Antonín Veliký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Antonín

Svatý Antonín Veliký (také Svatý Antonín, Antonín z Egypta, Antonín Eremitský, Antonín Abbás, Ἀββᾶς Ἀντώνιος) (251?356) byl jedním ze zakladatelů mnišství. Roku 269 opustil všechen svůj majetek a stal se poustevníkem v thebaidské poušti v Egyptě. Usiloval o jednotu s Kristem. Přitahováni jeho náročným a zároveň radostným způsobem života, následovali jej četní učedníci; okolo roku 305 z nich svatý Antonín zorganizoval obec anachoretů, mnichů žijících podle společné řehole. Kolem roku 310 se opět stáhl do samoty, opustil ji však, aby mohl přispět na pomoc pronásledovaným křesťanům (311), podpořit doktrínu Prvního nikajského koncilu proti Areiovi a ariánství a i nadále pomáhat alexandrijskému biskupovi Athanasiovi (Atanášovi), svému pozdějšímu životopisci.[1]

Mnišství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Mnišství a Křesťanské mnišství.

Mnišství má své kořeny v biblické tradici, přičemž je kladen důraz na radikální vzdání se všeho pro Hospodina, na život plně zasvěcený jeho službě a službě člověku.[2] Odchod na poušť byl nejen viditelným znamením zpřetrhání vazeb se světem a počátkem nové existence, ale také intenzivní ofenzivou proti moci zla, které mělo podle biblické tradice své centrum právě v poušti. [3]

Život sv. Antonína Poustevníka[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem o Antonínově životě je Život sv. Antonína Poustevníka, jehož autorství se přisuzuje Atanáši Alexandrijskému.

Obsah díla[editovat | editovat zdroj]

Antonín byl rodem Egypťan. Jeho rodiče byli urození a bohatí a jelikož byli křesťané, byl i Antonín vychován jako křesťan. Když mu bylo okolo dvaceti let, zemřeli a přenechali mu správu svého majetku. Když jednou na cestě do kostela Antonín přemýšlel nad tím, jak apoštolové všechno opustili a následovali Ježíše, vstoupil prý dovnitř a slyšel čtení z evangelia o tom, jak Pán říká boháči: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Proto se Antonín rozhodl svůj majetek rozdat, svou sestru svěřit pannám na vychování do parthenonu a začít žít asketickým životem.

Antonín začal se životem poustevníka krátce před rokem 270; zdá se však, že měl své předchůdce. Život svatého Antonína ozřejmuje, že Antonín nebyl prvním poustevníkem. Atanáš nám vypráví, že když Antonín pocítil povolání k duchovnímu životu, zřekl se zděděného majetku, vyhledal věkovitého svatého muže, který žil jako poustevník na okraji vesnice, a svěřil se do jeho vedení; v tomto období jeho školení v askezi mu pomáhali jiní vyznavači samotářského života, kteří žili v jeho kraji. Antonín byl dědicem již zavedené asketické tradice. (Třebaže nebyl původcem egyptského monasticismu, byl to právě jeho životní příběh, jak nám je vypráví Atanáš, který se stal prvním a zároveň nejčtenějším manifestem poustevnického života a který přivábil velké množství napodobitelů.)[4]

Podle tohoto díla se Antonín odebral do pouště, kde je několikrát pokoušen ďáblem. Ten na něj sesílá ducha smilstva, démony, kteří na sebe berou podobu zvířat nebo se ho snaží svést z cesty iluzemi bohatství. Antonín i tak stále pokračuje v asketickém životu a veškeré ďáblovi snahy překoná svou vírou v Boha a modlitbami. Kapitoly 16-46 jsou vlastně instrukcemi, v nichž formuje první generaci svých následovníků. Především jde o různá varování před ďáblem a líčení jakými způsoby může člověka pokoušet. Při pronásledování křesťanů za Maxima Daia opouští Antonín samotu a angažuje se v Alexandrii pro nespravedlivě pronásledované. Sám Antonín toužil být mučedníkem, ale Pán ho prý chránil, aby se stal učitelem mnohých v asketickém životě. Po návratu na poušť zintenzivnil svůj asketický život, sloužil příchozím radou i konkrétními zdraveními a angažoval se i v zápase s ariány. Na jedné cestě potkává i svou sestru, která se mezitím stala abatyší: kapitoly 44-71. Kapitoly 72-80 ukazují, jak svou moudrostí dokázal Antonín překonat i řecké filosofy, dopisoval si s politiky (kapitola 81). Poslední aktivity Antonínovy a jeho smrt (kapitoly 82-93) završují životní příběh. Antonín umírá v přítomnosti svých dvou učedníků, kteří ho mají ihned pohřbít do země, jelikož má strach, aby ho nepochovali tak, jak to mají egypťané ve zvyku: zemřelé ovíjejí plachtami, nedávají je do země, nýbrž pokládají na lůžko a chrání ve svých domech. V závěrečném epilogu (kapitola 94) je Antonínův život ukázán jako výzva k následování a svědectví nekřesťanům.[5]

Autor[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Atanáš.

Podle nejstarší tradice, kterou nikdo až do reformace nezpochybňoval, byl autorem Života Antonínova alexandrijský biskup Atanáš. Řehoř Naziánský ve svém díle Oratione píše, že Atanáš „napsal Život božského Antonína jako mnišskou řeholi ve formě vyprávění“. Podobně dosvědčuje autorství i Jeroným v díle Der viris illustribus. Přesto se našlo mnoho takových, kteří Atanášovo autorství odmítali. H. Weingarten považoval mnichy za pokračovatele egyptských katochoi, zasvěcenců boha Serepise. Z čehož podle něj plyne, že Atanáš jako teolog by se něčím takovým vůbec nezabýval. Také v 80. letech někteří specialisté předpokládali, že původní text je ovlivněn koptskými vlivy a z toho důvodu Atanášovo autorství odmítli. Roku 1983 M. Tetz přišel s teorií, podle níž byl Atanáš pouze redaktorem textů biskupa Serapia z Thmuis. V úvodu k nejnovější edici Života Antonínova odkazuje přesvědčivě profesor G. J. M. Bartelink na myšlenkové i lingvistické shody mezi Životem a ostatními díly Atanášovými. „Tyto shody jsou tak zřejmé, že nemůže být pochyb, že mají stejného autora.“[6]

Atanáš vysvětluje, že je sepsal proto, aby povzbudil bratry za mořem. Neobyčejný rozruch, který vyvolalo, jeho očekávání určitě dokonale naplnil. V létě roku 386 se o díle doslechl Augustin; a byl to právě příběh poustevníků z pouště, který zburcoval jeho svědomí a přivodil okamžik jeho obrácení k víře. Augustin však byl jen jedním z prvních z dlouhé řady západních křesťanů, kteří měli podlehnout kouzlu Antonínovy pustiny.[7]

Zpodobnění a atributy[editovat | editovat zdroj]

Olejová malba svatého Antonína od Piera di Cosimo.
Související informace naleznete také v článcích Ikonografie#Atribut a Světec.
  • ďábel - často zobrazován i jako drak či had, jinak v nejrůznějších fantastických podobách; vedle symbolu zla všeobecně může znamenat i pohanství; [8] ďábel Antonína pokouší nebo ruší (někdy v podobě ženy).
  • hůl ve tvaru T[9]
  • jeskyně - před jeskyní je pokoušen ženou nebo ďáblem [10]
  • opat - drží buď rovnou opatskou berlu s knoflíkem nahoře, nebo beru zatočenou (pedum); influovaní opati mají stejně jako biskupové mitru [11]
  • pokušení - ďábel mu ukazuje obrazy žen a fantastických oblud [12]
  • poustevník - zobrazován obvykle v pusté krajině, v jeskyni nebo před ní [13]
  • prase - prase u nohou ; patron domácích zvířat a ochránce před morem a růží [14]
  • zvonek - zvonek na holi, v ruce nebo na krku prasete[15]
  • žena - žena jako svůdnice s růžky[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nicole Lemaitrová, „Antonín (svatý) poustevník“, in: Nicole Lemaitrová a kol., Slovník křesťanské kultury, Praha: Garamond 2002.
  2. Athanasius, Život sv. Antonína Poustevníka: život a působení našeho svatého otce Antonína, jak ho napsal a mnichům v cizině poslal náš svatý otec Atanáš, biskup alexandrijský, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma 2010, str. 5.
  3. Athanasius, Život sv. Antonína Poustevníka..., str. 6.
  4. Hugh Lawrence, Dějiny středověkého mnišství, Praha: Vyšehrad 2001, str. 9-10.
  5. Athanasius, Život sv. Antonína Poustevníka..., str. 13-14.
  6. Athanasius, Život sv. Antonína Poustevníka..., str. 6-9.
  7. H. Lawrence, Dějiny..., str. 15-16.
  8. Rudolf Pfleiderer, Atributy světců, Praha: Unicornis 1998, str. 23.
  9. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 30.
  10. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 36.
  11. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 70.
  12. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 77.
  13. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 78.
  14. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 80.
  15. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 99.
  16. R. Pfleiderer, Atributy světců, str. 100.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ATHANASIUS, Život sv. Antonína Poustevníka: život a působení našeho svatého otce Antonína, jak ho napsal a mnichům v cizině poslal náš svatý otec Atanáš, biskup alexandrijský, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma 2010, 102 s. ISBN 978-80-7412-041-1
  • LAWRENCE, Hugh Clifford, Dějiny středověkého mnišství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, 328 s. ISBN 80-85959-88-7.
  • LEMAÎTROVÁ, Nicole, „Antonín (svatý) poustevník“, in: Lemaitrová Nicole a kol., Slovník křesťanské kultury, Praha: Garamond 2002, ISBN 80-86379-41-8.
  • PFLEIDERER Rudolf, Atributy světců, Praha: Unicornis 1998, 125 s. ISBN 80-901587-5-7.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]