Prase domácí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Prase domácí

Prasnice se seletem
Prasnice se seletem
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: prasatovití (Suidae)
Podčeleď: pravá prasata (Suinae)
Rod: prase (Sus)
Druh: prase divoké (Sus scrofa)
Trinomické jméno
Sus scrofa f. domestica

Prase domácí (Sus scrofa f. domestica) je významné domácí zvíře, chované především pro maso, vyšlechtěné z prasete divokého (Sus scrofa).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Prase domácí je nepřežvýkavý sudokopytník z čeledi prasatovitých. Vzhledem se podobá svému divokému předkovi - praseti divokému, zpravidla má však proporčně delší tělo, kratší končetiny a menší hlavu. Jako u všech prasat vybíhá hlava v nápadný rypák, oči jsou malé, mírně šikmé. Důležitý je tvar boltců, které mohou být buďto malé a zašpičetělé, jako u prasete divokého (tzv. prasata přímouchá), nebo velké, oválné a převislé přes obličej (tzv. prasata klapouchá). Kůže domácích prasat je zpravidla lysá, nebo pokrytá řídkými štětinami, u některých plemen však může být srst velmi hustá, až vlnitá. Zbarvení domácích prasat je nejčastěji růžové či bílé, u asijských a jihoamerických plemen je však častěji tmavě šedé nebo černé. Existují také hnědě nebo rezavě zbarvená prasata, podobná zbarvením praseti divokému, jako je např. tamworthské nebo durocké prase. Některá plemena, jako hampshirské nebo přeštické prase, jsou strakatá, jiná, jako například pietrainské nebo gloucesterské prase, jsou skvrnitá. Nápadným rozdílem oproti praseti divokému je tvar ocásku, který je zpravidla zatočený. Velikost prasat domácích velmi kolísá. Hmotnost se pohybuje od 30 kg až do 400 kg, délka těla od 50 cm až do 250 cm, výška v kohoutku od 35 cm do 90 cm.

Pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Vykastrovaní samci prasete se nazývají vepři,[1][2] nevykastrovaní se nazývají kanci. Kanci obvykle nejsou vhodní pro potravinářskou výrobu, neboť maso jistého procenta z nich páchne (zápach je závislý na genetické predispozici a nedaří se jej eliminovat selekcí). Samice se nazývá prasnice (někdy bývá význam zúžen na samice před porodem), samice, která již rodila se nazývá svině (někdy se užívá i v širším významu jako synonymum prasnice) nebo bachyně. Samice v říji se bouká (nebo se řouká). Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila, se oprasila. Vykastrovaná samice prasete se nazývá nunva, což je odvozeno ze staročeského výrazu pro jeptišku (srov. angl. nun). Mládě se nazývá sele nebo podsvinče, po odstavení běhoun. Jatečné prase, chované pro maso, se nazývá pečenáč.[3]

Domestikace a chov[editovat | editovat zdroj]

Počátek domestikace prasat se datuje do období 9.-7. tisíciletí př. n. l. Patrně k ní došlo nezávisle na sobě v několika kulturních centrech - v jihovýchodní Asii nebo jižní Číně, v Mezopotámii a ve střední Evropě.. Zatímco v jihovýchodní Asii byl domestikován místní menší poddruh - prasata páskovaná(Sus scrofa vittatus), v oblasti Úrodného půlměsíce a v Evropě došlo k domestikac větších poddruhů prasete divokého. V Číně a přilehlých oblastech se prasata odedávna chovala v malých ohrádkách, přímo ve vesnicích, a vykrmovala do vysoké tučnosti, na předním východě a ve Středomoří byla chována ve stádech, hlídaných pastevci, nebo ve velkých ohradách s přístřešky, jak to popisuje například Homérova Odyssea. Nejjednodušší způsob chovu byl uplatňován ve střední a severní Evropě, kde se prasata od jara do podzimu pásla volně v lese a na zimu se většina zvířat porazila. Několik prasat, ponechaných na chov, přezimovalo společně s lidmi v obydlí. Z důvodů škodlivosti prasat v lese byla tato volná pastva od 15. století vrchností omezována a v 18. století se začala prasata chovat spíše ve chlévech, kde se vykrmovala do vysoké tučnosti. Krmila se hlavně kuchyňskými zbytky a pomyjemi, žaludy nebo šrotem, ale také mlátem a kozím mlékem. Chlévky byly zpravidla malé, tmavé a špatně větrané, často se z nich ani nekydal hnůj - prase tak žilo vlastně uvězněné ve vlastním hnoji. Právě z těchto důvodů vznikly předsudky o prasečí špinavosti. V soukromých chovech tento způsob ustájení ještě přežívá, ale většina chovatelů přece jen určitým způsobem dbá o hygienu ustájení a hnůj vyváží.

V některých zemích jsou prasata dosud chována extenzivně, buďto ve výbězích, vybavených boudou a kalištěm, nebo i volně, ve velkých stádech, hlídaných pastevci. Takto jsou prasata chována ve Španělsku, jižní Itálii, na Balkně, ale i v Maďarsku. V současnosti se tento způsob v souvslosti s trendy ekologického zemědělství prosazuje i v západní Evropě a dokonce i v Česku. Prasata z ekologického chovu jsou zdravější, netrpí stresem a mají mnohem chutnější maso, než ta z velkochovů[zdroj?].

Od poloviny 20. století se prosazuje chov prasat ve velkokapacitních vepřínech, v nichž nejsou mnohdy jejich životní podmínky příliš uspokojivé. Vepříny se dělí na odchovny selat, kde jsou prasata rozmnožována, a výkrmny, sloužící k výkrmu jatečných prasat. Ve velkochovech jsou prasata ustájena v kotcích s roštovou podlahou, po několika desítkách kusů stejné věkové kategorie. Zvířata zde často trpí stresem. Vepřín může mít i venkovní výběhy, většinou pro potřeby plemenných zvířat.

Nejvíce prasat je v současné době chováno v Číně, významná je však i produkce prasat v USA, západní Evropě a Rusku. V České republice se ještě roku 1999 chovalo více než 4.001.000 kusů prasat, k 31. prosinci 2005 to však bylo již pouze 2 876 834 kusů. V současnosti stav chovaných prasat u nás dále klesá. Přesto jsou stále prasata nejpočetněji chovanými velkými hospodářskými zvířaty v České republice, což je znát i na ceně vepřového masa.

Užitek[editovat | editovat zdroj]

Prase domácí je chováno především pro maso. Většina prasat proto nepřežije první rok života. Jsou poražena, jakmile dosáhnou stanovené porážkové hmotnosti (zpravidla 80–120 kg). Po dosažení této hmotnosti již prase neroste, pouze tuční. Prasata, chovaná pro sádlo, se proto porážejí až o něco později, většinou až ve věku jednoho a půl roku. Déle se pochopitelně nechávají žít také chovné prasnice a plemenní kanci. Kromě masa a sádla se využívá i vepřová kůže, zvaná krupon, štětiny a prasečí hnůj či kejda. Prasata jsou ve Francii využívána jako pracovní zvířata při hledání lanýžů, v bývalé Jugoslávii se prasata používala také ke zneškodňování min. Pro podobnost svých orgánů s lidskými je prase ve vyspělých zemích jedním z nejpoužívanějších laboratorních zvířat. Zakrslá plemena prasat se v poslední době někdy chovají také jako domácí mazlíčci.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Prase domácí je všežravé. Ve velkochovech se prasata krmí převážně průmyslově vyráběnými granulemi, mezi další používaná krmiva patří brambory, kukuřice, obilný šrot a kuchyňské odpadky. Prasata domácí, která uniknou do přírody, zdivočí a mohou působit značné škody (jako například na Novém Zélandu).

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Prase rychle přibývá na váze a je velmi plodné, v průměru mívá 8 až 14 mláďat. Březost dvakrát do roka 6-12 selat při každém vrhu. Na rozdíl od jiných zvířecích samic své mláďata po narození prasnice neolíže. Selata se rodí předníma nebo zadníma nohama napřed. Jakmile přijdou na svět, hned se postaví a hledají bradavky, aby mohla pít mateřské mléko. Přitom se jim přetrhne pupeční šňůra. Stává se, že prasnice po porodu selata zalehne a někdy dokonce sežere.

Chování[editovat | editovat zdroj]

K péči o tělo patří bahenní koupel (vyválení v bahně). Kromě toho tato koupel v létě prasata ochladí, protože nemají potní žlázy a nemohou se potit jako člověk. Potom si otřou bahno o nějaký pařez nebo kámen. Tak se zbavují dotěrných parazitů jako jsou klíšťata, blechy a komáři. Prasata jsou totiž velice čistotná zvířata. Prase vydává zvuky: tzv. chrochtání nebo kvičení. Je porostlé štětinami. Chodí po dvou paznehtech. I když bývá prase považováno za symbol lenosti, dokáže se pohybovat rychlostí 17,5 km/h.[4]

Přístup kultur[editovat | editovat zdroj]

V Evropě je prase symbolem štěstí a blahobytu. V období antiky bylo oblíbeným obětním zvířetem, spojeným s plodností. Proto se prasata obětovala i při Eleusínských mystériích. Ve středověku bylo symbolem lenosti a obžerství, dvou ze sedmi hlavních hříchů. Bylo však zároveň spojeno s některými světci, hlavně se sv. Antonínem a sv. Vendelínem, kteří byli zároveň uctíváni jako ochránci před nemocemi prasat. Z českého středověku je známa satira o vepříkově závěti, kterou učinil před zabíjačkou.

Muslimové a Židé mají konzumaci vepřového masa zakázanou náboženskými předpisy, prase pokládají za nečisté zvíře. Tento zákaz může mít i racionální základ, ochranu konzumentů před napadením parazitikým svalovcem. V oblastech, kde jsou prasata chována volně a maso není na jatkách prohlíženo, jsou nákazy svalovcem poměrně časté.

V Japonsku, ale v poslední době také v Evropě, jsou zakrslá plemena prasat chována jako domácí mazlíčci. Pro Číňany a Japonce má prase i symbolický význam, je dvanáctým zvířetem čínského zvěrokruhu. Podobně jako v Evropě je i zde spojováno s blahobytem, štěstím a oslavami Nového roku.

Nadávky[editovat | editovat zdroj]

Oslovení „prase“ se v lidské společnosti už dlouho používá jako nadávka. Bývá tak označován člověk, který je nečistotný, zanedbaný nebo se nevhodně chová (pramení z podoby chovu způsobené člověkem, prasata jsou jinak velice čistotná zvířata). Označení „svině“ se v lidské společnosti používá jako ještě silnější nadávka. Bývá tak označován člověk, který je zákeřný nebo záměrně škodí jiným lidem (pramení z doby kdy bachyně/svině má zrovna podsvinčata/selata a stará se o ně, hlavně u divokých prasat, může být v ohrožení bachyně/svině nevypočitatelná a zákeřná → ohrožuje vše, co by mohlo ohrozit ji a hlavně mláďata).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Malá Československá encyklopedie
  2. Encyklopedie Universum
  3. MÜLLEROVÁ, O. Jak skloňovat slovo brojler?. Naše řeč [online]. 1965, roč. 48, čís. 2 [cit. 2013-08-01], Praha. Dostupné online.  
  4. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]