Drak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o mýtickém zvířeti. Další významy jsou uvedeny v článku Drak (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Saň. O vsi v okrese Liberec pojednává článek Saň (Višňová).

Drak (saň, v jiných slovanských jazycích smok nebo zmej) je mytický tvor, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur.[1] Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variaci jeho vzhledu, velikosti a vlastností, kterými má drak disponovat. Obecně lze říci, že jde o mohutného samotářského tvora, připomínajícího hada nebo ještěra. Draci se liší počtem hlav - například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm. Dále se draci liší v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné), schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed) ze svého chřtánu.

Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé. Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci, vládců a deště.[2] Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu.[1] Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše ve svém okolí a pojídají zvířata a lidi. Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých dračích slujích.[2]

Tradice výskytu draků je velice stará. Představa draků vznikala pravděpodobně mnohem dříve než lidstvo objevilo možnost své poznatky zapisovat. Existují doklady z antického Řecka, kde drak hlídal bájné zlaté rouno, ale vyskytují se i v akkadském eposu Enúma eliš napsaného mezi 18. - 7. stol. př. n. l. Zmiňují je i příběhy ze starodávného Egypta v podobě setkání boha Ra s hadím drakem Apopem. Dále se objevují v germánské mytologii, kdy se s drakem utká Thór nebo, s drakem Fafnirem, Siegfried (Sigurd).[1]

Saň[editovat | editovat zdroj]

Heraldická saň
Heraldický drak

V češtině kromě výrazu drak existuje také označení saň, nicméně rozdíl mezi drakem a saní každý autor vymezuje jinak, například:

  • saň může chrlit oheň, drak nikoli,
  • drak má čtyři nohy, saň dvě.
  • drak má jednu hlavu, saň více

anebo jinak:

  • saň

je pouze označení pro samici stejného druhu, takže jediný rozdíl je v agresivním hlídání svého "pokladu" v hnízdě, tedy vajec.

Někdy se také oba výrazy volně zaměňují jako synonyma.

Z heraldického hlediska je drak dvounohý tvor, chrlící oheň, saň je tvor čtyřnohý, který nechrlí oheň - tvor na vlajce Walesu je tedy saň.[3]

Jiné názvy[editovat | editovat zdroj]

Objevuje se také pojem smok (šmok či zmok), což má být jakýsi dračí předstupeň, dráče. Smok se prý vyvine z hada, kterého žádný člověk nespatřil po dobu sedmi let.[4]

Ovšem slova zmaj i smok jsou obecně slovanského původu, a např. v polštině smok označuje jakéhokoli draka: Jiné slovo ani není.

Ve fantasy literatuře se také objevuje místo "saň" dračice.[zdroj?]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Literatura a legendy rozlišují dva hlavní druhy draka a to v závislosti na jeho výskytu. Má se jednat o draka evropského a asijského.[1][2] Pro oba dva tyto druhy je typická dlouhověkost, pomalý vývoj a schopnost ovlivňovat rychlost svého metabolismu.[1] Jejich tělo je pokryto šupinami, které mají fungovat jako ochrana těla. Oba dva druhy jsou schopné plivat oheň, i když drak asijský této schopnosti využívá jen velice zřídka.[2] Pro draky není sjednocující žádná barva. Existují draci modří, zelení, hnědí, červení atd. Jen velmi málo údajů mluví o dračím rozmnožování. Je známo, že se mladí draci rodí z vajec, které jsou nakladeny do hnízd.

Drak asijský[editovat | editovat zdroj]

Je zobrazován jako tvor s jednou velkou hlavou a protáhlým dlouhým tělem. Jeho stavba těla vychází z hadů, i když má čtyři končetiny zakončené ostrými pařáty, které mu umožňují chůzi. Jelikož mají asijští draci obývat převážně vodní prostředí, mají často zobrazován ocas zakončený ploutví, což jim má umožňovat snazší pohyb ve vodě. Podobně i tvar jejich těla je uzpůsoben k životu ve vodě. Za hlavou se občas nacházejí malá zakrnělá křídla. Mnoho zobrazených draků křídla vůbec nemá, ale i přes to mají schopnost letu. V okolí draků jsou často zobrazovány blesky.

Dle pověstí jsou draci asijští spojeni s vodou a větrem. Podobně jako jejich evropští příbuzní mají schopnost sršet oheň, ale je využívána jen velmi zřídka, namísto toho přivolávají deště schopností kondenzovat vzdušnou vlhkost. V asijské kultuře jsou draci předmětem uctívání.[2]

Drak evropský[editovat | editovat zdroj]

Pětihlavá evropská saň dle slovanské mytologie

Podoba evropského draka vychází z plazů a připomíná varana či krokodýla. I přesto byl však ve středověku často zaměňován s hadem. Může mít jednu, dvě, tři i více hlav, které jsou propojeny s tělem pomocí dlouhého ohebného krku. Je zajímavostí, že počet hlav není dědičný, jednohlavý drak může mít vícehlavého potomka. Tělo má silnou muskulaturu, v horní části se nachází občas dvojice menších horních končetin. V tomto případě má drak silné zadní končetiny a během chůze chodí po dvou. Na jiných zobrazeních je drak vyobrazen se čtyřmi stejně rostlými končetinami, v tomto případě chodí po čtyřech. Tělo je zakončeno ocasem, který bývá podobně jako tělo a krk porostlý ostny.[1][5]

Evropští draci jsou zpravidla vyobrazováni s párem skládacích křídel, která jsou vyvinuta na principu paže. Disponují tak palcem a čtyřmi dlouhými prsty, mezi kterými se nachází blána křídla umožňující lepší záběr a tedy let. Poněkud tak připomínají křídla netopýra. Na druhou stranu i v evropské mytologii je možné se setkat s draky bez křídel, vyskytují se i mořští draci.[1][5]

Evropští draci bývají zlí, pročež se je stateční rytíři snaží ulovit a usmrtit.

Zmej[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Zmej.

Zmej (neboli Evropský drak) je kouzelná bytost ve slovanské mytologii. V Ruské mytologii ho lidé nazývali Zmej Garynyč, v bulharské zmej, ve staroslovanské a ukrajinské, zmaj, stejně tak v Srbské, Chorvatské, bosenské a slovinské, a żmij v Polsku. Základ slova pochází z ruského "zmeja" - had, zmije.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Freska draka na Ištařině bráně

Draci se vyskytují od Japonska až po západ Evropy.

Přední východ[editovat | editovat zdroj]

Drak se objevuje již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: drak má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.

S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had – drak, spojený s mýtem v němž Inana draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumarbim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumarbi a dcera Velkého moře Šertapšuchuri. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (Bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).

Bible[editovat | editovat zdroj]

Draci v křesťanském světě často byli spojovány se Satanem a peklem

Velmi významným informačním zdrojem představ o dracích je i Bible. Ve Starém zákoně byl pohled na draky ovlivněn myšlenkami národů Předního východu. Jedná se prakticky o židovskou úpravu těchto představ. V Novém zákoně jsou tyto představy ovlivněny helénismem a dalšími proudy určující tehdejší pohled na svět.

V Bibli se vyskytuje relativně dost draků, náhled na ně se změnil a nejsou ničím jiným než zlovolnými, nepojmenovanými bytostmi, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli.

Velmi zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den Potopy světa dojde k rozdělení dvou „oblud“ (draků) z nichž jedna bude samice – Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot.[6][7]

Ve Zjevení XII, kde se vyskytuje největší drak „ocasem smetl třetinu hvězd z nebe“, tímto drakem byl samotný Satan. Velice zvláštní je zabití babylonského draka, kterého prorok Daniel nakrmil šiškami z tuku, smoly a chlupů a drak poté pukl.

Egypt[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení Amemaita, Egypt

Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí a monster nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významněji zasáhli.

Přesto jsou v této mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se „vážení srdce“ u posledního soudu, jestliže bylo srdce těžší než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.

Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.

Řecko[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení Ládóna

V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici „hlídacího psa“, vyskytuje se i pojetí jakéhosi „posvátného“ zvířete a vykonavatele vůle bohů.

Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.

Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada – draka.

Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hespedirek.

Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.

Latinské slovo draco, –ónis, znamená jak „drak“, tak i „had“, v důsledku čehož byli draci ještě dlouho zaměňováni s hady.

Severská mytologie[editovat | editovat zdroj]

Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra.

Čína[editovat | editovat zdroj]

Do dnešních dnů jsou v Číně přítomny sochy draků. Jsou i součástí každoročních oslav a tradic.

V Číně má uctívání draků dlouhou tradici v celé společnosti. Draci byli spojováni s vodními a vzdušnými živly, s dobrem a s vrcholným představitelem řádu. Čínské vládnoucí dynastie se považovaly za potomky nebeského draka a spojovaly s draky svůj vznik. Drak figuroval jako ochránce rolníků, jelikož se věřilo, že má magickou sílu přivolávat srážky. Z tohoto důvodu bylo po celé Číně vybudováno nespočet chrámů se sochami draků, u kterých se následně konaly lidové obřady s oběťmi. Pro asijskou mytologii drak symbolizuje jaro a znamení zrodu. Spojován je se symbolem jang a jeho dech má mít léčitelské a oživovací schopnosti.[2]

Drak je jedním ze znamení čínského zvěrokruhu, kde se věří, že lidé narození v tomto znamení mají vladařské předpoklady.[2]

Popisy asijského draka hovoří o tvoru, který má obrovské tělo, ocas ještěrky a čtyři velké nohy s drápy. Drak asijský mívá vyobrazená jen malá zakrnělá křídla, či vůbec žádná, ale i tak má disponovat schopností létat, čehož má docilovat používáním záhadné energie. Vyjma schopnosti sršet oheň, kterou využívá jen zřídka, umí ovládat déšť a měnit svoji velikost od velikosti ještěrky až po rozměry hory. Zajímavostí je také schopnost učinit se neviditelným, čehož draci údajně využívají pro kontrolu svých teritorií.[2] Jedna z čínských hierarchií dělí draky do čtyř skupin:

  1. Nebeští draci (天龍, tchien-lung) – střeží zemi bohů a slouží jim.
  2. Draci duchové (神龍, šen-lung) – mají schopnost vyvolat déšť a vítr.
  3. Pozemští draci (地龍, ti-lung) – žijí v mořích a řekách.
  4. Draci strážci pokladů (伏藏龍, fu-cchang-lung) – hlídají poklady.

Draci jsou zde hodní a přátelští, dovedou se proměnit v lidi i jiná zvířata (symbol císařské moci). Jako potah bohů se nejvýrazněji projevili u Š-che - bohyně, která vyjíždí každé ráno na voze taženém šesti draky a u západní hory sjede do propasti. Také vládce jara Tchaj-che (východ) s bohem stromu Ču mangem (ptačí tělo) létá na dvou dracích.

Středověká Evropa[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Walesu

Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto tvrzení je zajímavé - dnes se soudí, že vzniklo ze skutečnosti, že v jeskyních (kde draci měli žít) byl zatuchlý vzduch. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích.

Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), svatý Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).

Drak (nad pravou věží) v iluminaci k měsíci březnu ve středověkém rukopisu Přebohaté hodinky vévody z Berry, 15. století

V Anglii v době krále Artuše byli draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi se vyskytují i živí draci, jak dokládá například pověst o souboji červeného draka s bílým.[1] Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.

Konrad Gesner v díle Historiae animalium uvádí, že slovo draco pochází od „ostře vidět“, to ovlivnilo představy o dracích na dlouhou dobu a lze tvrdit, že dobrý zrak byl nahrazen dobrým čichem až v pohádkách 20. století. Dobrý zrak měl své opodstatnění v úvaze, že pokud drak letí do velké výšky musí nutně dobře vidět.

Dalším zdrojem informací o dracích je Mandevillův cestopis, který se zmiňuje o několika dracích, ale neposkytuje nové obecné poznatky, pouze nás seznamuje, kde jaký druh draka žije. Jedinou novinkou tohoto cestopisu je možnost začarování ženy v draka - Pověst o Ipokrasově dceři.

Drak se objevuje také v proslulé středověké pověsti o víle Meluzíně, které se každou sobotu změnily nohy na hadí ocas a poté, co byla takto přes zákaz spatřena svým manželem v lázni, se proměnila v draka (okřídleného hada) a zmizela. Ve středověké heraldice byla proto zobrazována v podobě draka v kádi, přestože později začala být ztotožňována s mořskou pannou.[8]

Ve středověké Evropě bylo mnoho "draků" vystaveno v tehdejších kabinetech kuriozit. Nejčastějším takto vystavovaným drakem byl buď krokodýl nebo rejnok. Středověk obecně v Evropě ale proslul představou soubojů s draky a jejich postupnou likvidací.[1]

Zabití draka[editovat | editovat zdroj]

Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s Wyvernem

Motiv zabití draka se objevuje velice často, podle mnohých etnografů je to jedna z mála skutečně hrdinských situací. Ve starověku draka zpravidla zabíjeli hrdinové případně sami bozi. Nejčastěji je drak zabíjen jako temný element a jeho zabití pak symbolizuje vítězství světla a dobra. V některých případech je zabití draka považováno za akt zabití posvátného zvířete (pouze v případě, že ho zabije člověk). Za tento čin je pak tento člověk potrestán jako za zabití posvátného zvířete, kdy odpovědnost za trest buď převezmou sami bozi, nebo dochází k jakémusi samovolnému, nikým neřiditelnému trestu.

Velmi zvláštní jsou informace vyplývající z díla Gaia Plinia Secunda který uvádí, že drak loví slony přičemž je velmi často zabit. Zrovna tak sloni se pokoušejí lovit draky. Z představ Plinia vyplývá, že drak je menší než slon.

Ve středověku je motiv zabití draka ještě častější, přičemž středověká Evropa nezná nesmrtelné draky a takový čin je vždy hodnocen kladně.

Drak v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Drak začal pronikat do literatury, především fantasy, kde došlo k narušení pravidel rozlišování toho, co drak může a čeho schopen není. Veškerá pravidla pak byla narušena filmem, kde drak často nevystupuje jako bájné zvíře, ale jako přihlouplý vraždící maniak, který pro své jednání zpravidla nemá ani motiv ani jasný příkaz.

Ve fantasy zaměřené spíše na magii bývají naopak draci inteligentní, často inteligentnější než člověk nebo alespoň těžící z tisíciletých životních zkušeností. Ovládají velmi dobře magii přirozenou (konečně, každý letecký inženýr by vám potvrdil, že drak létat nemůže – rozuměj bez magie) i naučenou (tedy klasická zaklínadla). Patří mezi nejnebezpečnější protivníky které můžete ve fantasy potkat, ale nebývají vždy zlí.

V některých fantasy světech – například v Midkemii – na sebe draci mohou vzít lidskou podobu, ať už pomocí zaklínadla nebo díky přirozené schopnosti změny podoby. I v lidské podobě si uchovávají svou sílu, rychlost a pochopitelně i magické schopnosti.

Kromě draků dštících oheň se vyskytují draci ledoví (bývají modří) a draci vydechující nebo vyplivující jed (bývají zelení).

Draci se vyskytují i ve sci-fi, například v knihách o Pernu (Anne McCaffrey). Jedná se tam o původně malé tvory schopné plivat oheň po rozžvýkání jakéhosi nerostu, létat (na netopýřích křídlech), telepatické komunikace a teleportace skrz prostor i čas (přes něco zvané mezimezí). Po přistání lidských kolonistů byly geneticky vylepšeni – zvětšeni natolik, aby mohli nést lidského jezdce, a byla zvýšena jejich inteligence – aby mohli být použiti při obraně proti agresivní mimozemské (a mimopernské) formě života zvané vlákna. Draci z Pernu jsou častěji samci, samice kladou větší počet vajec. Svého jezdce si vybírají (z přivedených kandidátů) hned po vylíhnutí a tvoří s ním telepatické pouto.

  • J. R. R. Tolkien: Silmarillion, Hobit - ve Středozemi se vyskytuje několik druhů draků. Nejprve se objeví draci, vedení Glaurungem. Ti nejvíce připomínají hada, mají pouze dvě přední nohy a nemohou létat. Dokáže chrlit oheň a také má schopnost zaklít toho, kdo se podívá do jeho očí. Teprve později se objeví i plemeno šupinatých létajících draků, z nichž nejmohutnější je Ancalagon Černý, který svým pádem zničí pevnost Thangorodrim Temného pána Morgotha. Stejného plemene je i drak Šmak, který vyžene trpaslíky z Osamělé hory a přivlastní si jejich poklad. Zmíněn je také ledový drak.
  • Rob Cohen: Dračí srdce - filmový příběh, v němž je výstižně zachycen nejasný postoj lidí k drakům, kteří netuší, že draci ve skutečnosti nejsou zlí.
  • Cressida Cowellová: Jak vycvičit draka - v této knize je hodně druhů draků; bývají malí i obrovští. Například: děsovec obludný, Garvan, drak běžný (nebo zahradní), hnědák obecný
  • Christopher Paolini: Odkaz Dračích jezdců - V této trilogii je jenom jeden druh draků. Existují však jak divocí draci tak i draci, kteří mají svého majitele.
  • Terry Pratchett:Stráže! Stráže!, Poslední hrdina - V sérii Úžasná Zeměplocha jsou jedinými žijícími draky bahenní dráčci - malí ještěři se složitým zažíváním, schopní letu a plivání ohně a náchylní k výbuchům v případě nemoci či rozrušení. V minulosti existovali velcí draci, kteří využívali k životu magii, ale vzhledem k jejímu úbytku postupně vyhynuli. V pozdějších knihách se objevují měsíční draci se zakrslými křídly, využívající chrlení ohně k pohonu.

Drak jako symbol[editovat | editovat zdroj]

Znak města Trutnova

Symbol draka se vyskytuje na dvou státních vlajkách:

V heraldice se drak objevuje ve státním znaku Ruské federace a Gruzie (jako přemožený protivník sv. Jiřího) a zejména ve znacích měst. Ve svém znaku má draka slovinské hlavní město Lublaň, z českých měst je drak znám např. v městské pečeti Brna (krokodýl) nebo v městských znacích Kolína či Trutnova.[9][10] Někdy je také doprovázen postavou sv. Jiří, jako je tomu např. u Vysokého Mýta.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i Draci‚ dračice a dráčata - Drak evropský [online]. drak.wbs.cz, [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g h Akademienu.wz.cz - Drak asijský [online]. akademienu.wz.cz, [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.  
  3. BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha : Libri, 2003. ISBN 80-7277-135-3. S. 121, 417.  
  4. STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých. Praha : Eminent, 2011. S. 41-42.  
  5. a b Anatomie draka [online]. drak.wbs.cz, [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.  
  6. ikonografie.sweb.cz - LEVIATHAN [online]. ikonografie.sweb.cz, [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.  
  7. Draci [online]. [cit. 2009-06-28]. Dostupné online.  
  8. NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Dolní Břežany : Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-81-4. S. 266-270.  
  9. STEJSKAL, Martin. Trutnovský drak in:Analogon 10. Praha : Lidové noviny. S. 20.  
  10. STEJSKAL, Martin. Labyrintem míst klatých. Praha : Eminent. S. 873.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Galerie Dragon ve Wikimedia Commons
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu