbách anglického barokního malíře George Hamiltona.

Od 19. stol. jsou cvičení medvědi jednou z největších atrakcí cirkusů, patří také mezi oblíbené a poměrně nenáročné chovance zoologických zahrad. V Česku je chovají ZOO Brno, ZOO Dvorec, ZOO Plzeň, ZOO Děčín a Zoopark Chomutov, ale také město Beroun nebo některé hrady a zámky. Medvědi jsou v zajetí oblíbeni pro svou učenlivost, komické pohyby a zdánlivě dobromyslný vzhled. ve skutečnosti jsou ale značně nebezpeční a způsobili v ZOO i v cirkusech mnohem více úrazů než např. lvi a jiné kočkovité šelmy. Hlavní důvod je ten, že medvědi mají slabě vyvinuté obličejové svaly a tedy i málo výraznou mimiku. Na medvědovi tedy nelze poznat změny nálady dřív, než když se bezprostřeně chystá k útoku.

Ve 20. stol. se stal plyšový medvídek (teddy bear) jednou z nejoblíbenějších dětských hraček, přestože jeho vzorem mezi živými zvířaty není žádný druh medvěda, ale australský koala.

Lov[editovat | editovat zdroj]

Lidé lovili medvědy už v apelolitu, nejen jako zdroj masa a kůže, ale také jako konkurenty a případný zdroj nebezpečí. Medvědi byli často ubíjeni během zimního spánku, nebo loveni pomocí různých léček a pastí. osobní souboj s medvědem byl odedávna důkazem mužnosti a odvahy. V minulosti byly k lovu používány těžké oštěpy či kopí, ood 19. stol. se medvědi po celém světě loví odstřelem. obvykle na čekané. Obvyklou metodou je lov na újedi, čímž se myslí čekání u návnady (obvykle mrtvého zvířete). V USA se provádí lov pomocí psů, kteří medvěda vyplaší a přinutí k obraně nebo k útěku na strom, kde se stane pro lovce snadným cílem.

Trofejí z medvěda je lebka, kůže a penisová kost. Medvědí maso se dá jíst, má tmavou barvu a chutí se poněkud podobá vepřovému nbo kančí zvěřině. Za pochoutky se pokládala medvědí hlava a především tlapy. Různým částem medvědího těla bylo připisována léčivé nebo magická moc, což platí zejména o žluči, jíž dosud využívá tradiční čínská medicína. Kvůli žluči jsou dodnes medvědí v Asii vybíjeni pytláky nebo drženi v nelidských podmínkách na farmách, kde se jim žluč odebírá pomocí kanyly. Léčivé účinky medvědí žluči jsou však sporné.

Útoky na člověka[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý útočí na člověka jen velice zřídkakdy a nejčastěji se tak stává, pokud ho vyrušíme při konzumaci potravy, když je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazíme na samici s mláďaty či na samce v období páření. Tento problém existuje např. v Yellowstonském národním parku, Rusku nebo na Slovensku, kde se v posledních letech počet medvědů hnědých výrazně zvýšil.[14]

Útoky na dobytek[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý byl donedávna považován za krvelačného zabijáka, často útočícího na domácí zvířata až do velikosti krávy a koně. Škody na dobytku byly jedním z důvodů pronásledování a vybíjení medvědů. Např. ve Skandinávii, Rumunsku či Pyrenejích přibylo útoků medvědů na dobytek od poloviny 20. stol., kdy nastal ústup chovu velkých pasteveckých psů. Ve Skandinávii a Rusku někdy proniká i do chlévů. kromě samotných zvířat zde často sežere i jejich krmení, zvláště pokud se jedná o prasata. Zvířata usmrcuje zlomením vazu a většinou je nesežere celá, přednost dává vnitřnostem. V některých lokalitách medvědi (nejen hnědí, ale např. i lední a baribalové) v noci navštěvují skládky odpadků i ulice měst, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají poživatelné odpadky.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Poddruh medvěd brtník dostal své jméno podle toho, že vybírá dutiny stromů s hnízdy lesních včel. Brť je totiž staročeské slovo, označující dutinu stromu.[15]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Medvěd hnědý byl popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném ve svém díle z roku 1758 Systema naturae (Soustava přírody), pod latinským názvem Ursus arctos.[16]

Předkem medvěda hnědého byl znatelně větší, až 4 m velký medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), často loven našimi předky, neandrtálci, pro maso a srst, ale kteří jej též používali jako námět pro sošky určené k náboženským ceremoniálům. Medvěd jeskynní, obávaný živočich i pro jiné šelmy, např. lvy jeskynní, vyhynul zhruba před 10 000 lety.[5]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Medvěd grizzly na Aljašce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brown Bear na anglické Wikipedii.

  1. a b Gaisler, J., Dungel, J.: Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha, Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2
  2. a b c Brown, Gary (1996). Great Bear Almanac, pp.340. ISBN 1-55821-474-7.
  3. http://www.iucnredlist.org/search/details.php/41688/all
  4. a b c http://www.bearinfo.org/YESFedRegister.pdf
  5. a b http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/4003325.stm
  6. http://www.biolib.cz/cz/taxon/id1827/
  7. http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Ursus_arctos.html
  8. http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=941
  9. http://www.dced.state.ak.us/oed/student_info/learn/bearwatching.htm
  10. http://www.yellowstonepark.com/news/archive/2004/grizzlymoths.asp
  11. http://www.montana.edu/wwwpb/moths.html
  12. http://www.shadowofthebear.com/reproduction.html
  13. http://www.ingentaconnect.com/content/bsc/eth/2006/00000112/00000003/art00004;jsessionid=6580enj8ip2kk.alice?format=print
  14. http://www.yellowstonepark.com/
  15. Např. DUPAL, Libor. Kniha o medovině. Praha : Maťa, 1997. ISBN 80-86013-16-2. S. 22.  
  16. C., Linnaeus: Systema naturae, 1758.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dobroutka, L. J., Berger Z.: Savci. Aventinum.
  • Burnie, D.: Zvíře. 2001, Londýn, DK.
  • Esther J.J. Verhoef: Encyklopedie volně žijících zvířat. Verhallen.
  • Vlasák P.: Ekologie savců. 1968, Praha, Academia.
  • Anděra M.: Svět zvířat I. Savci (1). 1997, Praha, Albatros.
  • Gaisler J., Zejda J., Knotek J., Knotková L.: Savci. 1995, Praha, Aventinum.
  • ANDĚRA, Miloš; GAISLER, Jiří. Savci České republiky: Popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2185-4. S. 208-209.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]